Úmluva je nejdůležitějším dokumentem uprchlického práva. Primárně zavazuje státy mezi sebou, aby práva deklarovaná úmluvou zabezpečily svými vnitrostátními zákony a případně i dalšími nelegislativními prostředky. Úmluva (ve spojení s Protokolem z 31. 1. 1967) obsahuje mezinárodně uznávanou definici uprchlíka jako osoby, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy (well-founded fear) před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo z důvodu zastávání určitých politických názorů, a proto nechce nebo ani nemůže přijmout ochranu své vlasti. Tato definice je obsažena ve vnitrostátních azylových zákonech většiny zemí světa, mezi nimi i České republiky (§ 12 písm. a zákona 325/1999 Sb. o azylu a změně dalších zákonů). Úmluva dále určuje, jaká práva má mít osoba, jíž byl status uprchlíka přiznán. Uprchlíkům se v zásadě nesmí dostat horšího zacházení, než jakého se dostává těm cizincům, jimž dotyčný stát přiznává největší práva kromě vlastních občanů (zásada nejvyšších výhod). To zahrnuje i právo přístupu k pracovnímu trhu nejdéle po 3 letech zákonného trvalého pobytu v dané zemi. Článek 33 zakazuje smluvním státům vyhostit uprchlíka na území, kde „by jeho život nebo osobní svoboda byly ohroženy z důvodu jeho příslušnosti k určité skupině (princip NON REFOULEMENT)". Pro Československo vstoupila úmluva v platnost roku 1992, publikována byla pod číslem 208/1993 Sb. Název v angličtině: Convention relating to the Status of Refugees.