Různé tváře a aspekty multikulturalismu. Úvod k vybraným aktuálním studiím

Pro nadcházející debatu Multikulturního centra Praha nabízíme shrnutí tří nedávno vydaných studií, které přináší na multikulturalismus a jeho různé významy jiné pohledy.

Multikulturalismus jako pojem nabývá v různých souvislostech odlišných významů. V literatuře i veřejné diskuzi lze nalézt nejméně dva různé způsoby užití tohoto termínu. Za prvé lze multikulturalismus chápat jednoduše jako konstatování rozmanitosti, která není vnímána ani pozitivně ani negativně, ale jako fakt. Za druhé lze pod multikulturalismem rozumět politický a myšlenkový směr, stavící na pozitivním vnímání diverzity a snažící se o zrovnoprávnění menšin s většinovou společností skrze zakotvení zvláštních, skupinových práv pro příslušníky dané menšiny.

Multikulturalismus jako způsob vládnutí

Anna C. Korteweg a Tridafilos Tridafilopoulos ve svém článku nazvaném „Je multikulturalismus mrtvý? Skupiny, vlády a integrační praxe“ ukazují na příkladu Německa a Nizozemska rozkol mezi politickým diskursem a odklonem od multikulturalismu na straně jedné a reálnou politickou praxí na straně druhé. Byť je multikulturalismus jako politická doktrína oficiálně zavrhován, přesto obsahuje politická praxe ve zmíněných zemích na úrovni samospráv často multikulturní prvky. A to z čistě pragmatických důvodů. Jsou-li zástupci menšin začleněni do procesu vytváření politických rozhodnutí a jejich uvádění v praxi, mohou specifickými znalostmi své komunity přispět k úspěšnému řešení otázek integrace dané menšiny. Autoři tak mluví o multikulturalismu jako způsobu vládnutí, který se podle nich nemusí nutně zakládat na pozitivním přístupu k rozmanitosti nebo na politice mířící na zrovnoprávnění minorit, ale pramení spíše z přijetí různorodosti jako faktu. Od pokusů o občanskou integraci či asimilaci migrantů se tento přístup liší podle autorů především v tom, že příslušníci minorit nejsou vnímáni jako pouhé objekty integrace, ale jsou uznáni jako její plnohodnotní aktéři.

Rozmanitost jako fakt

Jakým způsobem může přítomnost migrantů v bezprostředním sousedství bydliště proměňovat sociální vazby „původních“ obyvatel, zkoumají Sören Petermann a Karen Schönwälder na příkladu Německa. V jejich článku „Migrace a sociální interakce. Jak důležitá jsou rozmanitá prostředí?“ autoři vychází z předpokladu, že sociální vazby jsou významným způsobem předurčeny reálnými možnostmi kontaktu na straně jedné a individuálními preferencemi na straně druhé. Ukazují, že již samotná přítomnost migrantů ve městech proměňuje možnosti sociálních vazeb jejich obyvatel. Frekvence každodenních kontaktů ne-migrantů s migranty přitom proporcionálně vzrůstá se zastoupením migrantů v okolí bydliště. Města se tak s narůstající mírou rozmanitosti paradoxně stávají méně segregovanými a více multikulturními. Individuální preference mají na míru běžného kontaktu s migranty podle autorů naopak pouze omezený vliv, zůstávají však rozhodujícím faktorem při navazování užších sociálních vazeb nad rámec letmého kontaktu. Závěry Petermannovy a Schönwälderovy studie se mohou zdát na první pohled jako banální, přináší však argumenty proti přinejmenším jednomu údajnému selhání multikulturalismu. Totiž tvrzení, že multikulturní politika vede k segregaci menšin od většiny a vytváření tzv. paralelních společností.

Základ politik občanské integrace

V článku nazvaném „Zkoumání post-multikulturních obratů v Nizozemí, Velké Británii, Německu a Dánsku“ analyzují Nasar Meer, Per Mouritsen, Daniel Faas a Nynke de Witte proměny integračních politik Nizozemí, Velké Británie, Německa a Dánska z historické perspektivy. Argumentují, že vývoj integračních politik posledních let, v akademickém i veřejném mínění shodně vykládaný jako odklon od multikulturalismu, je ve své podstatě mnohem složitější a ne zcela jednoznačný jev. Vnitřní kritika vůči multikulturním politikám se rodila v každé z uvedených zemí v jiných historických souvislostech, stavěla na jiné zkušenosti, ale hlavně na jiném prvotním pohledu na multikulturalismus jako takový. Zatímco Velká Británie a Nizozemsko zakotvily multikulturalismus jako součást své integrační politiky, Dánsko a Německo jej nikdy nepřijaly za vlastní. Především pak autoři zpochybňují dělení integračních politik na dva vzájemně se vylučující přístupy: multikulturní a občansko-integrační. Multikulturní integrační politiky mající za cíl zakotvení zvláštních práv menšin jsou dle nich chybně vnímány jako protikladné k politikám mířícím na individuální občanskou integraci jednotlivců skrz povinné jazykové, historické nebo zeměpisné kurzy. Současný důraz na občanskou integraci jednotlivců přitom podle autorů není v přímé opozici k předchozí politice multikulturalismu, naopak na ní v některých ohledech přímo staví. K obdobným závěrům o slučitelnosti multikulturních a občansko-integračních politik dochází ve své nedávno prezentované studii pod názvem „Multikulturalistické elementy v integračních politikách. Kvantitativní analýza“ i Sophia Hunger. Spojení přístupu multikulturního s přístupem občansko-integračním vede podle Hunger k vytváření integračních politik, které usnadňují reálné začlenění přistěhovalců.

Znovuobjevování multikulturalismu?

Je tedy multikulturalismus „mrtvý“? Ze závěrů těchto studií se dá odvodit, že existuje dál v různých formách: v rozmanité sociální realitě, jako pragmatický způsob vládnutí nebo jako základ současných snah o občanskou integraci jednotlivců.