Stockholm a dál: překonávání nedůslednosti migrační politiky (European Policy Centre Working Paper). Elizabeth Collett
Stockholmský program, nový pětiletý program pro oblast spravedlnosti a vnitřních věcí, byl přijat v prosinci 2009, tedy v době největšího hospodářského poklesu od druhé světové války a nestability spojené s výměnou Evropské komise a volbami do Evropského parlamentu. Stockholmský program navazuje na Haagský program (2005 – 2009), který podle Collettové trpěl stejnými nedostatky, které dlouhodobě negativně ovlivňují koherenci migrační politiky - politickými tabu a citlivostí některých témat v jednotlivých státech a empirickou složitostí migrace v Evropě. Celý vývoj dále zpomalují spory uvnitř i napříč institucemi, nevyjasněná jurisdikce a pokulhávající spolupráce mezi členskými státy, jejichž různorodé priority znemožňují jakýkoliv konsensus, např. v otázkách pracovní migrace v demograficky stárnoucí Evropě. Studie dále upozorňuje na důležitost dopadu teroristických útoků ze září 2001 na vnímání migrace jakožto bezpečnostního rizika a kritizuje směšování bezpečnostní problematiky s problematikou migrace a základních lidských práv. Collettová považuje kroky vycházející z Haagského programu pouze za formální odškrtávání bodů s mizivým reálným dopadem.
Autorka si také klade otázku, zda oblast spravedlnosti a vnitřních věcí je vhodná pro řešení oblasti migrace. Ta totiž v rozsáhlém portfoliu spravedlnosti, svobody a bezpečnosti může být snadno odsunuta na vedlejší kolej. V praxi je oblast migrace již od Haagského programu napojena na další portfolia, jako je školství, kultura, vnější vztahy, rozvoj a obchod. Některé státy navíc již přesunuly migraci a azyl z oblasti vnitřních věcí a spravedlnosti jinam. Koherence politiky by kvůli tomu mohla být ohrožena rivalitou mezi jednotlivými portfolii a generálními ředitelstvími. Collettová se nicméně přiklání k tomu, že vícestranný holistický přístup a zapojování všech relevantních aktérů je účinné a užitečné. To by mohlo být základem, na kterém by Stockholmský program mohl stavět, byť na to není zrovna nejvhodnější doba.
Collettová ve své studii nehýří optimismem. Stockholmský program považuje za nezbytný, ale nedostatečný rámec budoucí migrační politiky, a Lisabonskou smlouvu za šanci prosazovat větší koherenci politik. Nicméně to, že mnohé členské státy budou přijímat jen krátkodobá politická opatření zajišťující rychlé výsledky a že některé členské státy (Velká Británie, Dánsko) se o ambiciózní společnou migrační politiku nezajímají, znemožňuje pozitivní výhled do budoucna. Zatímco Evropský imigrační pakt přichází s vizí společné politiky, průběžná a horkou jehlou šitá opatření jsou na denním pořádku. Tento neútěšný stav je ještě dále prohlubován současnou hospodářskou nejistotou.
Studie kritizuje tendenci evropské migrační politiky, která je ilustrována mimo jiné Evropským imigračním paktem, soustředit se na téma nelegality spíše než na to, jak umožnit přístup pracovním migrantům a uprchlíkům do Evropy. Považuje za nutné, aby se při úvahách o migrační politice věnovala pozornost otázkám lidských a občanských práv a zároveň aby se migrace nedávala do souvislosti jen s otázkami bezpečnosti. V souladu s výše zmiňovaným holistickým přístupem zdůrazňuje vztahy mezi migrací a rozvojem a koherenci mezi migrační a zahraniční politikou.
Na závěr studie vyzývá evropské politiky, aby se poučili z problémů při realizaci Haagského programu, a Evropskou komisi, aby důrazněji prosazovala společné evropské zájmy. Evropská unie by podle autorky měla aktivně určovat agendu v oblasti migrace a integrace. V závěru studie zaznívá, že Stockholmským programem se EU přiblížila limitům možné politické spolupráce v oblasti migrace a azylu, nicméně že je třeba se těchto limitů nebát, a soustředit se na dlouhodobé cíle v delším horizontu než tento pětiletý program.
Shrnutí studie: James Matthews