S Martinou Horkou o životě migrantů v Japonsku: „Když se stává, že občanství nemůže získat dcera nebo vnučka Japonců, tak co teprve já jako manželka...“

Základní informace o migraci do Japonska
Japonsko bylo až donedávna zemí, která byla pro migraci víceméně uzavřena. Až na několik set tisíc Korejců a Číňanů, potomků těch, kteří sem byli přivezeni na nucené práce v průběhu druhé světové války a před ní, a na malý počet nelegálních migrantů nežili v Japonsku až do 80. let 20. století téměř žádní cizinci. I přes rychlý ekonomický rozvoj byla totiž potřeba pracovní síly uspokojována převážně z domácích zdrojů. Teprve v 80. letech začal počet imigrantů růst. Nejprve se jednalo o ženy z okolních asijských zemí, převážně z Thajska a Filipín, které byly najímány na práci číšnic a společnic a často končily v sexuálním průmyslu, a později také o muže, kteří sem začali přijíždět, často nelegálně, z okolních zemí. Tato migrace byla motivována vyšší ekonomickou úrovní Japonska ve srovnání s okolními státy, japonskou poptávkou po levné a nekvalifikované pracovní síle v průmyslu, stavebnictví a službách a úbytkem obyvatelstva. Dalším zdrojem migrace byla migrace sňatková, neboť zejména japonští farmáři si začali přivážet ženy z Filipín a dalších asijských zemí. Přesto však ze strany oficiálních představitelů přetrvávalo pojetí Japonska jako etnicky čisté země a spíše negativní přístup k migraci. V 90. letech byl i přes protesty zaměstnavatelů vydán migrační zákon, který v podstatě uzavřel dveře pro legální migraci nekvalifikované pracovní síly a stanovil poměrně přísné tresty za zaměstnávání nelegálních migrantů. Zároveň však umožnil legální zaměstnávání kvalifikované pracovní síly, etnických Japonců, jejichž předkové kdysi emigrovali především do zemí Latinské Ameriky, či studentů japonských škol a jazykových kurzů. Přes tento přísný zákon zůstala "zadní vrátka" nelegální migrace otevřena, neboť k jejímu postihu se přistupovalo spíše laxně. Dnes se odhaduje, že v Japonsku žijí téměř dva miliony imigrantů, z nichž většina pochází z Koreje, Číny, Brazílie a Filipín. Přístup státních představitelů však zůstává i nadále spíše negativní, což posiluje i předsudky mezi populací. Zahraniční pracovní síla je zákonem stratifikována podle legálního statusu, etnicity, národnosti, genderu a kvalifikace. Nerovné postavení cizinců před zákonem a předsudky rozšířené ve polečnosti umožňují jejich diskriminaci. To je na druhou stranu vyváženo aktivitami místních samospráv a neziskových organizací, které se snaží o pomoc migrantům a o jejich začlenění do společnosti.

Zdroje:
Castles, S. 1998. Review of Hiromi Mori: Immigration Policy and Foreign Workers in Japan. Journal of Ethnic and Migration Studies. 24 (3): 581-591. Douglass, M., Roberts, G.S. (eds.) 2003. Japan and Global Migration: Foreign Workers and the Advent of a Multicultural Society. Honolulu: University of Hawai´i Press. Yamanaka, K. 2000. Nepalese labour migration to Japan: from global warriors to global workers. Ethnic & Racial Studies 23 (1): 62-94. Dostupný z: http://search.epnet.com/login.aspx?direct=true&db=sih&an=2781137

***

Vím, že už nějakou dobu žiješ v Japonsku, jak jsi se tam dostala?
Do Japonska jsem odjela přibližně před třemi lety. Jela jsem se tam vdát za svého japonského přítele, se kterým jsem se potkala v Austrálii. Seznámili jsme se v práci, pracovali jsme totiž společně pro jednu uklízecí agenturu a po nějaké době jsme spolu začali chodit.

 

Vdávala ses v Japonsku, bylo obtížné zařídit si všechno potřebné pro svatbu? Jak to probíhalo?
Protože jsme svatbu plánovali, zjišťovala jsem všechny informace předem. Na české matrice jsem dostala seznam dokumentů, které k tomu budu potřebovat. Potěšilo mě, že existuje takový návod, aby to klaplo. Musela jsem si na matrice vyžádat potvrzení o tom, že jsem svobodná - způsobilá k uzavření sňatku. Dále jsem potřebovala nový rodný list vystavený na základě původního rodného listu. S těmito dokumenty jsem jela na zvláštní matriku, kde mi ověřili podpis místní paní matrikářky a podepsali to. Další štací bylo Ministerstvo zahraničních věcí, kde mi dali tzv. Apostilu, to znamená, že mi potvrdili podpis paní ze zvláštní matriky. Vše jsem pak nechala přeložit a s těmito dokumenty jsem odjela do Japonska. V Japonsku jsme si domluvili termín na radnici, kde proběhla papírová část svatby. Svědci nám orazili svatební smlouvu - každý dospělý Japonec má totiž své osobní razítko, které používá místo podpisu - a úředníci pak poslali mé doklady na ambasádu, aby tam zkontrolovali jejich pravost. Oddací list nám došel domů poštou teprve za několik dní. Připravil mi docela velké překvapení. V Japonsku bývá na oddacím listě napsán na prvním místě muž a na druhém žena. Když je však manželem nebo manželkou cizinec, jejich jméno je napsané úplně dole. Z právního hlediska totiž cizinec není součástí japonské rodiny. To překvapilo dokonce i moji tchyni s tchánem. Podobné je to i s rodným listem dítěte. Obvykle tam bývá uveden otec dítěte a jeho rodiče, matka dítěte a její rodiče a pak dítě a jeho rodiče. Pokud je však jedním z rodičů cizinec, není tam uveden samostatně, ale pouze jako rodič dítěte. To mi připadá zvláštní. Dokonce jsem někde četla, že když se manželé rozvedou, má na děti právo tchyně, manželova matka. U cizinců to tak asi bude tuplem. S mojí tchyní jsme si to už ale vyříkaly. Je nemocná a o naše děti se prý starat nechce. Takže něco jiného jsou zákony a něco jiného pak lidé.

A jak to probíhalo s povolením k pobytu?
Původně jsem si myslela, že když se člověk do Japonska přivdá, dostane tam automaticky trvalý pobyt. Po svatbě jsem ale zjistila, že tomu tak není. Přijela jsem na turistické vízum, které se vystavuje na 90 dní a nelze prodloužit. Pak je možné zažádat o pracovní nebo studijní vízum na 3 až 5 let. Když jsem se ale vdala, dali mi vízum pouze na rok, což byl pro mě šok. I podruhé, přestože jsem byla těhotná, mi vízum prodloužili opět na rok a teprve teď, když se mi narodilo dítě, jsem dostala vízum na tři roky. Můj manžel ale musel vždy doložit, že pracuje, kde pracuje, kolik vydělává, jak se jmenuje jeho firma a že za mě zaplatí veškeré výdaje, pojištění apod. Kladu si otázku, co by se stalo, kdyby manžel přišel o práci. S vízem, které jsem dostala, navíc nemůžu vycestovat, protože se jedná o jednorázové vízum. Abych mohla odjet, musím požádat o „reentry permit“, povolení k opětovnému vstupu do země, případně tzv. „vícevstupní povolení“. Za to se samozřejmě platí. Dobré ale je, že jako žena Japonce mám stejná práva v pracovní oblasti jako mají Japonci.

Využila jsi toho? Našla sis nějakou práci?
Nějakou dobu po svatbě jsem se soustředila především na studium japonštiny. Sice jsem se ji trochu učila už předtím, ale japonština je dost těžká, má dvě sylabární abecedy, které používá spolu s čínskými znaky, a tak zejména psaní je náročné. Dnes už se docela domluvím, ale obzvlášť čínské znaky ještě příliš nezvládám. Docela mi pomohlo, že v každém městečku v Japonsku existuje tzv. Kouminkan, obecní dům, kde probíhají různé kurzy pro děti, pro dospělé i pro cizince, které vedou dobrovolníci. Je možné tam přijít a učit se japonsky. Poměr mezi japonskými dobrovolníky, „učiteli“, a cizinci, tedy „žáky“ se liší místo od místa. Kdokoliv je vítán, představí se, naučí se základní fráze a začne se seznamovat s „abecedami“. Rozhovory se točí kolem všeho možného, co koho právě napadne. Tento způsob je velmi oblíbený a neslouží jen k výuce jazyka, ale také k výměně mezikulturních zkušeností. Dochází tam také k vysvětlování různých nedorozumění plynoucích z neznalosti japonské kultury. Pro mě to bylo velmi zajímavé, protože jsem tam potkala lidi ze zemí, kam jsem se ještě nepodívala, třeba Číňany, Malajce, Indonésany, Filipínce apod. Většinou to byli muži, kteří přijeli na pracovní povolení a pracovali v nějaké továrně, nebo ženy, které přijely se svými manželi nebo se jako já vdaly za Japonce. Kvůli japonštině jsem nemohla hledat práci v oboru, který jsem vystudovala. Ze začátku jsem proto využívala spíš své jazykové znalosti a přes internet jsem si sehnala několik studentů na soukromé hodiny angličtiny, francouzštiny a češtiny. Zkoušela jsem to i přes jednu jazykovou školu, ale tam mi dali najevo, že jelikož nejsem rodilá mluvčí angličtiny a francouzštiny, nejsem pro ně atraktivní. To mě odradilo a už jsem se dál nesnažila hledat práci tímto způsobem. Soustředila jsem se víc na soukromé hodiny a na samostudium japonštiny a čínských znaků. Pro mého manžela to, že nemám práci, nebyl tak velký problém, protože v Japonsku obvykle pracuje muž a žena se stará o domácnost. Po roce manželství jsem pak otěhotněla a teď jsem na mateřské.

Vaše dítě má japonské občanství?
Ano, naše dítě se narodilo v Japonsku a má japonské občanství. Japonci nedávají automaticky občanství dětem cizinců, které se narodí na jejich území. Někteří Korejci se tam třeba narodili a žijí tam 70 let, ale přesto mají jen povolení k trvalému pobytu. Můj manžel, protože je Japonec, však mohl do 14 dní od narození zažádat pro dceru o japonské občanství. Já jsem jí vyřídila české občanství, takže teď má občanství dvojí. Ve 20 letech, po dosažení dospělosti, se ale bude muset rozhodnout jen pro jedno z nich.

A co ty, uvažuješ o japonském občanství?
Nevím, jestli by mi ho dali. Spíš ho mají šanci dostat lidé, kteří něco znamenají. Například ho získal brazilský fotbalista, který hraje za japonský tým. Nebo ho může dostat někdo, kdo je třeba profesorem na univerzitě anebo má japonské předky. Nevím, jakou šanci má obyčejný člověk, jako jsem já. Asi bych tam musela žít hodně dlouho. Slyšela jsem ale, že bych se pak musela zříci nejen svého občanství, ale i své rodiny. Když totiž získáte japonské občanství, začnete patřit k Japonsku a ve vašem rodokmenu nesmí figurovat žádný cizinec. Ani já nejsem součástí japonské rodiny, k té patří jen můj manžel a dcera. Kdybych tedy dostala japonské občanství, tak by moje rodina v případě obnovení vízové povinnosti měla problém získat vízum do Japonska, protože právně už by to nebyla moje rodina a já bych je nemohla pozvat. Někdy je to až absurdní, slyšela jsem o případu dívky, která má japonskou maminku a korejského tatínka, rodiče se rozvedli a ona, protože žila s otcem, tak v 18 letech dostala korejský pas nikoliv japonský, přestože žije v Japonsku, má japonskou maminku a mluví pouze japonsky. Že občanství opravdu nemůžu chtít a vlastně se ani nemůžu rozčilovat, že mi nedali trvalý pobyt, jsem pochopila, až když jsem se doslechla o jiném případu. Jeden Japonec se prý oženil do Thajska a měl tam dítě s Thajkou. Oba zemřeli a desetileté dítě adoptovala japonská babička. Teprve po roce pobytu v Japonsku dali té holčičce trvalý pobyt, což komentovali tím, že když už se naučila tisíc znaků kandži - čínských znaků, tak si to snad zaslouží. Bylo to nejspíš proto, že jí otec zapomněl vyřídit občanství. Samotní Japonci si totiž mnohdy celou tu byrokratickou mašinérii neuvědomují. Po několika letech jí snad dají občanství, ale budou to velké boje. Od té doby, co jsem se o tomto dozvěděla, jsem v klidu, protože když občanství nemůže získat dcera nebo vnučka Japonců, tak co teprve já jako manželka.

Jaké máš zkušenosti s japonskými úřady a cizineckou policií?
V Japonsku jsou na úřadech vstřícní, rozhodně člověka nijak neuráží, neříkají mu „to máte vědět“, s čímž se normálně setkáte na českých úřadech nebo „na to se mě neptejte, to já nevím“. Třeba řeknou, že nevědí, ale dál to nekomentují, takže se člověk necítí provinile, že se na něco zeptal. Chovají se velice korektně. Trochu problém je, že já neumím až tak dobře japonsky a na cizinecké policii zase nemluví anglicky, a tak je to někdy docela zajímavé. Mají to ale dobře zorganizované a člověk ví, co má dělat, co potřebuje. Někdy sice trvá vystavení dokumentů kvůli množství cizinců déle, jindy mi ale dokonce pomohli s vyplněním formulářů. Nikdy jsem neměla žádné problémy. Člověk si jen musí dávat pozor, aby mu nepropadlo vízum. Když se žena vdá do Japonska, dostane obvykle vízum na rok. Měla jsem kamarádku, Američanku, která nějakým omylem dostala vízum jen na půl roku. Neuvědomila si to a vízum jí propadlo. Kdyby nebyla těhotná, tak by nejspíš musela odcestovat a nesměla by se do Japonska alespoň šest měsíců vrátit. Takto napsala tzv. gomennasai dopis; gomennasai znamená „velice se vám omlouvám“, tedy velice omluvný dopis, ve kterém se velice zdvořile omluvila a zdůvodnila, proč zapomněla požádat o vízum. Dále napsala, že je těhotná a že prosí, aby jí tento přestupek prominuli a dali jí povolení k pobytu. To se také stalo. Potom však dostala třikrát vízum jen na 6 měsíců, třikrát na rok a teprve pak, když „asi“ zjistili, že jí mohou důvěřovat, jí dali vízum na tři roky. Ale alespoň tam byla ta šance, že ji nevyhostili.

A jak tě přijali Japonci?
Rodiče mého manžela mě přijali úplně skvěle jako bych byla jejich vlastní dcera. Ostatní lidé, které potkávám, jsou při setkání velmi přívětiví a usměvaví. Obvykle mě považují nejdřív za Američanku, a když zjistí, že jsem Češka, snaží se vydolovat z paměti něco o České republice. Většinou znají skladatele klasické hudby - Smetanu, Dvořáka. Taky je zajímá, jaký je u nás život, jak se liší od Japonska apod. A pokud člověk umí trochu japonsky a nějak se domluví, jsou ještě otevřenější. Rádi cestují do Prahy. V Japonsku je teď velmi populární zájezd Praha - Vídeň - Budapešť.

Jací cizinci žijí v Japonsku?
Japonci si migraci dost hlídají. Pracovní migranti samozřejmě přichází především do odvětví, kde Japonci nechtějí pracovat a kde jsou nízké výdělky, tedy hlavně do továren. Jejich zaměstnavatel pro ně musí získat pracovní povolení, které pak platí několik let. Trochu mě překvapilo, že v Japonsku existují seznamovací agentury, které v Číně, na Filipínách nebo v Thajsku hledají ženy pro Japonce z některých venkovských oblastí, kde je „nedostatek“ žen, a zprostředkovávají jim svatbu. Ženy také často přijíždí jako společnice nebo tanečnice, což je velmi lukrativní práce, i když mnohdy nelegální. Kdo umí obstojně japonsky, může pracovat také jako výpomoc v kanceláři. Japonská společnost je hodně rozkastovaná, což platí i pro cizince, takže tam najdete jak cizince, kteří jsou „chudí“ a pracují manuálně, tak i „bohatí“, kteří pracují na univerzitách a žijí v luxusních čtvrtích.

A setkala ses s xenofobií?
Je to zvláštní, ale Japonci považují bělochy za krasné. Obdivují jejich vysoký kořen nosu, „dvojitá“ víčka, která vytváří dojem hlubších očí, vystouplé lícní kosti, modré oči, jinou barvu vlasů než černou, světlejší kůži. Řídí se tím i módní trendy, a tak se ženy malují tak, aby se co nejvíce podobaly běloškám a je možné si dokonce koupit krém na vybělení pleti. Vůči bělochům tedy nějaká xenofobie neexistuje. Trochu skrz prsty se Japonci dívají na jiné Asiaty nebo černochy, protože ti mají snědší pleť a jiné hygienické návyky. Někdy ale právě odlišnosti vzbuzují velký zájem. Například v televizi existuje show, kde vystupuje jeden Afričan s velmi hlubokým hlasem a myslím, že je do něj zamilovaná nejedna dívka. V práci jsou ale samozřejmě preferovaní Japonci, protože Japonec je Japonec a japonštinu je těžké zvládnout.