Rozhovor s Pavlem Čižinským o jeho publikaci "Cizinecký zákon 2006 - občané EU"
Příručka "Cizinecký zákon 2006 - občané EU" byla vytvořena za finanční pomoci Evropské unie a nadace Open Society Fund Praha.
Rozhovor s Pavlem Čižinským, 16. srpna 2006
Marek Čaněk: V Poradně pro občanství/občanská a lidská práva se spíše zabýváš postavením cizinců z „Východu“, tedy těch, kteří jsou dnes v evropském žargonu nazýváni cizinci z třetích zemí. Tvoje publikace se nově věnuje kategorii občanů Evropské unie. Proč?
Pavel Čižinský: Z lidskoprávního hlediska jsou důležitější cizinci z „Východu“, tedy z východní Evropy, Asie nebo odjinud. Evropská unie už ovšem dnes není jenom „Západ“, je to i Slovensko, Polsko, pobaltské země a zanedlouho bude v Evropské unie, doufejme, i Rumunsko a Bulharsko. Jsou to země, ze kterých přichází typická pracovní a někdy i humanitární migrace. Právě významný počet občanů Evropské unie z Východu bylo jedním z důvodů, proč si myslím, že stálo za to zkusit přehledně popsat, co cizinecký zákon po současné velké novele o právním postavení těchto osob říká. Samozřejmě, že jsou v České republice i cizinci ze západní části Evropské unie, tedy Němci, Angličané, Francouzi, atd. I je to může zajímat. Určitě existují organizace a lidé, kteří se zabývají pomocí těmto cizincům. Kromě toho je tu však i další podstatná skupina, která spadá do této kategorie. Jedná se o rodinné příslušníky občanů České republiky. I na ty se vztahují tytéž předpisy jako na rodinné příslušníků občanů jiných států EU. Pokud si například Čech vezme Číňanku, i na tuto Číňanku se vztahují dané předpisy. A také na její rodiče anebo děti, například z prvního manželství. Všichni cizinci, kteří jsou navázáni rodinnými pouty na občany EU, spadají teď do škatulky Evropská unie.
M.Č.: Podrobně jsi pročetl tento nový cizinecký zákon ve vztahu k občanům Evropské unie. Jak bys ho jako právník ohodnotil?
P.Č.: Část zákona, která se vztahuje k občanům Evropské unie je hlavně výsledkem implementace směrnic, kterými je Česká republika povinována. Implementace je v podstatě korektní a někdy jde nad rámec toho, co by ČR musela přijmout. Pokud se podíváme na cizinecké zákony jiných evropských zemí, tak zákon ČR vůči občanům EU je podle mě dobrý, benevolentní a v podstatě liberální. Na druhou stranu praxe je již trochu jiná. Pokud však jde o samotný zákon jako hlavní chybu vidím jeho přílišnou detailnost, kazuističnost a formalismus, se kterým je psán. Vytrácí se z něj základní znak zákona, tedy obecnost, stanovící rámec, v němž se úředník nebo adresáti zákona pohybují. Policistům je velmi konkrétně předepsáno, co mají udělat, kdy mají co vydat, co ošetřit a co naopak ne. Myslím, že řada těch věcí by nemusela v zákoně být. Policista je tak zákonem degradován na stroj, který nesmí myslet, nýbrž jen mechanicky „postupovat“ dle předpisů, vedle zvůle je vyloučena i kreativita, aktivita a odvaha cizineckých policistů. Zákon je díky detailnosti dále velmi nepřehledným. Právě přesnost úpravy má za důsledek to, že když se vynechá jedno písmenko nebo když se na něco zapomene, může to vést k velkým problémům. Mohu uvést jeden příklad ve vztahu k cizincům ze třetích zemí (tedy ne občanům EU), kde díky chybění jednoho písmenka v jednom paragrafu není možné, aby děti cizinců s trvalým pobytem žádali o pobyt na území ČR a musí tak jet žádat někam jinam. Tato detailnost je tak někdy i nebezpečná.
M.Č.: Vzhledem ke své zkušenosti z praxe v publikaci několikrát zmiňuješ případy, kdy cizinecká policie nepostupuje v souladu se zákonem. Mohl by ses k tomu krátce vyjádřit?
P.Č.: V práci cizinecké policie je určitě řada problémů. Existuje množství příkladů, kdy je možné mluvit o rozporu se zákonem. Například se vyžadují určité dokumenty, které by se vyžadovat neměly. Na druhé straně je třeba říci, že takto se do takových situací dostávají i občané ČR. Pokud jde například o prokazování bydliště, tak tam nevládní organizace neustále namítají, že určité doklady, které policie vyžaduje po cizincích, vyžadovat nesmí. I obecní úřady však to samé vyžadují po občanech, když se chtějí přihlásit k trvalému bydlišti. Také na to podle zákona nemají nárok. Pokud jde občany Evropské unie, mají mnohem lepší práva, jsou chráněni pravidly správního řízení, která jsou obsažena ve správním řádu. Mohou se v zásadě vždy odvolávat, stěžovat si, nahlížet do spisu, zvolit si zástupce, mohou dávat neformální podněty a já bych je možná tímto chtěl povzbudit, aby to dělali. Je často možné se domoci zlepšení, jenom to chce samozřejmě energii prorážet byrokratickou mašinérii, která funguje ve všech oblastech a která může někdy jednotlivce semlít.
M.Č.: Zajímalo by mě, jak se u nás vytváří ta zvláštní kategorie občanů EU v rámci celé skupiny cizinců, tedy ne-občanů ČR. Jak to vnímáš především ve vztahu k pojmu legalita a ilegalita?
P.Č.: Musím říci, že to vymezení dvou základních kategorii, tedy cizinců ze třetích zemí versus občanů EU a jejich rodinných příslušníků, není až tak jasné. Především ti rodinní příslušníci jsou jakoby mezi. Často jsou občany třetích států, ale mají rodinné anebo kvazirodinné vazby k občanům EU. Je otázkou, co se stane, když tato vazba pomine: bude Číňanka, když se s českým občanem rozvede, už vždy spadat do kategorie rodinné příslušnice občana EU nebo se vrátí do kategorie občanky nebo cizinky ze třetí země? Pokud jde o to rozlišení, chtěla ho po nás Evropská unie. Česká republika ho někdy až snad příliš korektně provedla. Kategorie jsou vymezeny a mají od sebe navzájem odlišná práva. Určitě z toho vzniká jistá nerovnost. Z hlediska lidských práv, cílem našich snažení jako lidskoprávní organizace je, aby se obecně zlepšovalo postavení cizinců. Přejeme si tedy, aby to, čeho dosáhli občané EU dosáhli i občané třetích zemí. Nemáme problém s tím, že by to pro někoho bylo výhodnější. Nelze požadovat, aby se kvůli zásadě nediskriminace snižovala práva jiným. Také je třeba říci, že obě kategorie mají mnoho společného a jsou vlastně pořád do určité míry v nebezpečí, že ztratí právo pobytu na území. V rámci obou kategorií mohou být cizinci policií odsouzeni ke správnímu vyhoštění anebo k vyhoštění soudnímu. Ocitnou se pak v obdobné situaci. Základním rozdílem však je, že pokud občan EU vyhoštěn není, ilegálně zde vlastně být nemůže. Skutečně odpadá to nebezpečí, že spadne – často nevinně - do soukolí ilegality, kdy se nejdříve neprodlouží pobyt, pak se dostane správní a poté soudní vyhoštění. A nakonec z toho vlastně není cesta ven. Pouhé pobytové problémy nemohou být důvodem pro toto totální semletí. To je ta základní výhoda oproti minulosti.