Diplomová práce Kateřiny Danielové byla zpracována na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Univerzity Karlovy pod vedením doc. RNDr. Dušana Drbohlava. Hlavním cílem práce bylo popsat a vysvětlit rasismus a xenofobii v České republice, a to především z geografického hlediska. Diplomová práce je rozdělena na tři základní části: I. Teoretická část, II. Širší souvislosti studia rasismu a xenofobie v České republice, III. Empirická část. V úvodní, teoretické části se autorka zabývá vymezením základních pojmů jako jsou rasa a rasismus, xenofobie, nacionalismus a etnocentrismus, imigranti, etnické menšiny a pravicový extremismus. Diskutuje různá pojetí těchto pojmů, zkoumá definice, které se vyskytují v literatuře, a vymezuje význam, v jakém budou užívány v jejím textu. Zde je zajímavé především sledovat diskusi nad různými pojetími samotného pojmu rasismus. Existují totiž dvě značně protichůdná pojetí, kdy někteří vědci pojem rasismus užívají pro jakoukoliv netoleranci či odmítání druhé skupiny obyvatel, zatímco jiní tvrdí, že i samotná víra v existenci ras je rasismem. Následuje popis jednotlivých forem rasismu a xenofobie, které autorka dělí na předsudky, rasovou diskriminaci, rasovou segregaci, rasově motivované násilí a rasistické ideologie a teorie. Nakonec přichází kapitola zabývající se teoriemi, které si kladou za cíl rasismus a xenofobii vysvětlit. Zde je stručně popsán hlavní vývoj, kterým teorie prošly od svého vzniku v 19. století až do současnosti. Ze současných teorií rozdělených do čtyř kategorií pak vycházejí hlavní hypotézy diplomové práce. Čtyři kategorie teorií vysvětlujících rasismus a xenofobii:
1. Teorie, které zdůrazňují obavy ze ztráty národní identity a ze „záplavy“ imigrantů.
2. Teorie poukazující na ekonomické příčiny rasismu a xenofobie.
3. Teorie, které vidí rasismus a xenofobii jako důsledek kulturní rozdílnosti imigrantů či etnických menšin od majoritní populace.
4. Teorie, které rasismus a xenofobii vysvětlují jako snahu udržet hierarchii ve společnosti a ospravedlnit nadvlády.

Druhá část, která má vymezit širší rámec pro studium rasismu a xenofobie v České republice, se ve stručnosti zabývá jednak základním právním rámcem a institucionální sítí boje s rasismem a xenofobií v ČR, a dále pak rasismem a xenofobií v Evropě. V obou těchto částech autorka vycházela především ze studia teoretické literatury, právních dokumentů, prohlášení a zpráv institucí zabývajících se lidskými právy a z výsledků výzkumů veřejného mínění uskutečněných na toto téma v Evropě nebo jinde ve světě.
Ve třetí, empirické části jsou předloženy výsledky vlastního výzkumu v České republice. Empirická část je rozdělena do tří kapitol: Pozice české veřejnosti v otázkách rasismu, Pozice zastánců rasistických ideologií a Pozice obětí. Výzkum vychází z analýzy dotazníkových šetření uskutečněných Centrem pro výzkum veřejného mínění (CVVM) v letech 2000 a 2001, v nichž byl zachycen vztah české populace k imigrantům, k uprchlíkům, k národnostním menšinám i její další postoje, jež mohou vypovídat o míře tolerance či xenofobie české společnosti. Dalšími zdroji dat byly databáze demografických a socioekonomických jevů, které sloužily jako podklad pro hledání souvislostí mezi demografickými a socioekonomickými charakteristikami jednotlivých okresů na jedné straně a výskytem projevů rasismu na tomto území na straně druhé (například rasově motivovaná trestná činnost, podpora extrémní pravice, počet skinheadů apod.).
V první kapitole mapující postoje české veřejnosti analyzuje autorka dotazníková šetření a zkoumá postoje české veřejnosti k imigrantům, k uprchlíkům, k jednotlivým etnickým menšinám. Nakonec se ještě dotýká otázky vlivu médií na tyto postoje veřejnosti. V této kapitole dochází k závěru, že etnické klima České republiky je poznamenáno dlouhodobou uzavřeností hranic, preferováním asimilačního přístupu a nezájmem o problematiku interetnických vztahů. Lidé jsou zvyklí na homogenní etnické prostředí a příliv imigrantů v nich vyvolává obavy. Česká veřejnost dělí etnické skupiny podle jejich původu. Xenofobie se v České republice nejvíce projevuje vůči romskému obyvatelstvu. Vztah k etnickým skupinám z východu vychází z obav z jejich kriminality, z ilegální imigrace či z mafie, vztah k etnickým skupinám ze západu je nahlížen spíše z hlediska jejich ekonomického přínosu.
Druhá kapitola se zabývá pravicovými extremisty, jejich ideologiemi, jejich postoji k etnickým menšinám a imigrantům, jejich aktivitami na tomto poli. Některé z pravicově extremistických organizací jsou v této kapitole také zhruba popsány. Při analýze podmíněnosti jejich rozmístění a podpory vycházela autorka především z rozmístění příslušníků hnutí skinheads a z velikosti volební podpory bývalého Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa. Ukázalo se, že přítomnost pravicových extremistů a velikost jejich podpory pozitivně koreluje s podílem Romů mezi obyvateli, s mírou nezaměstnanosti, s mírou urbanizace a dále s výskytem sociopatologických jevů jako jsou například kriminalita či rozvodovost.
Poslední kapitola analyzující pozici obětí rasismu a xenofobie vychází ze statistik Ministerstva vnitra o počtu a rozmístění činů, u nichž existovalo podezření na rasovou motivaci. Tyto statistiky ukázaly, že obětmi rasově motivovaných činů se v České republice stávají ze dvou třetin Romové. Přitom k nim nejčastěji dochází v severních Čechách a na severní Moravě a jejich výskyt je opět spojen především s mírou urbanizace, s mírou nezaměstnanosti, s výskytem sociopatologických jevů a s podílem Romů mezi obyvatelstvem.
Z diplomové práce vyplynulo, že:
• se rasismus a xenofobie v České republice projevují se zhoršující se ekonomickou situací, a to především v subjektivním slova smyslu.
• na míru rasismu a xenofobie má vliv rozmístění romské populace, vůči níž se rasismus a xenofobie projevuje především.
• míra rasismu a xenofobie v podstatě nekoresponduje s rozmístěním imigrantů na českém území. Imigranti se obětí rasismu a xenofobie nestávají tak často jako Romové.
• se rasismus a xenofobie projevují zejména vůči menšinám, které jsou fyzicky i kulturně českému etniku značně vzdálené. Ukazuje se tak malá tolerance české veřejnosti vůči odlišnostem druhých etnik.
• na rasismus a xenofobie má vliv stupeň dosaženého vzdělání. S rostoucím stupněm vzdělání roste tolerance.
• se rasismus a xenofobie projevují nejvíce v urbanizovaných oblastech charakterizovaných vysokým výskytem sociopatologických jevů.
Na závěr autorka konstatuje, že se rasismus a xenofobie projevují v současné době v České republice spíše v latentní podobě, neboť rasově motivované činy zdaleka netvoří ani jedno procento všech trestných činů a žádná pravicově extremistická strana nemá své zástupce v Parlamentu. Navíc byla přijata mnohá opatření v boji proti rasismu a xenofobii. To však nesnižuje nebezpečnost těchto jevů a netoleranci veřejnosti.