Pobírání penze není pro cizince v České republice samozřejmostí

Mnoho cizinců přichází do České republiky v produktivním věku. Důvody pro odchod z vlasti jsou nejrůznější. Často se jedná o ekonomické migranty, kteří odcházejí do zahraničí za výdělkem. Mnoho z nich Českou republiku vnímá jako přechodnou stanici, protože doufají v možnost návratu do vlasti, avšak poměrně vysoké procento z příchozích cizinců se rozhodne po určité době (zpravidla po pěti až deseti letech) v České republice zůstat natrvalo. Velkou část cizinců, kteří do České republiky přicházejí pouze „dočasně“, zprvu nenapadne se zajímat o to, jak by mohli v budoucnu v České republice pobírat důchod.

Nárok na důchod pro občany jiných zemí

Podmínky pro přiznání důchodu migrantovi s trvalým pobytem se liší v závislosti na původu migranta. Občané států EU a EHP[i] mohou v současné době požádat o vyplácení tzv. dílčího důchodu[ii] nebo plného důchodu[iii], a to v místě svého bydliště v České republice nebo v jiném členském státě[iv]. V současné době nelze mít uzavřené důchodové pojištění ve dvou státech EU současně, o důchod si tedy může osoba zažádat pouze v místě, kde má uzavřené důchodové pojištění v době, kdy se rozhodne o důchod požádat[v]. Podobně fungují i smlouvy o sociálním zabezpečení, které má ČR uzavřeny s USA, Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Izraelem, Japonskem, Kanadou, Koreou, Tureckem a Ukrajinou[vi].

Naopak s Vietnamem, Ruskem, Moldavskem, Mongolskem, Čínou, Běloruskem, Kazachstánem  a dalšími zeměmi, z nichž do ČR přichází vyšší počet migrantů[vii], podle dostupných informaci Česká republika žádné smlouvy upravující důchodovou problematiku podepsané nemá.

Historie česko-ruských vztahů v oblasti sociálního zabezpečení

Mezi Československem a SSSR[viii] byla 2. prosince 1959 podepsána Dohoda o sociálním zabezpečení[ix], která platila i po roce 1989. Tato Dohoda v sobě mimo jiné zahrnovala také důchodovou problematiku. Občané obou států mohli pobírat důchod v místě svého trvalého bydliště nezávisle na tom, zda na území daného státu pracovali nebo ne. Důchody se vyměřovaly podle zákonů platných na území, kde žadatel o důchod požádal, a ne podle zákonů území, na němž pracoval. Penzijní pojišťovny měly ze zákona danou povinnost se navzájem kontaktovat a předávat si informace o dotyčné osobě. Nevýhodou tohoto systému bylo, že země, která vyplácela důchod, hradila náklady ze svých zdrojů. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se česká strana rozhodla od smlouvy 31. prosince 2008 odstoupit.

Po rozpadu Sovětského svazu měly smluvní nároky plynoucí z Dohody o sociálním zabezpečení přejít na nově vzniklé státy, avšak fakticky se pro pokračování dohody rozhodly pouze Ukrajina a Ruská federace, se kterými se Česká republika pokoušela dohodnout nové znění smlouvy.

Aktuální Smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Ukrajinou

S Ukrajinou Česká republika podepsala Smlouvu o sociálním zabezpečení, která vstoupila v platnost k 1. dubnu 2003. Rozhodující pro udělení důchodu je, zda žadatel o důchod dostal povolení k trvalému pobytu v České republice nebo na Ukrajině před 1. dubnem 2003 nebo až po tomto datu. Pokud žadatel získal trvalý pobyt na území České republiky či Ukrajiny před tímto datem, jsou mu započítávány všechny odpracované roky až k tomuto dni podle zákonů země, kde má trvalý pobyt. Při výpočtu penze se přihlíží k době penzijního pojištění získaného na území, na kterém žadatel podá žádost o důchod. Pokud ovšem doba pojištění podle daných zákonů není dostačující pro přiznání důchodu, pak se započítává i penzijní pojištění získané na území druhého státu[x]. Pokud trvalý pobyt žadatel získal až po 1. dubnu 2003 a doba pojištění v jednom státě není dostačující pro uznání nároku na pobírání starobního důchodu, pak oba státy budou vyplácet žadateli tzv. dílčí důchody[xi].

Obdobnou smlouvu má Česká republika podepsanou i se Slovenskem[xii], kdy rozhodující hranicí pro přepočet penze je datum zániku Československé republiky (31. 12. 1992).

Důchody pro ruské občany v České republice

Jednání s ruskou stranou ohledně vyplácení důchodů pro ruské občany žijící v České republice nebylo tak úspěšné jako v případě Ukrajiny. Česká republika započala jednání o podobě nové smlouvy o sociálním zabezpečení již na konci devadesátých let, avšak nesetkala se s  velkým nadšením z požadovaných změn na straně Ruské federace. Důvodem byl požadavek české strany na rozdělení závazku[xiii] mezi obě strany. Další jednání z počátku nového tisíciletí byla také neúspěšná. Z tohoto důvodu česká vláda přistoupila k radikálnímu řešení – zrušila stávající dohodu bez podepsání nástupnické smlouvy[xiv], čímž vznikl mezi oběma zeměmi v oblasti sociálního zabezpečení tzv. bezesmluvní vztah.

Hlavním problémem tohoto kroku je, že neexistuje již žádný dokument, který by nařizoval penzijnímu fondu v jedné zemi, aby kontaktoval penzijní fond země druhé za účelem vyžádání informací o době trvání pracovních poměrů žadatele. Chybí zde rovněž nařízení, na základě kterého by penzijní fond druhé země tyto informace musel poskytnout.

Tyto změny by se podle Předkládácí zprávy pro Parlament ČR (2007)[xv] neměly příliš dotknout občanů České republiky žijících na území Ruské federace. Jak udává Předkládací zpráva, většinou se jedná o pracovníky vyslané Českou republikou, jejichž zaměstnavatel za ně hradí penzijní pojištění u české pojišťovny. Opačná situace však nastává v případě ruských občanů v ČR.

V současné době v České republice žije zhruba dva tisíce ruských občanů mezi padesátým a šedesátým rokem života, kteří mají povolení k trvalému pobytu[xvi]. U těchto osob je nárok na důchod ohrožen, protože je zde riziko, že nedosáhnou hranice potřebné (minimálně patnácti let odpracované na území České republiky)[xvii] pro uznání nároku na pobírání důchodu v ČR. V takovémto případě by jim prozatím (do podepsání nové smlouvy, která by vyřešila jejich situaci) měly být vypláceny dávky pomoci v hmotné nouzi (které jsou časově omezené a umožňují zajištění pouze nejzákladnějších potřeb).

Na všech třináct tisíc občanů Ruska s trvalým pobytem na území České republiky[xviii] by mohl mít tento tzv. nulitní vztah mezi oběma zeměmi dopad v budoucnu[xix]. Jako „prozatímní“ řešení nabízí ruská strana pro své občany možnost pobírání důchodu z Ruské federace prostřednictvím ruských konzulárních oddělení v České republice (v místě trvalého pobytu žadatele). Proces vyřizování penze je však natolik dlouhý a složitý (a i samotné pobírání důchodu je dost komplikované)[xx], že se na tento systém nedá do budoucna příliš spoléhat. Nejistota ohledně podepsání nové dohody mezi ČR a Ruskou federací i nadále přetrvává v důsledku váznoucích jednání mezi oběma stranami.

Připomeňme, že první snahy o modernizaci vztahu mezi oběma zeměmi v oblasti sociální politiky se objevily již v roce 1989 a dosud nepřinesly žádné výsledky. S ostatními svazovými republikami Česká republika zrušila Dohodu o sociálním zabezpečení mezi ČSSR a SSSR[xxi] prostřednictvím diplomatických nót v období mezi lety 2000-2004[xxii].

Závěrem

Pokud se situace nezmění, může mít neblahé dopady na mnohé migranty pracující v ČR. Ti si totiž mohou platit důchodové pojištění (buď přímo nebo prostřednictvím zaměstnavatele) a nebudou mít jistotu, zda v budoucnu budou moci počítat s uznáním důchodu v České republice. Vedle lepšího informování všech zúčastněných stran a nabídek možných výjimek ze zákonného ustanovení, by se situace mohla především vyřešit minimalizací počtu tzv. bezesmluvních vztahů v oblastí sociálního zabezpečení, a to především alespoň se zeměmi, z nichž do České republiky přichází nejvíce pracovníků[xxiii].