Spirála neporozumnění, aneb kde leží kořeny sporu o karikatury?

Debata, která je v českém tisku vedena kolem událostí vyvolaných otištěním karikatur Proroka Mohameda dánským deníkem Jyllands-Posten, odráží slabiny zdejšího mediálního prostředí. Složité téma soužití většinové společnosti s minoritami, které stojí u kořenů celého problému, komentátoři vesměs odvrhli ve prospěch čtenářsky atraktivnějších úvah o počínajícím střetu civilizací. Slovní ekvilibristiky zabývající se poměřováním váhy svobody tisku proti náboženské toleranci jistě vypadají důležitě v situaci, kdy se těmto hodnotám již dají přičíst na vrub i lidské a materiální oběti. Nemělo by se ale zapomínat, že několik prvních kol současné spirály neporozumnění proběhlo v režii dánské vládní garnitury, která je již léta známá svými netolerantními a xenofobními postoji.
Dánský imigrační zákon i jiné normy upravující život přistěhovalců a menšin, přijaté současnou koalicí premiéra Rasmussena, patří v Evropě k nejtvrdším. Představitelé menší vládní strany hovoří otevřeně o islámu jako o rakovině na těle dánské společnosti a jejich další výroky mají také daleko k standardům západních hodnot, jimiž se tak rádi zaštiťují. Jyllands-Posten je listem s vazbou na Rasmussenovu Liberální stranu a vzájemná podpora vlády a deníku ve snaze nepodvolit se tlaku dánských muslimů, pobouřených publikováním karikatur, byla v průběhu celé aféry znát. Přestože se jednalo o problém, jímž byla dvousettisícová muslimská menšina opět uvedena v pochybnosti ohledně svého postavení v dánské společnosti, vláda více než tři měsíce tvrdošíjně odmítala dialog s muslimy s odkazem na privátní charakter celého sporu a nemožnost zasahování do svobody tisku. Zástupci dánských muslimů nakonec našli partnery ochotné naslouchat v podobě vlád některých muslimských zemí, které se s radostí chopily bohulibého úkolu obhajoby náboženství, jež je v islámském světě se světskou mocí pevně spjato. Důsledky jsou známé – zneužití kauzy ve vnitropolitickém boji (snaha egyptské vládnoucí strany zaútočit na islamistickou konkurenci v předvolebním souboji jejími vlastními zbraněmi) i v geopolitických hrátkách (další protizápadní argument v iránské kampani za vlastní jaderný arzenál), vedoucí k radikalizaci jak uražených muslimů, tak překvapených Evropanů.
Tento způsob výroby stovek potenciálních teroristů by měl ale vést spíše než k úvahám nad nevyhnutelností střetu civilizací k zamyšlení nad tím, jaký model soužití různých kultur je v prostředí sekularizované Evropy a globalizovaného světa žádoucí a možný a jakým způsobem k němu dospět.