Zákon o veřejném ochránci práv
Veřejného ochránce práv, českou modifikaci instituce tzv. ombudsmana, lze přibližně charakterizovat jako nezávislou osobu, volenou Parlamentem ČR, která se zabývá stížnostmi na porušování práv ze strany úřadů. Veřejný ochránce práv při své činnosti disponuje určitým „vyšetřovacím oprávněním“ (především právem na informace) a nápravu zjištěného stavu iniciuje, nikoli mocenskými prostředky (sám nemůže dotyčnému úřadu nic nařídit ani ho za případné porušení práva postihnout), nýbrž jen formou upozornění či doporučení popř. silou své autority (tj. hrozbou zveřejnění případu nadřízenému orgánu nebo veřejnosti).
Každý se může obrátit na veřejného ochránce práv pokud se domnívá, že určitý státní úřad (který patří do výčtu § 1 zákona) jej nebo jiného poškodil a) jednáním, které je v rozporu s právem, b) jednáním, které neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, c) svou nečinností.
Pravomoc Ochránce se nevztahuje na nejvyšší ústavní orgány, soudy a orgány činné v trestním řízení a zpravodajské služby.
Veřejný ochránce práv se nezabývá stížnostmi na jednání starší jednoho roku, dále případy, o nichž jednal soud, a podněty zjevně neopodstatněnými. Pokud při šetření zjistí nedostatky na straně úřadu, vyžádá si vyjádření dotyčného úřadu a pak může navrhnout opatření k nápravě (např. i opravný prostředek, připouští-li ho právo). Pokud úřad následně nápravu nezjedná, může veřejný ochránce práv celou věc zveřejnit.
Vedle řešení stížností na práci úřadů má veřejný ochránce práv i další pravomoci a úkoly: doporučovat legislativní změny (jak u zákonů, tak i u vnitřních předpisů správních orgánů); zde se ovšem jedná rovněž o právně nezávazný podnět. Toto „právo“ ale ochránce nemá v případě obecních vyhlášek, tedy norem vydaných v samostatné působnosti obcí.
Dle zákona o Ústavním soudu může tomuto soudu podat návrh na zrušení podzákonného právního předpisu a vstupovat do řízení o zrušení podzákonných norem, které inicioval někdo jiný.
Zákon o veřejném ochránci práv byl přijat Parlamentem České republiky 8. prosince 1999, publikován pod číslem 349/1999 Sb.
Pravomoc Ochránce se nevztahuje na nejvyšší ústavní orgány, soudy a orgány činné v trestním řízení a zpravodajské služby.
Veřejný ochránce práv se nezabývá stížnostmi na jednání starší jednoho roku, dále případy, o nichž jednal soud, a podněty zjevně neopodstatněnými. Pokud při šetření zjistí nedostatky na straně úřadu, vyžádá si vyjádření dotyčného úřadu a pak může navrhnout opatření k nápravě (např. i opravný prostředek, připouští-li ho právo). Pokud úřad následně nápravu nezjedná, může veřejný ochránce práv celou věc zveřejnit.
Vedle řešení stížností na práci úřadů má veřejný ochránce práv i další pravomoci a úkoly: doporučovat legislativní změny (jak u zákonů, tak i u vnitřních předpisů správních orgánů); zde se ovšem jedná rovněž o právně nezávazný podnět. Toto „právo“ ale ochránce nemá v případě obecních vyhlášek, tedy norem vydaných v samostatné působnosti obcí.
Dle zákona o Ústavním soudu může tomuto soudu podat návrh na zrušení podzákonného právního předpisu a vstupovat do řízení o zrušení podzákonných norem, které inicioval někdo jiný.
Zákon o veřejném ochránci práv byl přijat Parlamentem České republiky 8. prosince 1999, publikován pod číslem 349/1999 Sb.
15. 1. 04