Ideální žadatel/ka o české státní občanství

Z pohledu sociohistorie [1] je státní občanství vyústěním právnického pojímání mezilidských vztahů, do kterých byli jedinci a skupiny stále více vplétáni v posledních desetiletích 19. století a na začátku století 20. [2] Právě v tomto období dochází díky právní kodifikaci uvedených vztahů k „projasnění“ hranice mezi členem národa a cizincem, ke vzniku státního občanství jako nástroje, který má na jednu stranu některé jedince z národních států vyloučit a na stranu druhou jiné do nich začlenit. [3] Takto utvářené národní státy lze vnímat jako kolektivní aktéry, kteří usilovali o jasné vymezení svého teritoria prostřednictvím politicko-geografických hranic. Uvnitř těchto hranic pak měla „vládnout“ určitá specifická morálka, která je dominující hlavně proto, že ji přenáší stát, potažmo jeho elity, které ve skutečnosti tyto hodnoty a normy reprezentují a kodifikují. [4]

Francouzský filozof Michel Foucault chápe (kolektivní) morálku ve dvou významech. V prvé řadě jako psané či nepsané preskriptivní morální kodexy, které stanovují pravidla a hodnoty (příkladem takového souboru předpisů může být např. zákoník). Za druhé jako morální chování, která jsou velmi rozličná, neboť lidé ve vztahu k určitému pravidlu jednají rozdílně. [5] Jinými slovy řečeno: vykládají si ho různě. Vedle této kolektivní morálky a morálních chování pak můžeme rozlišit ještě individuální etiku, která představuje způsoby a úsilí, kterými člověk působí na sebe sama, aby si vytvořil určitý vztah k danému pravidlu, aby se stal morálním subjektem. [6] Mezi kolektivní morálkou a individuální etikou jsou pak logicky značná pnutí. [7] Například mnich v klášteře bude pod vlivem náboženství vynakládat jiné úsilí na dodržení pravidla „nezesmilníš“, aby mohl být považován za normálního v rámci své komunity, než herec/herečka v porno průmyslu. Další celá série chování by se zřejmě objevila v případě, že by se uvedení aktéři hodnotili vzájemně.

Kdybychom se dívali, jak se tyto praktiky promítají do postavení migrantů v rámci (národních) států, mohli bychom začít citací Alaina Touraina. Tento francouzský sociolog míní, že jedinci jsou v současné době nejčastěji posuzováni „nikoli podle toho, co dělají, ale podle toho, za koho jsou považováni, jsou posuzováni dle své „přirozenosti“, která je interpretována v morálních a biologických termínech“. [8] Tato kritická myšlenka by v českém kontextu neznamenala nic jiného než odsouzení rasistických a xenofobních postojů jako například: „Cigán nepracuje a krade, má to v krvi“, „Ukáčko (Ukrajinec) je od přírody nebezpečný“, „Větvi (Vietnamci) se tyká, vždyť pracuje ve večerce“.

Tyto „soudy“ mají tendence pronikat i do administrativních praktik vedoucích k zisku státního občanství. [9] Každý, kdo žádá o státní občanství, je tudíž posuzován, zda je schopen rozlišit mezi tím, co je správné, co je špatné, co se smí, co se nesmí, co je povoleno, co zakázáno, co se musí či nemusí vědět atd. – tedy zda jeho/její individuální etika je v souladu s kolektivní morálkou.

Navíc jsou administrativní praktiky také konkrétním jednáním jedinců, kteří pracují pro stát. Tito jedinci mají své vlastní představy o tom, kdo/co je či není morální, jaký původ je či není morální, kdo se může normálním stát a kdo ne. V tomto smyslu jsou dokonce některé „původy“ a státní občanství už předem považovány za nemorální, a tak to „Turek“ v Německu, „Arab“ ve Francii či „Mexičan“ v USA nebude mít v současném kontextu vždy lehké.

Testové otázky a trocha ironie: pan Svoboda, pan Novák a kolektivní morálka

Podívejme se v tuto chvíli na příkladové testové otázky, které jsou předkládány žadatelům o státní občanství České republiky. Podle zákona jde o zkoušku „základní znalosti ústavního systému České republiky a základní orientace v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky“. [10] Z perspektivy této citace mají testové otázky posoudit, zda žadatelé mají dostatečné schopnosti a dovednosti, které jim umožní se stát Čechem či Češkou. Dále však uvidíme, že jsou velmi intenzivně zaměřeny také na testování toho, co „správný“ Čech dělá a co nikoli, co považuje za dobré či špatné atd. Tedy na testování morálky a etiky (žadatelů).

Žadatelé, kteří se chtějí oficiálně stát Čechem/Češkou, musí vědět, že v ČR dárky nosí Ježíšek a ne Děda Mráz či Santa Claus. Patrně je to nutné vědět proto, aby si žadatelé mohli vypěstovat citový vztah právě k Ježíškovi. A pak tento vztah předávat dětem, protože na ně v čase předvánočním bude Ježíšek koukat z každé vitríny, reklamy či balicího papíru. Děti nakonec díky Bohu budou vědět, o koho jde, a tím projevit své češství.

Žadatel/žadatelka musí také vědět, že když dobrý Čech jede například koupit dárky, které přinese Ježíšek, tak nejezdí načerno, a proto má vždy u sebe jízdenku či jiný doklad, který musí ukázat revizorovi, který kontroluje cestující. Pokud však už načerno jede, hrozí mu trest, ale ne zas tak krutý. Do vězení nepůjde. Stačí, když zaplatí pokutu.

V otázkách také musí projevit znalost toho, že Česko respektuje práva žen. A navíc i svobodu. Slovo „svoboda“ se ostatně objevuje v testech často. Jde však o pana Svobodu, dělníka, který se dostává do rozličných situací, nejčastěji na hraně zákona: tu zaviní dopravní nehodu, jindy má velké dluhy, ale ne jízdenku.

V testech se také setkáváme s panem Novákem, automechanikem (v jiném případě zaměstnancem firmy), jehož žena je prodavačka. Pan Novák nemá dost peněz a jeho manželka nemá práci. Kam se asi obrátí? Koho požádá o pomoc? Nakonec pan Novák vyloupí banku, ukradne auto, a tak žadatel/ka musí vědět, kdo má v ČR právo zatýkat.

Také musí vědět, kdy dle kalendáře začíná v ČR zima nebo co nepatří do modrého kontejneru na tříděný odpad. To asi pro případ, že by ani piktogramy na popelnicích nezvládl/a interpretovat nebo přijel/a ze země, kde se vše hází do moře, a musíme ho/jí proto naučit třídit, aby napříště nikde jen tak nepohodil/a starou televizi. Také musí vědět, jaká je největší národnostní menšina na území ČR a jaký kraj má nejvyšší nezaměstnanost a odkud ČR dováží nejvíce ropy. U testu také musí vědět, že úřady se nesmějí obelhávat, že se musí řádně platit daně a hlavně nepracovat načerno a nevyužívat sociální výhody garantované státem.

U testů musejí žadatelé tedy prokázat, že ví, jak se „u nás“ chovat, co to znamená být čestný, upřímný, pravdomluvný a pořádný. Že se nemá krást, ale musí se pracovat, být ekologicky založený a třídit odpad. A možná taky že se do určitých regionů nemá jezdit, protože tam není práce, a tudíž by ji brali „Čechům“. Ale kdyby už tam náhodou jeli, tak nejlépe neukradeným autem, do kterého koupí naftu za řádně vydělané peníze. K tomu jim pak může být nakonec užitečné vědět, že tato nafta možná pochází z ropy z Ruska, protože právě odtud se jí k nám dováží největší množství.

Stereotyp jako součást testu morálky

Závěrem tak lze konstatovat, že otázky jsou sestavovány ve jménu státu. Představují v zásadě jeden z nástrojů, jak stát chránit před nedostatečně „inteligentními“ jedinci. Nicméně při jejich podrobnějším čtení se ukazuje, že více než o posuzování znalostí jde o něco jiného. S ironií a nadsázkou lze konstatovat, že skrze testové otázky a způsob dotazování je žadatelům ukazováno, že dobrý Čech je čestný a respektuje normy a hodnoty, které jsou české společnosti a dobrému občanu ČR vlastní. Záměnou výše uvedených příjmení za příjmení běžná mimo území České republiky se pak lehce dá sestavit stereotypní obraz cizinců, kteří jsou naprostým protikladem „pravého“ Čecha. V tomto smyslu by mě zajímalo, kolik z těch „pravých“ Čechů by u takového testu uspělo a kdo a jak testy hodnotí a nakonec vynáší verdikt o přidělení či nepřidělení státního občanství.

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.