Společenská integrace migračních skupin - základní pojmy a problémové okruhy

Integrace znamená scelení, sjednocení, spojení částí celku nebo také začlenění. V případě společenské integrace migrujících jedinců nebo skupin uvažujeme o procesu včleňování do již existujícího společenského celku, který má vytvořenou strukturu, vykazuje určitou míru koherence a chování jeho členů se řídí stanovenými pravidly. Hodnoty, normy a pravidla soužití takového společenského celku ovšem vymezují existenční rámec živým lidem, kteří je neustále dotvářejí svým konkrétním jednáním, redefinují, vyrovnávají se s jejich existencí, přimykají se k nim nebo je v závislosti na okamžité situaci odmítají. Každý člen společnosti je do ní integrován specifickým způsobem a nestejnou měrou. Každá lokální skupina se skládá také z menšiny jedinců, jejichž integrace není dostatečná, přestože v této skupině žijí celý život a odnikud nemigrovali.

Jednotlivá společenství si k integrování jedinců do svých struktur vytvářejí specializované mechanismy a instituce. Mnohé souvisí s procesem enkulturace v dětském věku, kdy jedinec postupně přebírá práva a povinnosti dospělého, vrůstá do dané kultury, stává se jejím plnohodnotným členem. Když splní stanovené společenské podmínky, společnost jej specifickým, rituálním způsobem včlení do dané struktury. V některých případech je podmínkou pouze naplnění určitého věku, v jiných splnění dalších kritérií, prokázání určitých dovedností. Daným rituálem může být pouze předání příslušného průkazu, osvědčení, stejně jako okázalá inaugurace. Rituály tohoto typu se nazývají přechodové rituály a jejich celou škálu popsal francouzský sociální antropolog Arnold van Gennep, který také vytvořil jejich základní klasifikaci (Gennep 1996).

Řešení problematiky integrace cizinců do společnosti není izolovaným jevem, který může probíhat nezávisle na dalších společenských procesech. Otázka integrace a integrovanosti do společenských dějů se týká stejně tak majoritního obyvatelstva jako cizinců. Pokud nemá společnost nástroje k integraci vlastních občanů, stěží může takové nástroje vytvářet pro cizince.

Existence integračních procesů zabezpečujících koherenci společnosti si byly vědomy již zakládající osobnosti moderní sociologie a učinily z nich jedno z ústředních sociologických témat. Otázkami sociální soudržnosti se zabýval například Herbert Spencer. Vyslovil názor, že společnost se do značné míry chová jako živý organismus a jeho jednota je vytvářena přirozenými „neviditelnými“ silami, které jsou podmínkou, aby organismus přežil. Také Emile Durkheim si položil obdobnou otázku. Ptal se, jak je možné dosahovat určitého konsensu, jednoty nebo vzájemné integrace v diferencované a individualizované společnosti? Ve své odpovědi předpokládal působení lidské solidarity, jež se mění s vyspělostí společnosti, s prohlubující se dělbou práce. Tam, kde je dělba práce nerozvinutá, jsou lidé ve společnosti navzájem solidární, protože se jeden od druhého téměř neodlišují, mají stejné pocity, hodnoty, vzory. Individualita je absorbována kolektivem, jehož je jedinec mechanickou součástí. Jedinci jsou k sobě mechanicky přiřazeni a společenská soudržnost je tím vyšší, čím více se individuální a kolektivní vědomí překrývá. Tento typ solidarity Durkheim nazývá solidaritou mechanickou.

Ve společnostech, v nichž je dělba práce rozvinutá, má každý jedinec své specifické pole činnosti, vlastní zájmy, hodnoty a cíle, a ty se navzájem doplňují. Každý se sice podřizuje určitým společným zvykům a normám, ale zůstává mnoho prostoru na specializovanou činnost, jejímž prostřednictvím přináší svůj vklad společnosti, a právě tím je pro ni cenný. Společnost funguje jako organismus vyšších živočichů, kde má každý orgán svou specifickou funkci a specifické místo a právě specializace - dělba práce - takovou společnost posiluje. Solidaritu tohoto typu označuje Emile Durkheim jako solidaritu organickou, která je podle něho vyjádřena strukturou norem zakotvených v sociální zkušenosti vzájemně se doplňujících rolí v rámci pracovního procesu, jež si uvědomujeme a jež podporujeme právními normami a veřejnými institucemi. Solidarita mechanická v moderních společnostech zcela neabsentuje, ale s organickou solidaritou se doplňuje (Durkheim 1893).

Modifikace řešení obdobně položených otázek najdeme v celé ředě dalších prací. Ferdinand Tönnies pracuje s pojmy společenství a společnost (Gemeinschaft a Gesellschaft), aby s jejich pomocí konstruoval dva typy vůle, které člověka vedou ke dvěma typům sociability, z nichž jeden je založen na citových poutech, na základě příbuzenství, sousedství, přátelství, a druhý na základě zprostředkovaných vztahů, reciprocity a racionální kalkulace (Tönnies 1932).

K tématu Spencerova a Durkheimova řešení otázky společenské soudržnosti se v 50. letech vrací také Talcott Parsons. Zabývá se společenskou hierarchií a stratifikací konkrétních historických společenských uskupení a ukazuje, že integrovat jednodušší sociální útvary do celků vývojově složitějších je nutností, na níž závisí přežití složitějších sociálních celků. Píše: „Primitivní společnost je tedy nejenom omezena na své území a obyvatelstvo, ale má kulturu relativně typickou pro své podmínky, která není schopna se integrovat s kulturami jiných společností. Přechodná společnost je v jistém smyslu ekvivalentem integrace velkého počtu primitivních společností v jednom společnostním systému. To předpokládá, jak jsme již zdůraznili, integraci v kulturní rovině, se zvláštním zřetelem k vazbám mezi kulturními vzory a normativním systémem společnosti“ (Parsons 1971: 170).

Pro sociální antropologii znamenal důležitý mezník v chápání daného tématu důraz na koncept distributivnosti kultury. Tento koncept zohledňuje poznání, že kultura dané skupiny není monolitním solitérem, který zná každý jednotlivec žijící v dané kultuře, ale že naopak každý zná jen její malou část a jenom souhrou diferencovaných činností jednotlivých aktérů, jejichž chování je vzájemně předvídatelné, vzniká performance jevící se vnějšímu pozorovateli jako kultura. Tento koncept sehrál ve vývoji dalšího uvažování o integraci důležitou úlohu. Byl to Fredrick Barth, který snad poprvé zdůraznil, že vzájemnou komunikací rolí mezi příslušníky téže skupiny nedochází k jejich sbližování, ale spíše k jejich utvrzování. Každý si znovu a znovu uvědomuje, kde je jeho místo (Barth 1988). A byl to také Fredrick Barth, který se v sociální antropologii pokusil systematicky řešit nikoli otázku, jak dochází ke sbližování jednotlivých etnik ve vzájemné interakci, ale jak je to možné, že etnické skupiny žijí celá staletí vedle sebe, dochází mezi nimi k výměně zboží, idejí, dochází i k migraci osob z jedné skupiny do druhé, a přes to si skupiny zachovávají kulturní jinakost. V dnes již legendárním úvodu ke sborníku Ethnic Groups and Boundaries z roku 1969 představil multisegmentární model etnicity, z něhož je patrné, že skupina brání svoji koherenci a jedinec identitu tak, že pokud je jedinec nucen část svého života otevřít jinoetnickým vlivům, soustředí etnoidentifikační vzorce do jiného segmentu svého života. Dnes již ve stejně legendární studii o sociálních kontaktech Paštůnů a Balůčů na afghánsko-pákistánském pomezí tento mistr nekonvenčního myšlení zároveň ukázal, že ani zdánlivá otevřenost, pohostinnost a svobodomyslnost společnosti jednoznačně nepodmiňuje zvýšenou schopnost integrovat jedince do lokálního prostředí. Naopak že hypertrofování instituce hosta znamená také vytváření distance mezi hostem a hostitelem (kdo je host, není domácí) (Barth 1969). Z knihy Ethnic Groups and Boundaries též vyplývá, že pro poznání skupinové identity a zjištění, co daná kultura z pozice aktérů znamená a jak se chová ve vztahu k jiným kulturám, včetně podnětů přicházejících zvenčí, je především třeba prozkoumávat hranice, oblasti kontaktu a střetávání kultur.

V 70. a 80. letech 20. století začalo být zřejmé, že problém integrace imigrantů nespočívá v tom, aby se daný jedinec stal „stejným“ jako příslušníci skupiny, do které migroval. Není to ani možné, protože jednotliví příslušníci této skupiny také nejsou stejní. Integrace spočívá v tom, že si imigrant osvojí roli, která se může stát součástí rolí respektovaných danou společností, že jeho chování bude předvídatelné a stane se součástí lokální performance zvané kultura. Z Durkheimových konceptů vyplývá, že tento proces probíhá snáze v typech společnosti založených především na organické solidaritě, to znamená ve společnostech vyspělých, charakteristických rozsáhlou dělbou práce.

Přijímání nebo odmítání nového prvku je proces, který zpravidla směřuje od prvotní uzavřenosti k postupnému otevírání. Již zmiňovaný Arnold van Gennep zaznamenal: „Zkoumáme-li dokumenty popisující podrobně obřad, jemuž jsou vystaveni jednotliví cizinci nebo skupiny cizinců […], zjišťujeme, že přes různost forem jsou sekvence pozoruhodně jednotné. Příchod cizinců ve větším počtu vyvolává akty posilování místní společenské soudržnosti […], všichni[…] obyvatelé […] se […] mobilizují [...]. Navíc cizinci […] nemohou hned proniknout na území kmene nebo do vesnice; musejí zdálky ukázat své záměry a podstoupit zkušební dobu čekatelství […]. To je předběžné stadium, které trvá kratší či delší dobu. Pak přichází pomezní období - výměna dárků, obyvatelé nabízejí potraviny, připravují příbytek atd. Nakonec se obřad uzavírá rituály přijetí […].

Délka a složitost každé z těchto etap sbližování domorodců s cizinci se různí u různých národů. Ať však jde o skupiny nebo jednotlivce, mechanismus je vždy stejný - zastavení, čekání, přechod, vstup, přijetí“ (Gennep 1996: 34).

Tak jako si dané společenství vytváří mechanismy k integrování jednotlivce, vytvářejí si je také osoby, jež se do dané skupiny integrují. Této problematiky si všímali zejména sociologové chicagské školy, kteří zaznamenali, že odchod jedince z jeho původního prostředí je zpravidla spojen s narušením primárních sociálních vazeb s jeho rodinou, původní lokální komunitou, známými a přáteli i vazeb sekundárních s institucemi původního národa státu a dalších formálních struktur. Imigrant do nového prostředí přichází ve stádiu disorganizace a teprve postupně v novém prostředí vazby na společenské okolí reorganizuje tak, aby mohl působit v nových strukturách. Imigranti si k překonání disorganizace často vytvářejí vlastní kolektivní nástroje, účelově se sdružují. V textu Community Organization and the Romantic Temper vůdčí člen této školy Robert Ezra Park například napsal: „Imigrantské společenství slouží zjevně k tomu, aby umožnilo imigrantovi žít. Životem však míníme něco více než pouhou fyzickou existenci. Člověk je takovým stvořením, že žije jako součást společnosti, žije ve svých přáních, snech a myslích jiných lidí“ (Park 1925: 118 - 119). V návaznosti na svého předchůdce Williama Isaaca Thomase hovoří Park o čtyřech základních potřebách imigranta:

„Musí mít místo, kde se cítí bezpečný (1), domov; místo, odkud může odcházet a kam se může vracet.

Musí získávat (2) nové podněty, mít prostor k odpočinku, k novým zážitkům, dojmům.

Musí být uznáván (3); to znamená, že musí patřit do nějaké společnosti, ve které má určitý status, musí patřit k nějaké skupině, ve které něco znamená, tam či onam. Musí být jedincem spíše než pouhou součástí ekonomické a sociální mašinérie.

A konečně (4) musí mít v někom nebo něčem zalíbení, mít důvěrný vztah, třeba i jen k pouhé kočce nebo psovi, vůči kterým pociťuje náklonnost a ví, že je tato náklonnost opětována“ (Park 1967: 119). K naplnění těchto tužeb mohou poskytnout státní instituce jen základní rámec, jenž ovšem vytváří prostor k další sociální práci.

Tímto základním rámcem je především integrace imigranta do právního systému, který stanoví jeho práva, povinnosti, jeho pobytový status, ochrání jej proti protiprávnímu jednání ze strany majoritní populace i jiných imigrantů a současně vymezí, jaké jeho jednání je v souladu s normami dané společnosti a jaké nikoli. Dalším důležitým krokem je integrace do systému zdravotní a sociální péče, otevření přístupu k bydlení, zaměstnání a vzdělávání. Imigrant nebo imigrační skupina by měli mít přístup k informacím, možnost si uchovat svoje náboženství, jazyk a kulturu a ve stanoveném rozsahu se účastnit společenských a politických diskursů dané komunity. Tyto integrační kroky jsou v jednotlivých státech realizovány v různé časové následnosti a s různým úspěchem a intenzitou a zakládají možnost, aby byl imigrant akceptován nejen ve formálních, ale též neformálních strukturách lokálních společností jako plnohodnotná osobnost. Na základě toho, jaké podmínky jsou jednotlivcům nebo komunitám kladeny pro to, aby byli akceptováni majoritní společností, hovoříme někdy o státech se segregační, asimilační nebo pluralistickou politikou vůči imigrantům (Brochman 1999: 11), případně o asimilačních, dominujících/segregačních a multikulturních strategiích státu (Eriksen 1993: 123). Nedávné výzkumy cizineckých komunit současně ukazují, že i jednotlivci i celé imigrační skupiny uplatňují vůči majoritní společností různě úspěšné či neúspěšné integrační strategie (Uherek - Hošková -Vindiš 2002; Uherek 2003). Dochází tak k interferenci, jejíž výslednicí je konkrétní způsob života jednotlivce nebo skupiny v novém prostředí.

Literatura

Barth F. 1969: Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organisation of Culture Difference. Bergen, Universitets Forlaget.

Barth F. 1989: The Analysis of Culture in Complex Societies. Ethnos 3-4: 120-142.

Brochman, G. 1999: The Mechanisms of Control. In: Brochman, G., Hammar, T. (eds): Mechanisms of Immigration Control. A Comparative Analysis of European Regulation Policies. Oxford, New York, Berg.

Cousseyová M. 2000: Rámec integrační politiky. Vydavatelství Rady Evropy.

Černík J. 2000: Gruzíni v Čechách. Nepublikovaná výzkumná zpráva. Praha, Etnologický ústav AV ČR.

Deriánová L. 2001: Situace Arabů v Plzni. Nepublikovaná výzkumná zpráva. Praha, Etnologický ústav AV ČR.

Dubovický I. 1996: Etnicita a chicagská sociologická škola. Český lid 83, 1: 53-73.

Durkheim E. 1893: De la division du travail social. Paris.

Eriksen, T. H. 1993: Ethnicity and Nationalism. An Anthropological Perspective. London, Pluto Press.

Gennep A. 1996: Přechodové rituály. Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

Kelley N. - Trebilcock M. 1998: The Making of the Mosaic. A History of Canadian Immigration Policy. Toronto, Buffalo, London, University of Toronto Press.

Lind J. 1995: Unemployment Policy and Social Integration. In: Mortensen N. (ed.): Social Integration and Marginalization. Frederikoberg, Samfunds literatur: 183-205.

Obuchová, L. 2002: Čínská komunita v České republice 2001. Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha, Orientální ústav AV ČR.

Parsons T. 1971: Společnosti. Vývojové a srovnávací hodnocení. Praha, Svoboda.

Park R. E. 1967: The Romantic Temper. In: Park R. E. - Burgess E. W. - McKenzie R. D. (eds): The City. Chicago, London, Univesity of Chicago Press. 1. vyd. 1925.

Tönnies F. 1932: Gemeinschaft und Gesellschaft. Grundbegriffen der reinen Sociologie. 8. vyd. Darmstadt. Wissenschaftliche Buchgesellschaft. 1. vyd. Leipzig, 1887.

Uherek Z. 2002: Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců. Nepublikovaná výzkumná zpráva. Praha, Etnologický ústav AV ČR.

Uherek Z. 2003: Cizinecké komunity a městský prostor v České republice. Sociologický časopis, v tisku.

Podrobněji o této škole například Dubovický 1996.

Podrobněji k těmto jednotlivým bodům např. Cousseyová 2000.

Z výzkumů cizineckých komunit v českém prostředí jmenujme alespoň Wallace - Chmouliar - Sidorenko 1996; Černík 2000, Maroušek 2000, Obuchová 2002.

2