Reakce na článek „Návrhy think tanku Evropské hodnoty jsou mimo realitu, zejména však v rozporu s právem“

Náš návrh na reformu azylového a imigračního systému EU zveřejněný 1. 6. se dočkal 16. 8. reakce na serveru MigraceOnline.cz Autorkou textu je Eva Holá, bývalá právnička Organizace pro pomoc uprchlíkům. Předně jsme velmi rádi, že se naše návrhy dočkaly odezvy nejen ze strany politiků a novinářů, ale rovněž ze strany občanské společnosti. Seriózní diskuze o migračních politikách je přesně to, co celá léta českému veřejnému prostoru chybělo. Tím spíše nás mrzí, že text nepřichází s více než obhajobou právního statusu quo. 

Již v titulku se uvádí, že naše návrhy jsou „mimo realitu, zejména však v rozporu s právem“. Snaží se nás usvědčit z „chybějící odborné analýzy dat“ a „neznalosti relevantních pojmů a legislativy“. Spor je to však spíše politický, než odborný. Eva Holá současný azylový a imigrační systém EU brání, zatímco my jej navrhujeme kvůli jeho neudržitelnosti reformovat. To definuje zásadní rozdíl v našich paradigmatech, která se nutně střetávají, a naopak to neříká nic o tom, kdo je tady slovy autorky „skutečný odborník“. Je fér si namísto vzájemného obviňování z nedostatku odbornosti a neznalosti přiznat, že máme odlišné politické názory. Z textu je zřejmé, že jsme se autorce nemohli zavděčit. Tam, kde naše návrhy reformy vyžadují změny stávajících právních norem (například platné unijní legislativy), jsme obviněni z neznalosti a nedodržování práva. V místech, kde se náš návrh shoduje se stávající právní úpravou, jsme zase nařčeni z nedostatku originality. Naopak v textu nezazní alternativní návrh policy, o kterém bychom mohli dále diskutovat. Jde o obhajobu statusu quo, který se ukazuje v současné době jako nefunkční.

Náš návrh doporučuje reformu policy - včetně změny evropské a další platné legislativy, a to samozřejmě při zachování mezinárodních právních závazků i domácích ústavních principů. Navržená reforma má jasně definovaný cíl, který byl rovněž veřejně přijat mnoha evropskými lídry (včetně Angely Merkel) a samotnou Evropskou radou: snížit počet migrantů, kteří dorazí na evropské pobřeží. Jistě, proti jednomyslné pozici hlavních představitelů vlád všech států EU se postavila řada neziskových organizací. Nicméně jde o politický spor, nikoli o nedostatek expertního porozumění.

Eva Holá se dále ohrazuje vůči tomuto politickému cíli s tím, že počty uprchlíků nelze regulovat. Je nicméně zřejmé z událostí v letech 2015 a 2016, že různé politiky států zdrojových, tranzitních i cílových, mají podstatný vliv na počet do Evropy přicházejících uprchlíků. Jednoznačný je vliv Turecka, které podle dohody s EU dosud zadržuje uprchlíky na svém území a vyhrožuje, že s tím může kdykoli přestat. Svoji roli v regulaci uprchlického proudu během migrační krize ale sehrály všechny státy na balkánské migrační trase, ať již hranice zavřely nebo otevřely, migranty navracely podle dublinských pravidel, nebo naopak nenavracely. 

Jak jsme dále viděli v roce 2015, pohyb velkého množství žadatelů o azyl, otevřené migrační příležitosti a trasy i zvýšená aktivita převaděčů v dané oblasti vedou k tomu, že se zvyšují také počty osob migrujících neregulérně. Zabýváme se proto záměrně tzv. mixed migration flows, kde přes hranice společně přicházejí právoplatní žadatelé o azyl s těmi, jejichž motivace je socioekonomická. Jakkoli pochopitelně rozlišujeme právní úpravu týkající se uprchlíků a ekonomických migrantů, komplexní politické řešení si musí poradit právě se smíšenými migračními toky. 

Náš návrh počítá s osmi pilíři reformy pro udržitelný imigrační a azylový systém EU: (1) princip první bezpečné země, (2) ochranná centra v Africe a na Blízkém východě, (3) legální cesty a integrace, (4) efektivní ochrana vnější hranice schengenského prostoru, (5) identifikace příchozích a jejich zadržení, (6) nucené návraty neregulérních migrantů, (7) boj s převaděči a informační kampaně, (8) dlouhodobá stabilizace situace v Africe a na Blízkém východě. V tomto textu není prostor je dále rozvádět, proto odkazujeme na shrnutí a celý text návrhu reformy.

Snaha zajistit bezpečí v regionech severní Afriky a Blízkého východu je podle Evy Holé „v rovině čiré utopie“. My se naopak domníváme, že dlouhodobá nedostatečná aktivita evropských zemí v tomto regionu a v péči o uprchlíky a vnitřně vysídlené se podepsala na rozsahu migrační krize v roce 2015. I dnes je větší množství uprchlíků ze Sýrie v sousedních zemích - jsou to ti nejchudší, ale také nemocní, staří lidé, zkrátka ti, kteří pomoc nejvíce potřebují, ale nemají na migraci do Evropy finance. Stávající evropský systém počítá s pomocí jenom pro ty, kterým se podaří hranice Evropské unie nelegálně překročit. My říkáme, že je třeba přesunout pozornost do regionů, kde se potřební nacházejí, a pomoci jim na místě. 

Jsme si vědomi, že jde o všestranně náročný politický krok, ale jednoduchá řešení v této věci neexistují. Úsilí zajistit bezpečné zóny v zemích, kde je válečný konflikt, a financovat v okolních regionech bezpečné tábory, kde se dodržují lidská práva, rozhodně nepovažujeme za utopii. Dovedeme si představit Evropskou unií financované a chráněné bezpečné zóny v zemích, jako je Libye, Maroko nebo Tunisko. Jen proto, že byly některé historické pokusy o bezpečné zóny špatně připravené a realizované, nemůžeme přeci jakožto realističtí policy-makeři celý koncept zavrhnout. Pak by Evropě nezbývalo než čekat, až nekontrolovaně dorazí další miliony lidí. To by se rovnalo politické sebevraždě pro evropské demokracie, které by směřovaly k politické implozi.

Druhé konfliktní téma jsou navrhované detence těch žadatelů o azyl, kteří dorazí na území Evropské unie. V žádném případě nedoporučujeme zbavovat migranty svobody „bez dalšího“ ani „nedefinovaně“. Doporučujeme při příjezdu krátké administrativní zajištění ve speciálních zařízeních (nikoli věznicích) za účelem určení skutečností, na nichž je žádost o mezinárodní ochranu založena (podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2013/33/EU), tj. konkrétně za účelem zjištění toho, zda na cestě do EU prošli bezpečnou první zemí azylu nebo bezpečnou třetí zemí. V tom vidíme hlavní změnu oproti stávající praxi, kdy dochází k přezkumu až později a v mnoha případech nedojde k návratu žadatelů.

Zda půjde skutečně o detenci krátkou a ověření rychlé, to už bude záležet na členských státech. Jak sama autorka uvádí, nedostatečné kapacity členských států k provádění nařízených procedur se ukázaly v roce 2015 jako klíčová překážka pro řešení krize. Nicméně dovolíme si tvrdit, že o kapacitách rozhoduje zejména politická vůle, což se jasně ukázalo v případě Řecka, v jehož zájmu bylo nechat migranty projít, spíše než je podle Dublinu identifikovat a přijmout jejich žádost nebo je zadržet (viz naše studie Řecko a vnější hranice Schengenu). Dokonce se někdy zdá, že nedostatečné kapacity v členských státech jsou úmyslné. Najde-li Evropská unie cestu k naplnění politického cíle, tj. snížit počet migrantů, kteří dorazí na evropské pobřeží, můžeme předpokládat, že vzroste i politická vůle členských států podílet se na evropském řízení migrace.

V žádném případě totiž nelze souhlasit s autorkou, že by snad hlavním problémem, před kterým v migrační krizi stojíme, bylo nedodržování stávajících pravidel (a už vůbec ne v zemích Visegrádu, které Eva Holá uvádí jako příklad). Jak jsme uvedli již v začátku, za hlavní politický problém považujeme vysoké počty příchozích. Evropský imigrační a azylový systém včetně jeho klíčových směrnic byly vytvořeny v očekávání mnohem nižšího počtu příchozích a také se ukázaly jako nefunkční, když jejich počet stoupl. Jedním z hlavních znaků této nefunkčnosti bylo, že členské státy upustily od jejich dodržování.

Pokud existuje zájem o skutečnou diskuzi o nastavení evropské azylové a migrační politiky, pak se těšíme na alternativní návrhy. Po Evropě dnes razantně rostou politické strany, které odmítají otevřenou migrační a azylovou politiku. Marine Le Pen má reálné šance vyhrát francouzské prezidentské volby, Alternativa pro Německo se těší historicky silné podpoře, v rakouských prezidentských volbách je kandidát Svobodných velmi blízko k pozici hlavy státu. Pokud chceme, aby byly v Evropě udrženy co nejvíce demokratické režimy, naše státy musí být schopny přesvědčit své občany, že jsou připraveny zajistit přijatelnou míru bezpečnosti. Proto přinášíme na stůl náš návrh. Policy development je totiž diskuzí o možné změně stávajícího systému, aby plnil deklarované politické cíle. 

Na závěr bychom se rádi ohradili vůči několika faktickým nepřesnostem, k nimž došlo, přestože jsme nabízeli v e-mailové komunikaci s MigraceOnline, že dodáme veškeré zdroje včetně stránkování:
-    V žádném případě jsme nikdy nikde netvrdili, že jsme coby think-tank Evropské hodnoty sami prováděli dotazníkové šetření mezi Syřany. Vycházíme z dotazníkového šetření, které provedlo za přísných metodologických standardů UNHCR (zpráva zde) a WZB Berlín (kompletní výsledky zde). 
-    Citovaná zpráva Evropské komise na str. 48 skutečně uvádí odhad příchozích 3 milionů uprchlíků do r. 2017. Komplexní otázce odhadu migračních toků včetně specifické otázky odhadu počtu příchozích uprchlíků jsme se obsáhle věnovali ve studii Možnosti odhadu vývoje migračních toků, kde vyjasňujeme i metodologii. V textu našeho návrhu nikde netvrdíme, že odhady 31 milionů do r. 2050 a 55 milionů do r. 2060 se týkají pouze uprchlíků. 
-    Co se týče dat o počtu příchozích, dosud není zřejmé, kolika osobám bude nakonec udělen azyl a kolik z nich skončí v kategorii ekonomických nebo neregulérních migrantů, kteří se musejí vrátit. Spolehlivá jsou data UNHCR o počtu příchozích (tj. uprchlíků a nelegálních migrantů), která používáme. Většina žádostí o azyl byla podána v Německu, kde ovšem v roce 2016 teprve dohánějí „resty“ za rok 2015, tedy definitivní rozhodnutí ještě nejsou k dispozici. Ještě v dubnu podle Die Welt čekalo na rozhodnutí 400 000 lidí a 300 000 lidí čekalo teprve na možnost podat žádost o azyl.
-    Z textu dále není zřejmé, z čeho autorka usuzuje, že nerozlišujeme termín přesídlení a relokace. Odkaz na údajné nepřesnosti chybí, zatímco my navrhujeme pouze přesídlování (tj. resettlement), jak na str. 8 definujeme. Spíše než o naši neznalost jde tedy opět spíš o odlišný názor autorky, která je přesvědčena, že „stávající krizi měla řešit spíše (interní) relokace“.