Úsvit legislativních zmetků anebo ztráta poslanecké soudnosti
Cíl navrhované novely je prostý: jednou provždy vyloučit možnost udělení mezinárodní ochrany (azylu či doplňkové ochrany) v ČR pro všechny osoby, u kterých panuje podezření ze spáchání libovolného veřejnoprávního deliktu. Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že veřejnoprávními delikty jsou kromě trestných činů myšleny také přestupky. Vzhledem k tomu, že samotný vstup či pobyt na území České republiky bez platného víza je podle cizineckého zákona přestupkem (za nějž může být uložena pokuta až - podržte se - 5 000 Kč), znamenalo by to odepření možnosti žádat o ochranu prakticky všem běžencům na území ČR. Nezbývá než konstatovat, že poslanci a poslankyně Úsvitu navrhují jednou provždy zrušit azyl a mezinárodní ochranu (sic!).
Asi nepřekvapí, že navrhovaná legislativní klička neobstojí už při prvním letmém pohledu na Úmluvu o právním postavení uprchlíků a tzv. kvalifikační směrnici EU. Ty, stejně jako platný azylový zákon, jasně stanoví kritéria, která vylučují udělení azylu danému žadateli či žadatelce: podezření ze spáchání trestného činu podle mezinárodního práva (činy proti míru, proti lidskosti, válečné trestné činy), spáchání vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť krutého činu, spáchání činů v rozporu s cíli a zásadami OSN. V případě doplňkové ochrany jsou kritéria obdobná, zahrnuta je navíc situace, kdy cizinec „představuje nebezpečí pro bezpečnost státu“. Tyto podmínky nemohou státy dále podle svého uvážení rozšiřovat. Úřady však samozřejmě v rámci samotného řízení mohou shledat žádost nedůvodnou nebo z vážných důvodů již udělenou ochranu odejmout. Kupříkladu v ČR končí dvě ze tří azylových řízení, kterých loni proběhlo celkem 1363, negativním rozhodnutím.
Ve světle výše řečeného je silným zážitkem výprava do hloubi odůvodnění navrhované novely. Nehledě na výroky o “masivním zneužíváním asylového práva zejména ekonomickými migranty z Afriky” nemajícími oporu v realitě, zde nalezneme tvrzení vylučující samotný smysl azylového práva. Například z toho důvodu, že “není možné se bez visa legálně na území ČR dostat (...), měla by [k této faktické situaci] přihlížet i právní regulace v českém právním řádu.” V podání poslanců a poslankyň Úsvitu by tak asi vzniknul jakýsi “Schrödingerův běženec”, který by se v okamžiku překročení státní hranice zároveň stal a zároveň přestal být uprchlíkem.
Zjevně pro právní fajnšmekry je v odůvodnění navrhované novely uveden odkaz na pět let starý rozsudek Soudního dvora EU v případu Německo v. B a D. Podle tvrzení předkladatelů soud v rozhodnutí uvolňuje členským státům ruce, pokud jde o rozšíření podmínek vylučujících udělení azylu. Ani laickému čtenáři rozsudku však neujde, že soud ve skutečnosti uvolňuje státům ruce ke zvážení žádosti osob, které by jinak byly z udělení ochrany vyloučeny. Jinými slovy, státům je dovoleno nastavit příznivější, nikoliv přísnější kritéria vůči žadatelům.
Sečteno a podtrženo, navrhovaná novela je na první pohled legislativním zmetkem, jehož odůvodnění obstojí nanejvýš jako vtip. K výše uvedeným závěrům nepochybně dospějí také sněmovní výbory a návrh snad jednou provždy pohřbí. Nezbývá než spekulovat, nakolik byly mysli poslanců, kteří novelu pustili do druhého čtení, zatemněny autentickou nenávistí vůči běžencům, nakolik politickou vypočítavostí, nakolik zbabělostí a nakolik ještě úplně jinými vlivy v pozadí. V každém případě je to smutná vizitka jejich práce.