Vízum strpění se opírá o právní úpravu v několika zákonech, které specifikují, za jakých podmínek a v jaké situaci může cizinec pobývající na území ČR toto vízum získat. Podstatu právní úpravy najdeme ve dvou již vzpomenutých předpisech, v zákoně o azylu a v cizineckém zákoně. Prvně jmenovaný zákon spojuje pobyt na vízum za účelem strpění pobytu s podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a v posledku pak s trváním řízení o této kasační stížnosti. Zákon o pobytu cizinců váže vydání tohoto víza na existenci důvodů, specifikovaných v § 32 odst. 2. Žádost o vydání víza strpění může být dle tohoto zákona založena za a) na překážce na vůli žadatele nezávislé a zároveň bránící mu ve vycestování, b) na nemožnosti vycestování z důvodů specifikovaných v § 179 téhož zákona, resp. v § 91 odst. 1 zk. o azylu a za c) na podání kasační stížnosti ve věci dočasné ochrany v případě, že jí byl přiznán odkladný účinek. Vízum za účelem strpění pobytu tak může být uděleno v zásadě ze tří důvodů: a) udělení tzv. subsidiární ochrany, b) existence překážky na vůli nezávislé, c) podání kasační stížnosti (ve věci azylu nebo ve věci dočasné ochrany).

Autoři článku podrobně rozebírají jednotlivé důvody pro udělení víza za účelem strpění pobytu. Zároveň vždy věnují pozornost právům a povinnostem, jejichž nositelem se cizinec po udělení patřičné „modifikace“ víza za účelem strpění pobytu stává. Článek svým záběrem poskytuje možnost srovnání , které bohužel nevyznívá zrovna pozitivně ve prospěch stávající právní úpravy, která nedostatečně pamatuje na postavení osob s udělenou subsidiární ochranou. Tyto osoby se v okamžiku udělení subsidiární ochrany ocitají v jakémsi právním i společenském vakuu. Zároveň se autoři pokusili o srovnání stávající právní úpravy se směrnicemi azylového acquis a také, ač v omezené míře, s obdobnou právní úpravou platnou v dalších evropských státech.