Islám jako objekt nové evropské xenofobie. Výběr z aktuálních zahraničních debat
Termín nové xenofobie v českém akademickém prostředí zavedl v roce 2006 politolog Pavel Barša. Jako doplnění k jeho nadcházející přednášce pořádané Multikulturním centrem Praha přinášíme výběr aktuálních zahraničních debat na téma postavení muslimů a islámu ve společnostech západní Evropy.
Pokud vás dané téma a problematika xenofobie zajímá, doporučujeme dne 3. 6. od 18:00 sledovat on-line přenos z debaty NOVÁ XENOFOBIE, která se uskuteční v Ústřední městské knihovně Praha.
Islamofobie, anti-islamismus, proti-muslimský rasismus nebo nová xenofobie?
Na vymezení charakteru a příčin negativních postojů vůči muslimům nepanuje v sociálních vědách shoda. Podle Barši pramení současné negativní postoje vůči muslimům z odporu vůči islámu jako náboženské a politické ideologii. Na rozdíl od „staré“ xenofobie vůči Židům přitom nejsou vnímáni jako problém samotní muslimové jako „rasa“ či etnikum, ale jejich vyznání, interpretované jako neslučitelné s hodnotami západních společností. Základem nové xenofobie tak podle Barši není rasismus, ale islamofobie. Termín islamofobie však vyvolává ve vědeckých kruzích spory. Například Erik Bleich upozorňuje na různé typy projevů nenávisti vůči muslimům anebo islámu, které se mohou skrývat pod vágním pojmem islamofobie. S pokusy o jasnější vymezení příčin a podob negativních postojů vůči muslimům a islámu tak sociální vědy přináší pojmy nové, které jsou následně podrobovány další kritice. Zatímco negativní postoje vůči islámu bývají například někdy chápány jako anti-islamismus, apelují Roland Imhof a Julia Recker na jasnější vymezení předsudečného vnímání islámu a jeho odlišení od sekulární kritiky především některých forem tohoto náboženství. Německá historička Yasemin Shooman zase upozorňuje na to, že přinejmenším některé negativní postoje vůči muslimské menšině lze chápat jako proti-muslimský rasismus, který odvozuje vlastnosti muslimů a jejich domnělou méněcennost na základě jejich zevnějšku a víry. I přes vědecké výhrady však zůstává pojem islamofobie ve veřejném diskurzu shodně užíván pro projevy nové xenofobie, anti-islamismu i proti-muslimského rasismu.
Ať již preferují sociální vědy pro dané jevy v Evropě jakékoli názvosloví, často se shodují ve dvou východiscích. Za prvé, muslimové a islám jsou ve veřejném diskurzu stále intenzivněji definování jako „ti druzí“. Představují jinakost ve vztahu k domněle homogenní a „původní“ evropské kultuře. Za druhé, proti-muslimská, případně proti-islámská rétorika je následkem toho legitimizována a stává se politickou a společenskou normalitou.
Muslimizace muslimů
V sociologii známé procesy dělení společnosti na „my“ a „oni“ jsou ve vztahu k islámu podle kulturní antropoložky Ulrike Lingen-Ali nebo sociální pedagožky Iman Attia postavené na muslimizaci a orientalizaci příslušníků muslimské menšiny. Muslimové nejsou v evropském veřejném diskurzu vnímáni jako jednotlivci s vlastním názorem, ale naopak stále častěji prezentováni jako jednolitý kolektiv postavený na přesně vymezených hodnotách a pravidlech, které mají být evropské kultuře cizí. Podle lingvistky Ruth Wodak se „oni“, definovaní „rasou“, vyznáním, jazykem nebo jinými odlišitelnými znaky, jako „necivilizovaní“ stávají protipólem domněle vyspělejší západní civilizace. Takto zakotvený kulturní rasismus, ve veřejném prostoru dále reprodukovaný médii, nesnášenlivými uskupeními i politiky, podle antropoložky Catherine Thorleifsson postupně hrozí stát se základním formujícím prvkem dnešní evropské politiky a společnosti.
Proti-islámská rétorika jako politický mainstream
Podle geografa Ashe Amina vyostřují jak středo-pravicové tak středo-levicové strany svou rétoriku ve snaze získat zpět voliče, kteří přešli k populistickým extrémně pravicovým uskupením. Zatímco středové strany často napodobují rétoriku extrémní pravice, snaží se krajně pravicové strany paradoxně působit více centristicky. Podle projektu stanfordských vědců „Decoding Marine Le Pen“ získává u voličů nejvíce bodů totiž právě určitý „lehký“ populismus. Ten také stojí za současným úspěchem francouzské Národní fronty, která již nemluví výlučně o domněle nepřekonatelných kulturních rozdílech, ale čím dál více se uchyluje k ekonomickým argumentům proti migraci. Ve výsledku se rétorika všech politických proudů podle politologů přibližuje do té míry, že se proti-muslimská rétorika stává novou evropskou normalitou. Politika strachu přitom podle sociálních vědců plní konkrétní funkci. Vykreslením migrace a islámu jako hrozby se podle politoložky Albene Azmaové odvádí pozornost voličů od skutečných, zejména pak sociálních problémů, kterým evropské společnosti čelí.
Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.