Snahy zrušit právo na azyl neobstojí
Letošní výročí 17. listopadu, kdy si připomínáme boj za svobodu a demokracii, mělo podivnou pachuť. Ve dnech, které mu předcházely, jsme se mimo jiného dočkali poslaneckého návrhu na omezení svobody projevu a neumělé snahy zrušit právo na azyl.
Přitom to už téměř vypadalo, že nejsilnější emoce spojené s uprchlickou krizí opadly, a že bychom mohli o tomto tématu konečně začít vést věcnou debatu. V ten okamžik ale vystoupil předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Jeroným Tejc s iniciativou na zásadní zpřísnění azylových pravidel. Pro připomenutí kontextu - v Česku žádá o mezinárodní ochranu každoročně méně než 2 000 osob a pouze asi třetina z nich vůbec nějakou formu ochrany obdrží. O nějakém zahlcení systému tedy nemůže být řeč.
Podstatnou součástí navrhovaného balíčku restriktivních opatření má být vyškrtnutí článku 43 Listiny základních práv a svobod. Ten v první větě deklaruje, že “Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod.” Toto ustanovení nejen není relevantní v případě tzv. ekonomických migrantů, proti jejichž příchodu pan Tejc ve svých vyjádřeních brojí, ale především odráží skutečnost, že Česko je demokratickým právním státem garantujícím lidská práva. Jejich základní výčet nalezneme ve Všeobecné deklaraci lidských práv, právo azylu pak konkrétně v článku 14.
Pokus toto právo bez dalšího “zrušit” přitom naráží na nepřekonatelné překážky. Listina samotnou Ústavou ČR, zakotvuje práva ze své podstaty nezrušitelná. Proto také byla za téměř čtyřiadvacet let své přítomnosti v českém ústavním pořádku novelizována všehovšudy jednou, a i tehdy jen dílčím způsobem. Zákonodárce jednoduše nemůže podle své aktuální nálady výčet základních práv a svobod svévolně omezovat.
Vedle Listiny je právo azylu podrobně zakotveno také v mezinárodní Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v jejím dodatkovém protokolu, k nimž ČR přistoupila a které mají přednost před jejími vlastními zákony. V neposlední řadě jsou azylová pravidla součástí směrnic Evropské unie, které vymezují mantinely, ve kterých se české právo může pohybovat.
Snaha právo na azyl efektivně “zrušit” je tedy v rozporu s ústavním pořádkem, mezinárodním právem i s právem EU. Otázkou zůstává, zda to Jeroným Tejc neví, nebo to ve skutečnosti ví velmi dobře, což mu ale nijak nezabránilo tuto pochybnou vějičku do veřejného prostoru vypustit. Ať tak či tak, nelze než souhlasit s premiérem Bohuslavem Sobotkou, který návrh poslance Tejce vzápětí označil za “populismus a hnědou tendenci”.