Albánci v Česku

Albánská komunita se v Česku etablovala již za bývalého Československa. Jejími centry bylo Brno a český sever (Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Chomutov či Liberec), i Praha. Mohla čítat kolem tisíce osob. Přitažlivost Čech a Moravy (Československa) byla pro Albánce dána především blízkostí tradičních cílových zemí albánských gastarbeiterů z bývalé Jugoslávie, Německa a Rakouska v kombinaci s relativně nízkými cenami. Komunita se před rokem 1989 skládala především z osob původem z Kosova, z Makedonie a jižního Srbska. Výrazně převažovali muži v produktivním věku.

Pro okolí byli Albánci často víceméně skryti. Bydleli uzavřeni mezi sebe v dlouhodobě pronajatých hotelových pokojích (případně celých chodbách či patrech), případně bytech nebo rodinných domech. Krátkodobý pobyt znamenal pouze tranzit přes československé území do třetí země. Dlouhodobý mohl trvat od několika týdnů do několika let. Několik Albánců trávilo v Československu měsíce až léta také ve výkonu trestu. Malá část albánské komunity se věnovala i závažné trestné činnosti. Zvláště v Brně malá část místní albánské komunity vytvořila strukturu organizovaného zločinu (podílející se na pašování a distribuci drog, prostituci a obchodu se ženami). Šlo o prodloužení kriminální sítě ze sousedního Rakouska a Německa. Skutečná emigrace (trvalé přesídlení) byla výjimkou. Týkala se prakticky jen těch Albánců, kteří se oženili s Češkou a v Československu (Česku) se trvale usadili.

Poměrně velká změna nastala záhy po pádu železné opony. Během rozpadu Jugoslávie se pro jugoslávské Albánce značně ztížily možnosti cestování do tradičních cílových zemí, především do Německa. Bezvízový styk mezi Československem a později Českou republikou na jedné straně a SR Jugoslávií a Makedonií na druhé, spolu s existencí organizované komunity, učinily ze severních Čech, případně jižní Moravy, lákavé východisko k ilegálnímu překračování hranic.

Česko přestalo pro Albánce být výhradně tranzitní zastávkou, určitý počet využívá živnostenského oprávnění k podnikání, často v pohostinství. Význam území ČR jako tranzitního území však nezmizel, naopak se zvýšil. Význam česko-německé hranice vzrůstal během 90. let zvláště pro Albánce z Makedonie, kteří měli na získání západního víza nižší šance. Zvyšující se počet ilegálních přechodů hranic, resp. zachycených občanů Makedonie, nakonec vedl k zavedení vízové povinnosti pro makedonské občany v listopadu 1998. To zájem po roce 1998 postupně omezilo.

Nelze přesně určit, kolik Albánců v ČR dlouhodobě pobývá, poněvadž statistiky se vedou podle státní příslušnosti, nikoli národnosti. Celkově u nás v roce 2001 pobývalo 4.104 osob ze SR Jugoslávie a Makedonie (3.269 ze SR Jugoslávie a 835 z Makedonie). Z toho byl trvalý pobyt přiznán k roku 2001 celkem 2.067 osobám z obou zemí (1.658 ze SR Jugoslávie a 409 z Makedonie).

Pro odhad počtu Albánců v celkovém počtu občanů SR Jugoslávie a Makedonie trvale či dlouhodobě u nás pobývajících můžeme provést komparaci se zeměmi, které v pohledu migrací do ČR a společenského prostředí stojí SR Jugoslávii (Srbsku) a Makedonii nejblíže. Jsou jimi pravděpodobně Chorvatsko, případně Bulharsko, pro společenské prostředí kosovských Albánců je pravděpodobně nejbližší Turecko a vlastní Albánie.

Prostou soustavou rovnic můžeme při aplikaci výše uvedených čísel ze skupiny občanů Chorvatska, Bulharska, Turecka a Albánie na komunitu jugoslávských Albánců a Srbů získat údaje o značném rozpětí. Podle nich by se odhad počtu Albánců ve skupině občanů SR Jugoslávie pohyboval od 257 do 1.316, z toho 75 až 408 trvalých pobytů. Výsledek, vypočtený na základě údajů o občanech Chorvatska aplikovaných na jugoslávské Srby (a ostatní) a údajů o občanech Turecka aplikovaných na jugoslávské Albánce se zdá být nejpřesnější. Společenské podmínky i migrační trendy jsou si v uvedených případech velmi blízké. Pokud stejné údaje aplikujeme na Makedonii, získáme podobně nepřesné výsledky o značném rozpětí. Počet Albánců ve skupině makedonských občanů by se podle toho pohyboval v rozpětí od 116 do 380, z toho 28 až 118 trvalých pobytů. Pokud přitom na skupinu Makedonců použijeme údajů rovných skupině občanů Bulharska, výsledný počet Albánců by činil 116 až 153, z toho 28 až 47 trvalých pobytů.

Vycházíme-li z těchto výsledků, postavených ovšem na značně neúplných vstupních datech, dojdeme k závěru, že pravděpodobný počet Albánců z bývalé Jugoslávie dlouhodobě nebo trvale pobývajích v ČR činí cca 1.200- 1.400 osob. Aktuální počet Albánců krátkodobě u nás pobývajících může být proto cca několik desítek. Určitý počet Albánců v ČR dále pobývá v azylovém řízení. V roce 2001 bylo v ČR v azylovém řízení 111 občanů SR Jugoslávie a 88 občanů Makedonie. Není asi třeba pochybovat o tom, že většinu z nich tvořili Albánci. K celkovému počtu Albánců v ČR musíme připočítat i Albánce původem z Albánie, v roce 2001 celkem 141 osob. Nejpravděpodobnější statistický odhad počtu Albánců u nás by mohl činit cca 1.600- - 1.800 osob trvale, dlouhodobě a krátkodobě zde pobývajících.

Albánská migrace a emigrace

Ve druhé polovině 20. století začíná stěhování Albánců za lepším výdělkem, označované obvykle jako gastarbeiterství. Vlna albánských gastarbeiterů započala na Kosovu a sledovala směr obvyklý pro ostatní jugoslávské gastarbeitery, tedy do germanofonních zemí. Jasně vedlo Německo, následované Švýcarskem, kde se vytvořilo centrum politické emigrace. Na Kosovu došlo k rozšíření gastarbeiterství až poté, co se ve velkém měřítku rozvinulo v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a vlastním Srbsku. Od 70. let se však práce v zahraničí začala rychle šířit i mezi kosovskými Albánci. V době, kdy hlavní gastarbeiterská vlna v celé Jugoslávii pomalu opadala, počet albánských gastarbeiterů z Kosova naopak stále rostl. Počátkem 90. let bylo Kosovo mezi federálními jednotkami bývalé Jugoslávie pravděpodobně oblastí s největším procentem i celkovým počtem gastarbeiterů.

Mechanismem, díky němuž mohlo gastarbeiterství účinně fungovat, byla patriarchální velkorodina. Příjmy ze zahraničí, jež zajišťovali někteří členové rodiny, byly hlavou rodiny rovným dílem rozdělovány mezi jednotlivé syny (ženatí synové dostávali podíl větší), případně byly vynaloženy na jiné účely. Odhaduje se, že v 90. letech žila v systému velkorodiny třetina kosovských domácností.

Nastartování gastarbeiterské vlny mezi kosovskými Albánci můžeme složit z několika jevů. Koncem 60. let končí emigrace jugoslávských muslimů do Turecka. V téže době se na venkově zvyšuje tlak na kosovské Srby, kteří jsou v řadě případů skrytě i otevřeně pobízeni nebo nuceni k prodeji pozemků a k odchodu. Prvotním podnětem k tomu byl zřejmě hlad chudých albánských rodin po půdě. Můžeme se proto domnívat, že zastavení emigrace do Turecka přispělo k obrácení určitých migračních toků dovnitř Kosova. Vysoký přirozený přírůstek obyvatelstva, daný snížením úmrtnosti při zachování vysoké porodnosti a udržováním podřízeného sociálního postavení žen, nutil k hledání nových možností výdělku, neboť volné půdy na Kosovu bylo k dispozici málo a ani odchod Srbů rozhodně populační přetlak neřešil.

Nejprve přišlo hledání výdělku mimo Kosovo (případně Makedonii), jinde na území Jugoslávie, a teprve potom v zahraničí. Albánci se zpočátku snažili v těch částech Jugoslávie, kde byla kupní síla větší než doma, provozovat cukrárny, pekárny, stánky a pizzerie. Vhodným prostředím byla velká města a jugoslávské přímoří. Následovalo hledání nekvalifikované práce v průmyslu, především v těch jugoslávských republikách, kde byly nejvyšší platy, tedy v Chorvatsku a ve Slovinsku, republikách, které zároveň poskytovaly velkou možnost sezónních stánkařských výdělků v přímoří. Odtud pak vedla cesta do zahraničí.

Silný kolektivismus, charakteristický pro kosovskoalbánskou společnost, účinně bránil trvalé emigraci. Cílem byl výdělek, nikoli usazení se v cílové zemi nebo dokonce změna životního stylu. Ve většině případů je výdělek dodnes využíván k investování do společenské prestiže, jejímiž znaky jsou výstavný dům a kvalitní auto. Populační přetlak proto zůstával trvale přítomen a počet albánských gastarbeiterů z Kosova a z Makedonie logicky stále stoupal. V mnoha rodinách se zřejmě bratři střídali: výsledný efekt, totiž uměle snížený počet členů rodiny žijících v místě rodiště, byl každopádně stejný.

Zprávy o hromadném porušování lidských práv na Kosovu a obavy z vypuknutí dalšího etnického konfliktu vedly v západní Evropě od roku 1991 k hromadnému uznávání oprávněnosti žádostí kosovských Albánců o azyl. Počet migrantů do zemí EU a Švýcarska z let 1991 - 1994 je odhadován na 400 tisíc, z toho 340 tisíc žádalo o azyl. Po roce 1995, v souvislosti s uzavřením mírových dohod v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku a uváděním tzv. Schengenských dohod do praxe v letech 1995 a 1996, však došlo ke změně přístupu západoevropských zemí k žádostem o azyl a vůbec o vstup. Dosavadní azyly přestávaly platit a Německo, následované Švýcarskem a Švédskem, se v roce 1997 pokusilo vyjednat návrat dřívějších albánských azylantů zpět do SR Jugoslávie. V této době nabývají na významu stále více ilegální přechody hranic a ilegální pobyty, včetně změn identity, jsou zkoumány dříve opomíjené země. V této fázi tedy nabývá na významu i Česká republika jako tranzitní území do zemí spojených společnou (schengenskou) kontrolou hranic.

Zvyšování kriminality uvnitř komunit kosovských, makedonských a????? jihosrbských albánských migrantů můžeme samozřejmě spojit s rostoucím etablováním v cílových zemích (komunity v jednotlivých zemích existují často již po třicet let, stále se zvyšují počty trvale usazených a získaných občanství). Velmi pravděpodobně je však spojeno i se ztíženými podmínkami zahraničního pobytu v kombinaci s předpokládaným rostoucím populačním tlakem. Je-li samotný vstup do cílové země nelegální, a nejčastěji spojen s organizovanými kriminálními strukturami, je velmi pravděpodobné, že během dalšího pobytu bude toto spojení udržováno. Také ozbrojené konflikty přinesly další kriminalizaci albánské společnosti (konflikt na Kosovu 1998 - 99, v jižním Srbsku 2000 - 2001, v Makedonii 2001, rozklad autority státu v Albánii v roce 1997).