Jak řeší americká města bydlení migrantů?

Americká města se podobně jako celá společnost potýkají s otázkou rasové segregace prakticky již od svých počátků. Demografické výzkumy dodnes vykazují vysokou míru rezidenční rasové segregace bílých a černých Američanů. A to navzdory tomu, že byl již v roce 1968 přijat zákon o spravedlivém bydlení (Fair housing act), který byl v průběhu desetiletí několikrát novelizován a doplněn řadou prezidentských dekretů a soudních rozhodnutí, které se postavily proti rasové diskriminaci v bydlení. Ovšem v důsledku politických, socioekonomických změn a v neposlední řadě také jiné povahy migrace do Spojených států se v posledních desetiletích podoba sídelní segregace významně změnila. Čtvrti, které původně obývali převážně příslušníci jednoho etnika, se stále častěji stávají multietnickými. To podle některých vědců zvyšuje šance na sociální integraci jejich obyvatel.

Studie Migration Policy Institute z roku 2011 na základě shrnutí demografických dat a dalších šetření konstatuje, že pro migranty z Asie a Latinské Ameriky platí, že čím déle žijí ve Spojených státech, tím je pravděpodobnější, že nebudou žít v segregovaných čtvrtích. K významnému posunu směrem k desegregaci tak podle této studie došlo především mezi lety 1990 a 2000, kdy si společnost po několika desetiletích více zvykla na příslušníky prvních větších vln migrantů z Asie a Latinské Ameriky a jim se podařilo dosáhnout větší integrace. V posledních desetiletích se ale migranti z Latinské Ameriky a Asie stále častěji usazují i v jiných státech USA, než tomu bylo tradičně zvykem. V těchto „nových“ destinacích migranti pak žijí častěji než v „tradičních“ destinacích více odděleně od původní populace. Podle výzkumníků je však možné očekávat, že se i zde míra rezidenční segregace sníží s dorůstáním druhé generace migrantů.

Obecný a dlouhodobý trend desegregace i zvyšování kvality bydlení významné části migrantů potvrzuje i sborník o zkušenostech migrantů v amerických a kanadských městech z roku 2015. Autoři ale zároveň upozorňují na některá rizika či negativní trendy. I když se podle nich mnozí migranti těší ze zvyšování příjmů a úrovně bydlení, jiní si mohou o něčem takovém nechat jen zdát. Již několik let totiž mizí u významné části migrantů vyhlídky na lepší příjem a tím i možnost zakoupení bytu. Ve zvlášť obtížné situaci se nacházejí uprchlíci a migranti bez řádných dokladů, kteří jsou dlouhodobě odkázáni na nájemní bydlení. To je ve většině amerických měst stále dražší a hůře dostupné. Navíc jsou migranti, ať již jako nájemníci, či i vlastníci bytu, stále vystaveni riziku diskriminace na realitním trhu. Zvlášť špatná je z důvodu kombinace uvedených negativních vlivů bytová situace migrantů v drahých velkoměstech, jako je New York či Atlanta. Zhoršení dostupnosti vhodného bydlení pro migranty podle autorů sborníku souvisí především se snížením federálních dotací pro výstavbu bytů pro nízkopříjmové skupiny, snížením výstavby sociálních bytů, vysokými tržními nájmy, nedostatkem volných bytů a škrty v sociálních službách a dotacích pro nevládní organizace, které pomáhají migrantům a uprchlíkům.

Města za této situace volí různé strategie, které mají pomoci těm nejohroženějším na trhu s bydlením. Využívají přitom jak různé federální zákony, programy a granty, tak i vlastní legislativní opatření a finanční prostředky. Některé z těchto programů cílí výslovně jen na americké občany, celou řadu z nich však, jak ukazuje následující přehled, mohou využívat i migranti.

Podle studie MPI z roku 2014 je jednou z nepříliš často využívaných politik proti segregaci v bydlení výstavba rozptýleného obecního bydlení, v němž jsou migranti a příslušníci menšin umísťováni do menších obecních domů rozmístěných v různých čtvrtích. Tuto politiku vyzkoušeli například v New Yorku, Seattlu či v okrese Dakota ve státě Minnesota. Většina měst se ale zdráhá podobné programy zavádět nejen z důvodů finanční náročnosti, ale také z obavy z negativních reakcí původních obyvatel těchto čtvrtí.

Dalším z možných protisegregačních opatření jsou poukázky na bydlení. Například ve městech Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York úřady rozdělily 4600 náhodně vybraných chudých rodin (včetně rodin migrantů) do tří skupin. Jedné skupině přidělili poukázku umožňující hradit vyšší nájem a sociální poradenství, druhá skupina dostala pouze poukázky a třetí skupina sloužila jako kontrolní a nedostala nic. Vyhodnocení projektu ukázalo, že ti, co obdrželi poukázky, si častěji našli bydlení mimo segregované čtvrti. Většinou se však i nadále jednalo o čtvrti, kde žijí převážně chudší lidé. Systém poukázek na bydlení (příspěvek na placení komerčního nájemného) se v mnoha městech zvlášť rozmohl během Obamovy vlády. Ta nejprve od roku 2012 v rámci pilotního programu a od roku 2016 v rámci oficiální politiky uvolnila prostředky na program poukázek, prostřednictvím kterých místní úřady umísťují držitele také do tzv. míst s příležitostmi, tedy jinam než původních chudých čtvrtí.

Jedním z federálních opatření, které v posledních desetiletích míří na desegregaci a snížení koncentrace chudých obyvatel v tradičních blocích sociálního bydlení nabízených městy a obcemi, je projekt Hope VI (Housing Opportunities for People Everywhere), který byl odstartován za Clintonovy administrativy.  Cílem tohoto programu je nahradit dosavadní projekty sociálního bydlení novou výstavbou, která bude postavena kvalitněji, chudí zde budou méně koncentrováni a umožní vznik tzv. sociálního mixu. Od roku 1993 byla v rámci něj financována výstavba zhruba 12000 domů. Zbouráno bylo 96 tisíc bytů a postaveno 111 tisíc nových. Ovšem vzhledem k tomu, že méně než polovina nových bytů měla regulované nájemné, řada chudých obyvatel o možnost levného bydlení kvůli programu naopak přišla. Celkově ovšem i přes úbytek počtu bytů v tomto programu roste v posledních desetiletích počet domácností, které bydlí s nějakým typem státní podpory. V roce 2012 tak v celkem 7,3 miliónech podporovaných domácností žilo na dvacet miliónů lidí. Potřebu bydlení chudých Američanů i migrantů však nejsou všechny tyto programy schopny plně uspokojit.

Jednotlivé státy i města, které se vyznačují dlouhodobou vstřícností vůči migrantům, připravují informační materiály pro migranty v bytové tísni a nabízejí jim účast nejen ve federálních programech, ale i v těch, které samy organizují a financují. Poradenství v této oblasti nabízí také řada nevládních organizací. Například organizace poskytující právní pomoc znevýhodněným ve státě Massachusetts vydala příručku, v níž migrantům vysvětluje, že pokud jsou v USA legálně, mají nárok na různé typy federální i státní podpory bydlení. Tento nárok migrantům vzniká v některých případech i tehdy, když z celé domácnosti má legální pobyt v USA pouze jeden její člen. Mezi tyto programy patří například podpora bydlení pro rodiny, přestárlé a zdravotně postižené, podpora prostřednictvím poukázek na doplacení komerčního nájemného zvaná Section 8 určená například pro nízkopříjmové rodiny a osoby znevýhodněné či federální podpora formou půjčky při nákupu první nemovitosti.

Město New York, kde je bytová krize dlouhodobě asi nejzávažnější, má zároveň jeden z nejširších programů podpory bydlení pro migranty. Ať již jsou migranti v USA legálně, či nemají platné dokumenty, mají ve městě nárok na nouzové přístřeší. Městem podporované přístřeší využívalo v červenci tohoto roku 61 697 lidí, městské statistiky přitom nesledují, kolik z uživatelů přístřeší má americké občanství.

Městský úřad pro bydlení (NYCHA) také provozuje 345 bloků obecního bydlení pro nízkopříjmové rodiny. I o tyto byty mohou migranti žádost. Zájem však vysoce překračuje nabídku, a tak jsou čekací lhůty nereálně dlouhé nejen pro migranty, ale i pro americké občany.

V rámci federálního programu Section 8 město podporuje v současnosti jen oběti domácího násilí, osoby doporučené městským prokurátorem nebo odborem pro slučování rodin. I tak dnes město prostřednictvím tohoto programu rozdává na 90 tisíc poukázek na podporu bydlení, které přijímá na 29 soukromých pronajímatelů. I do tohoto programu se mohou hlásit migranti, včetně těch, kteří jsou v USA bez platných dokumentů (v USA však musí být legálně alespoň jeden člen domácnosti a přidělená finanční podpora je nižší).

V programech na podporu udržení bydlení zdravotně postižených a starších obyvatel nabízí město New York, podobně jako některé další, migrantům s dokumenty, stejně jako americkým občanům, pomoc s hrazením zvýšeného nájmu nebo úlevu na dani z jejich vlastní nemovitosti.

Řada velkoměst s velkou populací migrantů, včetně New Yorku, San Franciska či Los Angeles také nabízejí právní poradenství nájemníkům, kteří se setkají s diskriminací v bydlení například ze strany pronajímatelů.

I když mnohé z uvedených programů a politik přispívají ke snížení rezidenční segregace migrantů v USA a zlepšují bytovou situaci řady z nich, nedokáží skutečně zvrátit nepříznivou situaci na trhu s bydlením, která se v USA dotýká velké části nízkopříjmových a v řadě velkoměst i středně příjmových domácností. Navíc se v poslední době objevují zprávy, že Trumpova administrativa připravuje návrh nové úpravy pravidel pro udělování občanství či legalizaci pobytu. Prostředkem pro omezení šancí na získání občanství a legalizaci pobytu migrantů má být označení žadatelů o zelenou kartu nebo vízum za tzv. zátěž veřejného rozpočtu (public charge). Takovou zátěží by se mohli stát i uživatelé či žadatelé o federální podporu bydlení, včetně například výše zmíněných poukázek na doplacení komerčního nájemného tzv. Section 8. Lze předpokládat, že pokud bude tato úprava skutečně schválena, mnozí z migrantů žádosti o podporu bydlení radši nepodají, aby tak neohrozili své šance nebo šance svých rodinných příslušníků na získání amerického občanství.

Projekt Města a inkluzivní strategie č. CZ.03.3.X/0.0/0.0/15_124/0006483 je spolufinancován Evropskou unií z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Zaměstnanost.