Sklon věřit dezinformacím se týká nás všech

V roce 2015 jste založil web Manipulátoři.cz, který monitoruje falešné zprávy. Změnily se od té doby okruhy témat, kterých se týkají?

V principu jsou stejné, nicméně intenzita jednotlivých témat se mění podle společenských nálad. Když jsme vznikli, prvotní motivací bylo reagovat na záplavu nesmyslů ohledně migrační krize. To je zrovna téma, které v tu dobu a ještě několik let poté okupovalo přední příčky v množství dezinformací. Doba se uklidnila, tak i tohle téma už trochu opadá a alespoň v českém prostoru se dezinformace vrací k tradičním tématům.

 Která témata to bývají?

Jsou to témata, na jaká si jen vzpomenete – mýty o zdraví, všelijaké konspirace a varování, falešné výhry a prosby o pomoc, tradičně oblíbené jsou i různé protiromské hoaxy. Témata proti-migrační nebo zprávy o "zlé Evropské unii" ale samozřejmě také zůstávají. Tahle agenda se proměňuje na základě aktuálních událostí, a hoaxy a dezinformace na ně reagují, různě je pokřivují a dezinterpretují, přičemž ale stará dobrá a osvědčená témata zůstávají v oběhu. Tak třeba před posledními parlamentními volbami bylo velkým tématem lithium, kterým dezinformační scéna mocně žila. Úplná exploze hoaxů se vyrojila ve spojitosti s prezidentskými volbami a v současnosti kolují bláboly například o protibabišovských demonstracích.

Pocházejí dezinformace z jednoho centra, nebo z různých? Protože informace, týkající se třeba očkování, jsou ze zcela jiného ranku, než ty, které se týkají uprchlíků...

Nedá se říct, že by existovalo jedno centrum, které by šířilo poplašné zprávy, těch zdrojů je celá řada. Trošku to souvisí s technologickou proměnou naší konzumace informací. Ta se výrazně proměnila s nástupem internetu a sociálních sítí, mediální scéna je dnes mnohem fragmentovanější než bývala, je mnohem snazší vstoupit do veřejné debaty a začít produkovat svůj obsah. Když se ale budeme bavit o zdrojích dezinformací, dají se rozdělit na tři: zaprvé bulvárně-dezinformační média, která je vytváří buď zcela pragmaticky, protože mediální byznysmodel postavený na produkci falešných zpráv je dobrý způsob zisku, nebo jde o lidi, kteří dezinformace šíří, publikují nebo dokonce vytvářejí ze svého přesvědčení a o peníze jim až tak nejde. To je taková lidová tvořivost. Druhou skupinou jsou lidé a skupiny, které skrze šíření dezinformací usilují o politickou moc. A nakonec, zatřetí, podstatnou část dezinformační scény tvoří vlivová média zahraničních států, které skrze ně a podporovatele tlačí určitou agendu. A aby to bylo komplikovanější, tyhle všechny zdroje se promíchávají a často zastávají velmi podobná stanoviska, i když s různými motivacemi.

Někdo má extrémní názor, někdo šíří dezinformace. Jak to rozlišit?

Žádná úplně snadná cesta není. Chce to zapátrat, o koho jde, co říká a čeho tím chce dosáhnout. Problém těchto rádoby médií je, že se neřídí žurnalistickými standardy, jsou mnohdy anonymní, nemají žádnou zodpovědnost, fakta jim nic neříkají a spíš než o informacích je to o propagandě. A není to jen o Rusku, to bych rád zdůraznil, vlivů je plno. Rozlišit to lze v podstatě v momentě, kdy najdeme ty, kteří za tím stojí a rozklíčujeme jejich motivace, což ale není tak jednoduché.

Existují i profesionálně dělané dezinformace? Nebo jsou to většinou takové, které působí jako nesmysl hned na první pohled? Četla jsem třeba o přirovnávání Mikuláše Mináře z Milionu chvilek pro demokracii k nacistům proto, že nosí hnědé oblečení. Udivilo mě, že se to u některých lidí ujalo. Věří lidé spíš těm propracovanějším dezinformacím, nebo i takovýmto?

V podstatě jste si už odpověděla. Možné jsou oboje. Různá témata jsou zpracovávána různě a s různou "péčí". Milion chvilek je rozhodně téma, které dezinformační scénu velmi zaujalo a kterému věnovala mnoho energie. Je vcelku zábavné, že jako argumenty proti nim se používají dezinformace velice podobné těm, kterými se komunistický režim snažil dehonestovat demonstrace v lednu 1989. Tehdy, stejně jako teď, byli demonstranti obviňováni, že jsou indoktrinováni, placeni a ovlivňováni někým jiným ze Západu. Dnes je to stejné, jen v trochu jiných kulisách. O Milionu chvilek jsme se mohli dočíst, že za ním stojí tu Evropská unie, tu Němci, tu Sudetoněmecký Landsmanšaft, tu pravicová opozice a tak podobně. Dokonce i sám premiér Babiš podobné výmysly opakoval. Ale k vaší otázce - v mediálním prostoru najdete dezinformace propracované, profesionálně připravené i odfláknuté. Bez ohledu na to ale bohužel platí, že ať vymyslíte sebevětší pitomost, nakonec se vždycky najde někdo, kdo na ni skočí.

Všimla jsem si, že dezinformace hrají hodně s historickými traumaty. Často je třeba strašeno, jak už jste zmínil, Sudetoněmeckým Landsmanšaftem. Prezidentští protikandidáti Miloše Zemana byli spojováni s hrozbou navracení majetků sudetským Němcům…

To máte naprostou pravdu. Je vážně zajímavé sledovat dezinformační narativy, které se při různých příležitostech vytahují. Neděje se tak náhodou, samozřejmě. Obecně platí, že když chcete cílové publikum ovlivnit, je dobré najít si jeho citlivé místo a zatlačit na ně. Náš národ ho má například právě v sudetoněmecké otázce, v jiných státech byste si samozřejmě musela najít něco jiného, nějakou tu národní bolístku... A tak poměrně logicky, chcete-li někoho propagandisticky pošpinit nebo se pokusit zničit jeho reputaci, je vhodné jeho obraz spojit s něčím, co publikum vnímá negativně, ideálně něco, na čem dokážete propagandisticky vystavět pocit ohrožení. Ať už to jsou Němci nebo migranti, Soros a podobně, na tom nesejde. Jde o výsledek. A my - chceme-li se propagandě začít efektivně bránit, měli bychom se i snažit poznat sami sebe, objevit, jaká témata v nás jsou stále tak živá, nedořešená, konfliktní a vnitřně zneklidňující, že jsme jimi stále dokola ovlivňováni. A zrovna narativ sudetoněmeckého ohrožení je v českém národě velmi hluboko zasunut.  Přestože od skončení druhé světové války uběhlo už čtyřiasedmdesát let, pořád na něj nějak emocionálně reagujeme, a proto se dá předpokládat, že bude využíván v propagandě i dál.

Jak lze falešnou zprávu rozpoznat?

Obvykle ne zcela jednoduše. Velkou roli hraje schopnost mediální gramotnosti a aspoň nějakého náznaku kritického myšlení. V zásadě jde o natrénování určité schopnosti nepovažovat všechno, co vidím na internetu, za pravdu, a zároveň získání určitých vědomostí, které vám napomohou, zda ten který zdroj máte, nebo nemáte brát vážně. To je základ. Ne všechno, co vypadá na internetu jako zpráva, zpráva je. Platí, že některé zdroje jsou relevantnější než jiné - a tak lze těžko srovnávat třeba nějaký blábolivý web o mimozemšťanech například s webem Českého rozhlasu. Kromě toho je dobré podívat se, jestli je zpráva zdrojovaná, nebo jestli to není náhodou už dávno vyvrácený hoax, což lze například u nás na webu nebo na hoax.cz.

Co se týče mediální gramotnosti, mají o její výuku školy zájem?

Zájem mají, což usuzuji z toho, kolik škol se zapojilo do programů, které tyhle projekty poskytují. Vesměs jde o neziskový sektor, ze strany státu bohužel dosud žádná jednotná koncepce mediální gramotnosti neexistuje. Tahle témata obvykle na školy přicházejí z iniciativy ředitelů nebo samotných učitelů a jejich zájmu o věc. Třeba o Jeden svět na školách, skvělý projekt Člověka v tísni, pořádá týdny mediální gramotnosti. Dodává materiály školám, jichž se zapojilo už více než 3500. Skvělé jsou také projekty Zvolsi.info a Fakescape, za nimiž stojí studenti Masarykovy univerzity v Brně, kteří objíždí školy s únikovou hrou nebo přednáškami postavenými na tom, jak oddělovat informační balast od reality. A i když tahle témata stát bohužel podceňuje a v dětech cíleně nepodporuje mediální gramotnost, věřím, že politikům nakonec dojde, že potřebujeme mít kriticky uvažující občany.

Co se vlastně při mediální gramotnosti učí?

V mediální gramotnosti nejde samozřejmě jen o to porozumět fungování médií, ale i o schopnosti vyhledávání a pochopení relevantních informací, spolu s uměním jejich kritického zhodnocení. Je to široký záběr náhledu na svět, nejde o návod, co si máte myslet, ale způsob, jak se dá myslet lépe a efektivněji. Je to budování lepších schopností, jak rozpoznávat falešnou argumentaci, manipulační triky a podobně, což využijete v mnoha oblastech života. Pokud těmito schopnosti budete aspoň trochu vybavena, váš život bude jednodušší, než kdybyste nebyla. Není to jen o hoaxech na internetu.

Jsou lidé, kteří různé dezinformace záměrně šíří, a ti, co jim věří. Někteří zároveň nevěří například České televizi, chybí jim tam "jejich pohled na svět". Jak přesvědčit tyhle lidi, kteří hojně útočí třeba na neziskovky, o tom, že to, čemu podléhají, jsou hoaxy?

Úplně bych nerozlišoval na ty, kteří dezinformace šíří, a ty, kteří jim věří. Lidé, kteří jsou přesvědčeni a věří, jsou zároveň největšími šiřiteli těch zpráv. Ale ne vždycky jsou takhle vyhranění. Když jsme dělali specializovaný projekt k prezidentské volbě, rozhodli jsme se, že budeme vyvracet falešné zprávy a lidem je nějakými kanály dodávat. Ukázalo se, že spousta lidí věřila blábolům o jednom z kandidátů jen proto, že neměli dostatek informací. A vcelku pochopitelně. Lidi žijí různé životy, mají různé množství času, prostředků či možností trávit čas vyhledáváním a ověřováním. Ne vždycky je to o přesvědčení, o nějakém světonázoru, ale třeba jen o tom, jaké a jak kvalitní informace se k vám aktuálně dostávají. Skupině, která je schopna nějaké korekce svého názoru, protože to nemá ještě na úrovni víry, je dobré zajistit ověřené a relevantní informace a z vlivu dezinformací se mohou dostat sami. Když zmiňujete tu nevíru například k České televizi, tak je dobré si říct tvrdá fakta - veřejnoprávní média jsou stále na špičce důvěryhodnosti v českém mediálním prostoru. Ty hlasité výkřiky proti České televizi, které se mnohdy mohou zdát až ohlušující, nejsou tak úplně obrazem skutečného světa. A mimochodem, vyvážené zpravodajství se fakt nedá dělat tak, že dáte po pěti minutách vysílacího času panu Hitlerovi i panu Židovi. Legitimní otázkou každopádně je, zda a jak by měl stát občany před dezinformacemi chránit - jako to dělá v jiných oblastech, kdy nás chrání před drogami, šmejdy nebo děti před podáváním alkoholu. Bohužel tahle podle mě podstatná debata o sebe-ochraně a politickém paternalismu se zatím moc nevede.

Je skupina lidí, která je víc náchylná dezinformacím věřit, nebo to jde napříč společností?

Na to bohužel nemáme zatím dostatek relevantních dat. Jsou ale rozpoznatelné tendence ve způsobech konzumace různého obsahu, a tak třeba víme, že senioři jsou více zasahováni dezinformacemi skrze řetězové emaily. To je proto, že tolik nepoužívají sociální sítě. Jiné segmenty společnosti jsou zasahovány jinými způsoby. Jsem však dalek toho, abych mladou generaci považoval za mnohem odolnější, než kteroukoli jinou. Ať si vyberete jakoukoli názorovou skupinu a předhodíte jí dezinformaci, která souzní s jejím názorem, je velká pravděpodobnost, že jí uvěří.

Protože jí chce uvěřit?

Ne že by úplně vědomě chtěla, ale protože zapadne do jejího už hotového obrazu světa. V tomhle ohledu se debata o dezinformacích vede prapodivným způsobem, jakoby se týkala jen lidí, kteří se bojí uprchlíků nebo nevěří očkování. Ale když vstoupíte například do internetové Lumpenkavárny a předhodíte tam dezinformaci týkající se Zemana nebo Ruska, tedy něčeho, co tato skupina nemá ráda, je velká pravděpodobnost, že se zachová stejně iracionálně, stejně nekriticky jako když na stránce Tomia Okamury publikujete něco o uprchlících. Experimentálně jsme to vyzkoušeli a ukázalo se, že náchylnost věřit informacím, které nejsou pravdivé, ale potvrzují vaše vidění světa, je napříč názorovými skupinami zhruba stejná. A je chybou zaměřovat se třeba jen na určité názory, iracionalita je člověku vlastní, ať už si o světě myslí cokoli.

Čím to je?

Ve velké míře to souvisí s tím, jak lidský mozek přijímá a vyhodnocuje informace. Lidé jsou primárně emocionální bytosti, které rozum zapojují jen tehdy, když musí. A je to tak v pořádku.  Představte si, že máte v hlavě autopilota. Ten za vás chodí, dýchá, šlape na kole nebo uskakuje před tramvají. A emocionální reakce sem patří taky, jsou velmi rychlé, bezpracné, stejně jako intuice a bohužel třeba i předsudky. Tenhle "rychlý mozek" vás nestojí žádnou pozornost, je úsporný a efektivní. Bohužel, když ho necháte dělat, řešit a rozhodovat komplikované otázky, nemusí to dopadnout dobře. Tam už je lepší zapojit kritické a racionální uvažování. K němu se bohužel ale musíte donutit, stojí vás to čas, energii, a vůbec je to vyčerpávající. Ale občas je třeba se k němu donutit, poodstoupit a kriticky hodnotit svoje vlastní vidění světa, což může být i velmi nepříjemné. Jestli je něco těžké a zároveň důležité, je to natrénování určité schopnosti rozpoznávání reakcí uvnitř sebe v tom, že se ve mně probouzí něco, co není racionální, co je jen nějaká prudká emocionální reakce.

Plno z nás je zřejmě rádo za všechno, co potvrdí naše vidění světa...

No jasně, že jsme rádi. Náš mozek nám za to dá malou dopaminovou odměnu, protože jsme si potvrdili, že to, jak vidíme svět, je v pořádku. Tahle tendence ale může mít i nemilé důsledky. Pokud si na to nedáme pozor, můžeme se záhy ocitnout v poměrně uzavřené kompaktní názorové skupině, kam v podstatě nepronikají jiné pohledy zvenčí, kde si všichni kolektivně potvrzují své předsudky a představy, což může při nějaké špatné konstelaci vést až k radikalizaci. Mohli jsme to vidět na případu českého teroristy Jaromíra Baldy, což byl v podstatě chudák důchodce, který uvěřil nesmyslům o muslimské invazi a na jejich základě se jal ohrožovat své vlastní spoluobčany na životě.

Ve Spojených státech nebo v Brazílii evangelikální církev straší, že společnost ovládnou homosexuálové, že se v důsledku dekadence blíží apokalypsa a podobně...

To je názor, který putuje i Evropou, výrazněji se ozývá v zemích se silnějšími křesťanskými komunitami, zatímco České republice se zatím poměrně vyhýbá, protože jednak je tu role církve dost slabá a mám pocit, že i lidé jsou tu k LGBT komunitě celkem tolerantní. Ale jak už jsem říkal - propaganda používá především ty argumenty, které na tu kterou společnost mají potenciál zafungovat. A co jiného může rigidního křesťana vyděsit víc než duhová revoluce. Tady v českém prostoru se sice hlavně v národoveckých kruzích verbálně hájí křesťanské hodnoty, ve skutečnosti jsou ale Češi bezvěrci a moc je tohle téma nebere.

Pak je ta skupina, co straší, ale hodně hlasitá...

Ano, ale svět vážně není takový, jaký vypadá na internetu. To, že je někdo hodně slyšet, nemusí znamenat vůbec nic v reálném čase a prostoru. Vzpomeňte si, svého času byl internet plný Martina Konvičky, který téhle internetové ozvěně uvěřil natolik, že plánoval naplnit Letenskou pláň při demonstraci a vyhrát volby. Kdybyste věřila všemu, co se na internetu skanduje, už byste za sebou měla několik konců světa, třetí světovou válku a globální chalífát... Prostě svět není tak špatný, jak to může působit na internetu.

Tedy ani co se týče vztahu Čechů k uprchlíkům?

Myslím, že Češi obecně, když přijde na lámání chleba a na skutečnéreálné lidi, proti cizincům, uprchlíkům a migraci nejsou.  Rádi a dost pomáhají a jsou z velké části velmi tolerantním národem. Žije tady asi půl milionu Ukrajinců, asi 200 tisíc Vietnamců, a kdyby Češi byli skutečně proti migraci, jistě by tohle soužití vyvolávalo bouře, což se neděje. To, co vnímáme jako protiimigrační rétoriku, je hlas, zahrnující obavy z ohrožení bezpečnosti, cizí víry a zvyků, což jsou mnohdy obavy legitimní a nelze je opomíjet, nicméně nejde podle mého a priori o xenofobii u většinové společnosti. V realitě Češi v drtivé většině s cizinci libovolné barvy a vyznání problém nemají, stejně jako s migranty, kteří potřebují pomoc. Lidé se jinak chovají na dálku, třeba na internetu, a jinak k reálnému-fyzicky přítomnému člověku. Proto svět, ve kterém žijeme, není tak špatný, jak může vypadat v novinových titulcích a bulvárních zprávách na internetu. Uvědomte si, že elektronická komunikace umožňuje říkat radikální názory, aniž by něco takového člověk v reálu udělal. Děje se tak především proto, že je tam nějaká fyzická, emoční a vizuální vzdálenost od toho druhého člověka plus navíc anonymita. Pak je snadné být agresivní.

Může tedy za šíření dezinformací především anonymita sociálních sítí?

Dezinformace tu byly vždycky, nepřišly s internetem, šířily se vždycky, jen jinými kanály. To, že se s nimi dnes víc setkáváme, vyplývá hlavně z toho, že jsou snadněji dosažitelné a v blízkosti médií - kterými jsou i sociální sítě - trávíme víc času. Vzpomeňte si na 90. léta  a řetězové nigerijské dopisy třeba. Na šeptandu o jehlách nakažených AIDS, zapíchaných v sedačkách autobusů. Rozhodně ze šíření dezinformací nejde obvinit jen sociální sítě.

Nebo přelom 19. a 20. století a hilsneriáda...

Jistě, skvělý příklad. Dnes je snadnější se k dezinformacím dostat a jsou víc vidět. Ale rozhodně nejsme racionálnější nebo méně racionální než byli lidé, kteří tu žili před námi. Bohužel na tohle žádné rychlé a jednoduché řešení neexistuje. Věřím, že pokud se posuneme směrem k více vzdělanější a informovanější společnosti, může se dezinformacím v budoucnu dařit výrazně méně. Bylo by fajn začít volit víc politiky, kteří se dívají spíše do budoucnosti, kteří nejsou mentálně zaseknutí v minulém století a záleží jim na pozitivních věcech.

Mluvíte mimo jiné o potřebě vzdělání. Hoaxy ale šíří i lidi s vysokoškolským vzděláním...

Aniž bych vyvracel, co se jsem před chvílí řekl, u dezinformací platí, že ani formální vzdělání a inteligence nemá co dělat s vírou v nesmysly. Dotýkáme se totiž sugestibility, což je psychologický fenomén ovlivnitelnosti, tendencí nechat se přesvědčit a strhnout, s čímž se se dá racionálně bojovat jen velmi obtížně. Je třeba pokoušet se primárně o nadhled nad svými emocemi, což ne každý dokáže. Ale neházel bych flintu do žita. U nás v současné době dezinformace moc úspešné nejsou. Když odhlédneme od světa internetu a podíváme se třeba na volební výsledky, ať si o tom myslí kdo chce co chce, Češi v drtivé většině volí demokratické strany, orientované prozápadně, svobodně a liberálně, kdežto podpora stran protisystémových a extrémistických kolísá kolem deseti procent populace. A to je, myslím, docela dobrá zpráva.

 

Petr Nutil (* 1981)

český žurnalista, grafik a autor knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, zakladatel webu Manipulátoři.cz