Studie (Roger Zetter, David Griffiths, Silva Ferretti, Martyn Pearl: An Assessment of the Impact of Asylum Policies in Europe 1990-2000) vznikla v Odboru výzkumu, rozvoje a statistiky britského Ministerstva vnitra (Home Office), které ji také v červnu 2003 vydalo. Předkládaný materiál (v angličtině) vychází z obsáhlého výzkumu teoretických textů, elektronických materiálů, statistik a zhodnocení azylových politik uvedených do praxe v průběhu devadesátých let v zemích Evropské unie. Cílem bylo stanovit dopad jednotlivých opatření na vývoj křivky podaných žádostí o azyl, přičemž podrobněji se studie věnuje pěti zemím EU: Německu, Nizozemí, Velké Británii, Švédsku a Itálii. V úvodu autoři zdůrazňují, že při hodnocení důsledků jednotlivých politických rozhodnutí v oblasti migrace je nezbytné mít stále na zřeteli nemožnost odhadnout, jak by se situace byla vyvíjela bez takových opatření, aniž by byly přijaty různé regulativní politiky nebo naopak, jaká by byla situace, pokud by státy EU byly v oblasti azylu ještě restriktivnější. Zpráva zdůrazňuje, že téměř není možné uvést jasnou souvislost mezi nějakým specifickým vládním nařízením a jeho dopadem, tím méně zevšeobecnit důsledky na více zemí. To je způsobeno především tím, že (1) většina zemí se snaží zavést více opatření najednou, takže je obtížné stanovit, který nástroj způsobil nějakou změnu v azylové praxi. Dalším důvodem je jisté zpoždění (2) mezi vyhlášením určitých opatření a jejich promítnutím do reality. Navíc, azylová politika evropských zemí byla po celá devadesátá léta ad hoc reakcí na danou situaci, takže trendy v žádostech o azyl nekopírují zavádění nových opatření. A konečně, ve většině případů nebylo podle autorů studie možné vyvodit, nakolik přijatá opatření byla důvodem aktuálního stavu azylových žádostí a nakolik byl trend v azylových žádostech příčinou nějakého postupu (3). Při vysvětlení metodologických postupů autoři nezastírají, že je většinou nesmírně obtížné říci, co bylo vlastně cílem při zavádění nějakého opatření.
Studie nicméně nabízí několik obecných závěrů při hodnocení politik podrobněji zkoumaných zemí. V případě Německa, Švédska a Francie lze hovořit o korelaci mezi přijatými opatřeními a snížením celkového počtu žadatelů o azyl v jakémsi stabilním sledu. Naopak vývoj žádostí o azyl ve Velké Británii, Nizozemí a Belgii vykazuje rychlý nárůst žádostí a jejich cyklické navyšování a pokles. Statistická data, která nabízí předkládaná studie, napovídají, že státy, které zavčas přijaly opatření kombinující více přístupů a postupů, byly úspěšnější v zadržování a udržování relativně stabilního počtu žadatelů o azyl. Německo, Francie a Švédsko od roku 1990 do roku 1994 zásadně zreformovaly své azylové systémy, což se odrazilo v následném zjevném snížení žádostí o azyl a také v tom, že počty žádostí byly nadále relativně stabilní. Naopak VB, Nizozemí a Belgie přistoupily k politikám směřujícím k regulaci žádostí o azyl později, roztříštěněji, a proto méně efektivně.
Velmi zajímavé je zhodnocení vlivu přímých a nepřímých opatření v azylové politice na počet žádostí o azyl. Zpráva uvádí, že zatímco odraz nepřímých opatření (čímž se myslí například snížení nebo odebrání sociální podpory žadatelům o azyl, jejich rozmístění do přijímacích středisek, atd.) ve vývoji žádostí o azyl je omezený, důsledky přímých opatření (víza, sankcionování přepravců) jsou zřetelné. Jak ale vzápětí autoři studie píší, přestože zatím nejsou k dispozici hodnověrné statistiky a výzkumy, je velmi pravděpodobné, že přímá opatření v azylových procedurách vedla zároveň k růstu nelegální migrace a pašování lidí, a to jak bona fide uprchlíků, tak ekonomických migrantů.
Ve studii se uvádí, že zavedení nějaké praxe v jedné zemi většinou nelze aplikovat v jiném státě. Důvodem jsou specifika každé země, například vztah se zemí původu žadatelů o azyl, geografická poloha atd. Autoři zdůrazňují, že odlišnosti vybraných států mají takový význam, že podobné politiky nebo obdobná praxe může v různých zemích vést k různým výsledkům, takže úspěšná politika jedné země může být pak jen těžko adaptovatelná na jiné prostředí.
Celkově lze studii doporučit všem, kteří chtějí získat uspořádaný a srozumitelný přehled vývoje azylových politik v Evropě obecně a v pěti vybraných státech konkrétně. Studie je přitom relativně krátká (135 stran), jednotlivé kapitoly jsou víceméně podřízeny shodné struktuře (historický a politický kontext azylové politiky, změny v azylové proceduře, politické nástroje, vztah k EU a závěr), text je doplněný tabulkami a grafy. V závěru najde čtenář seznam použité literatury, kterou lze doporučit jako ucelený přehled teoretických textů a knih a také evropských a národních dokumentů a materiálů týkajících se azylu.
(anotovala H.Kabeleová)