„Příslušnost k určité sociální skupině“ je jedním z pěti důvodů pronásledování uvedených v článku 1A, odst.2 Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 (dále jen „Ženevská úmluva“). Tento důvod sám o sobě není v Ženevská úmluvě definován a ve vztahu k jeho výkladu panují dodnes největší nejasnosti. Přesto je tento termín při přiznávání statutu uprchlíka používán stále častěji a nachází si své místo vedle ostatních čtyř důvodů pronásledování – náboženství, rasy, národnosti a politického názoru.
Jádro této práce se skládá ze tří částí. V první z nich autor rozebírá pojem pronásledování. Tento krok je nevyhnutelný, neboť jak z dalších řádků zjistíme, zejména v kontinentální Evropě je na existenci pronásledování kladen větší důraz než na samotnou definici určité sociální skupiny. Autor se v této kapitole ztotožňuje s názorem, že pronásledování se skládá ze dvou neoddělitelných součástí – závažné újmy a selhání státu poskytnout adekvátní ochranu. Tyto dva elementy jsou zde detailně rozebrány.
Druhá a nejobsáhlejší část je věnována výkladu pojmu „určitá sociální skupina“. Autor v této kapitole nejprve analyzuje jak formální prameny uprchlického práva – tj. Ženevskou úmluvu a národní legislativu, tak i postoj Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), příručky a doporučení. Samostatná podkapitola je s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie věnována evropské úpravě. Další podkapitola obšírně sleduje současný vývoj pojmu „určitá sociální skupina“ v uprchlické judikatuře. Pro zachování různorodosti a vyváženosti jednotlivých přístupů byla detailně rozebrána judikatura čtyř států anglosaského modelu práva a čtyř států, ve kterých převládají prvky systému kontinentálního. Po rozboru výše uvedených pramenů a judikatury autor přechází k identifikaci nejzávažnějších problémů, které se v interpretaci pojmu „určitá sociální skupina“ vyskytují. V této fázi dostává prostor zejména interpretace dříve zmíněné judikatury a názory význačných znalců uprchlického práva. Vyústěním této kapitoly je odmítnutí definice „určité sociální skupiny“ navrhované UNHCR, jež klade důraz na vnější vnímání společností (sociální percepci). V tomto zásadním střetu doktrín se autor přiklání k výkladu, který je založen na vnitřní chráněné charakteristice. V závěru autor navrhuje svou vlastní modifikovanou definici, kterou následně detailně rozebírá a ilustruje na konkrétních případech.  
V závěrečné části se autor pokusil zmapovat judikaturu českých soudů a rozhodovací praxi Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva Vnitra v oblasti pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Závěry vyvozené z judikatury a rozhodovací praxe v České republice jsou poté konfrontovány se třemi vzorovými příklady sociálních skupin – homosexuály, ženami nucenými podstoupit obřízku proti své vůli a bývalými pracovníky v táboře Červeného kříže. Na tyto tři případy ze současné praxe je aplikována definice určité sociální skupiny, ke které autor dospěl v druhé části této práce. Výsledkem této aplikace je závěr, že všechny tři výše uvedené sociální skupiny spadají pod definici uprchlíka v Ženevské úmluvě, jež je zakotvena v §12 českého azylového zákona (zákon č. 325/1999 Sb. o azylu v aktuálním znění).