Rozhovor s Vladislavem Günterem: Přínos migrantů bude záležet na podmínkách, jaké jim poskytneme…
Alice Szczepaniková: Na workshopu jste ve své prezentaci hodně hovořil na téma komunikace a „nekomunikace“ mezi českými nevládními organizacemi pracujícími v oblasti integrace uprchlíků a negativních dopadech, které mají následně vliv na kvalitu služeb poskytovaných uprchlíkům . Mohl byste zde nějak shrnout své hlavní postřehy?
Vladislav Günter: Řekl bych, že jedním ze zásadních problémů jsou stále chybějící standardy kvality sociálních služeb v této oblasti. Existuje zde pět či šest “centrálních” nevládních organizací, které se občas hrdě nazývají “hlavními”, dále několik regionálních charit, malých sdružení, organizace pracující s oběťmi traffickingu, potom Mezinárodní organizace pro migraci a další. Všechny tyto organizace v některých případech spolupracují, někdy ne, ale takřka vždy je to spolupráce bez jakékoliv představy o metodách sociální práce v druhé organizaci a pravidlech vzájemné komunikace. Je ovšem pár čestných výjimek, kterým se tímto omlouvám. Někdy se jedná o slabé kontrolní mechanismysamotných donátorů, a to jak státních, tak soukromých. A dalším – ovšem převažujícím – důvodem nekomunikace je žárlivost a přemíra soutěživosti mezi některými nevládními organizacemi pracujícími v tzv. “refubusinessu”. Někdy to působí až směšně, ale bohužel má tato praxe oběti a naneštěstí právě z řad uprchlíků. Aby však bylo jasno – netvrdím, že zde není vůbec žádná komunikace. Říkám jen, že čelíme příliš mnoha problémům a překážkám efektivní pomoci azylantům. Je ovšem nutné o nich nejen hovořit, ale též je řešit, a to čím dříve, tím lépe. Abych byl konkrétní: nemyslím si, že v situaci, kdy dvě nevládky (NNO) pracují s jedním a týmž klientem, aniž by se vzájemně kontaktovaly a koordinovaly své aktivity, je ideální stav. A nejedná se o nijak ojedinělý příklad, děje se to velmi často – a to dokonce i mezi partnery v rámci jednoho projektu.
A.S.: Myslíte si, že se jedná o specificky českou situaci? A jestli ano – proč? Jde o jev obvyklý i v rámci jiných středoevropských zemí?
V.G.: Musím říci, že nejsem tak dobře informován o vztazích mezi nevládkami v Německu, Velké Británii nebo kdekoliv jinde. Ale na druhé straně jsem nikdy neslyšel od představitelů nevládních organizací ze “starých zemí” EU, že by takové problémy měli nebo že by je považovali za zásadní. To ovšem může být jen iluze. Podle mého názoru se na této situaci v ČR podílí také naše nedávná minulost, již lze s nadsázkou nazvat “bojem o zdroje”. V devadesátých letech stát nevládní organizace nepodporoval buď vůbec nebo velice slabě. Tato doba vytvořila několik silných osobností, jež měly schopnosti, vazby nebo prostě štěstí, že “své” organizace udrželi “proti všem protivenstvím” ze strany ostatních nevládek, státu, donátorů atd., a nyní je pro ně poněkud těžké přijmout novou situaci, nová pravidla komunikace, práce a spolupráce. Nicméně, jsem si vědom, že jistý druh soutěživosti tu bude přítomen vždy a do určité míry jej lze dokonce považovat za zdravý jev .
A.S.: Také jste ve své prezentaci navrhoval, že by měly být jasně vymezeny povinnosti státních institucí a nevládních organizací v oblasti integrace cizinců. Jak byste je vymezil? Kdo by měl být za co odpovědný?
V.G.: Toto souvisí s tím, o čem jsme mluvili předtím a též s další otázkou - kudy se chceme ubírat? Jinými slovy, co je pro nás kýženým výsledkem integrační politiky? Mohu říci, že během pár posledních let se leccos udělalo. Například nová koncepce integrace cizinců vypadá mnohem lépe než ta předchozí. Ale stále se setkáváme se spoustou zmatků, především na regionální úrovni. Nevládky nejsou příliš nadšené aktivitami státních orgánů a to často oprávněně. Na druhou stranu samy nevládky příliš často postrádají sebereflexi své práce, která také není vždy kvalifikovaná. To samozřejmě nepřispívá kvalitě jejich image. V ideálním případě by měl stát ve spolupráci s nevládními organizacemi, akademickými a dalšími institucemi definovat cíle integrační politiky, opatření pro jejich naplňování a vytvářet tomu odpovídající pravidla a kontrolní mechanismy. Role nevládních organizací je jasná: implementace, konzultování a návrhy nových opatření na základě jejich praxe atd. Ještě bych zmínil jeden bod, který považuji za velmi důležitý: nevládky by neměly být centralizované a jednotlivě pokrývat veškeré spektrum aktivit, ale spíše být specializovanými, více či méně regionálně fungujícími organizacemi vytvářejícími síť, aby si udržely svou prakticky jedinou, ovšem zásadní výhodu oproti státu: flexibilitu, blízkost k životu svých klientů a hlubokou znalost jejich sociálního prostředí.
A.S.: Co se týká integračních politik vůči migrantům a uprchlíkům vČR, zaznamenal jste během posledních pár let nějaký vývoj a pokud ano, jakým směrem?
V.G.: Už jsem zmínil novou Koncepci integrace cizinců, která je konkrétnější a opouští vágní či dokonce nebezpečné proklamace jako je “podpora komunit cizinců”. Určitý pozitivní vývoj lze sledovat v komunikaci mezi státními orgány a nevládními organizacemi, a to jak v dotační politice státu, tak i jinde. Přetrvávajícími problémy jsou postavení azylantů na trhu práce, jejich přístup k nájemnímu bydlení, skutečnost, že často žijí v chudobě a nejisté postavení občanů třetích zemí dlouhodobě žijících v ČR, jež je nutí vyhledávat spíše ilegální či pololegální paralelní struktury než zákonné a transparentní cesty. To oslabuje i jejich potenciální vůli po integraci v případě, že se rozhodnou zde zůstat déle či natrvalo.
A.S.: Dovolte, abych vám teď položila velice praktickou otázku. Můžete popsat, jak vypadá úspěšně integrovaný migrant v českém kontextu? Vezmeme-li v úvahu obrovskou různorodost migrantů, je vůbec možné sestavit seznam rysů, jež jsou znaky úspěšné integrace?
V.G.: Bezpochyby ano. Je však možné diskutovat (a taková diskuse už probíhá), jakou míru té které „složky“ integrace už lze považovat za dostatečnou. Jedná se o velice komplexní otázku, a proto je nezbytné zjednodušovat. Mohu nabídnout poněkud omezenou a velmi obecnou definici, že úspěšně integrovaná osobnost rozumí a přijímá principy místního systému hodnot a pravidel, stojí na vlastních nohou jako nezávislé, originální individuum a jako takové je též akceptováno přijímající komunitou (či většinou, chcete-li). Poslední bod bych rád zdůraznil, protože uvažujeme-li o integraci jako o dvojsměrném procesu, pak na něj nesmíme zapomínat. Je mnoho příkladů (např. ze Státního integračního programu pro azylanty), kdy se jaksi nezkoumalo, zda má místní komunita alespoň nějaký potenciál přijmout azylanta jako svého spoluobčana. To přitom závisí na mnoha faktorech - např. na fungování obce jako komunity, na pracovních příležitostech atd..
A.S.: Mnohé programy a aktivity CIC jsou zaměřeny na podporu integrace migrantů na českém trhu práce. S jakými hlavními problémy se na tomto poli potýkáte?
V.G.: V rámci stručnosti bych uvedl sedm nejvýraznějších problémů. Na straně migrantů to jsou: 1) jazyková bariéra, 2) potíže s uznáním jejich kvalifikace a 3) častá ztráta pracovních návyků (zejména po přestálé azylové proceduře). Na druhé straně to jsou 4) diskriminace, 5) nedostatečná znalost práv a povinností cizinců, 6) administrativní překážky a v neposlední řadě 7) přebujelý zvyk českých zaměstnavatelů využívat černou práci cizinců bez jakéhokoliv zájmu o legální zaměstnanecký poměr a závazky z toho pro zaměstnavatele vyplývající. Musím však podotknout, že se jedná o nejrůznější druhy problémů, které jsem zde pouze načrtl.
A.S.: Ve zprávě CIC čteme: „Naším posláním je prostřednictvím sociálního poradenství a dalších aktivit každodenně usilovat o bezproblémové a oboustranně přínosné soužití lidí přicházejících z jiných zemí a z jiných kultur s lidmi žijícími v ČR.“
Taková prohlášení se objevují v jazyku českých nevládních organizací relativně často. Mohl byste blíže objasnit, co přesně míníte „oboustranně přínosným soužitím“? V čem konkrétně vidíte přinos migrantů české společnosti?
V.G.: Možná vás překvapím, ale nebudu hovořit o demografických důvodech, kulturním obohacení a podobných, dle mého jaksi diskutabilních záležitostech. Já migraci považuji za přirozený fenomén. Tím chci říci, že není čímsi jen dobrým nebo jen špatným, je přirozeným jevem, s kterým si musíme nějakým způsobem poradit. Je výzvou pro nás samotné, protože přínos migrantů české společnosti bude záležet na podmínkách, jaké jim poskytneme. Otázkou je, zda víme, co chceme a co potřebujeme. Teď to vypadá spíše tak, že preferujeme migranty pracující a pohybující se ve špinavých, pololegálních či nelegálních podmínkách a strukturách (většinou etnicky ustavených), spíše než migranty pracující a žijící zde legálně s alespoň základním respektem k našim normám a hodnotám a využívající své dovednosti, kvalifikaci, lidské kvality a zkušenosti ku prospěchu celé společnosti. Co se týká migrantů, odpověď zní jednoduše: chtějí prostě lepší život, hledají lepší práci, bydlení a pocit bezpečí a rovnosti pro sebe a své děti. Otázkou je, zda jsme schopni jim toto zabezpečit. My, v CIC, se snažíme přispět k takovému systému, který na jedné straně jasně a rozumně definuje pravidla a podmínky a na straně druhé je striktně uplatňuje a řídí se jimi – bez ohledu na to, zda se jedná o českého občana nebo přistěhovalce.
Vladislav Günter je sociálním pracovníkem Centra pro integraci cizinců.
vladislav.gunter@cicpraha.org