Nevládní organizace vítají novelu školského zákona

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“ ), účinný od počátku roku 2005, přinesl do praktického právního postavení dětí, žáků a studentů v oblasti školství jednu zásadní změnu, a sice rozlišování kategorie občanů na straně jedné a cizinců na straně druhé. Do druhé skupiny je řazen každý, kdo není občanem EU nebo jeho rodinným příslušníkem. Cizinci mají zřetelně nižší práva než občané. K další diferenciaci pak dochází i u samotné kategorie cizinců, kdy cizinci bez pobytového oprávnění mají nejnižší, respektive žádná práva ve smyslu tohoto zákona.

Jak se ukázalo, toto rozlišování na občany a cizince a dále na cizince oprávněně a neoprávněně zde pobývající není nejšťastnějším krokem a přináší více negativ než pozitiv, nehledě na to, že kvůli tomu dochází k porušování mezinárodněprávních závazků České republiky (vyjádřených především v Úmluvě o právech dítěte).

Ve vztahu k cizincům lze totiž v současném zákoně nalézt dva hlavní problematické momenty.

Tím prvním je skutečnost, že cizinci s pobytovým oprávněním mají nárok na rovný přístup pouze k části vzdělávání, totiž k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělávání. Za všechno ostatní pak ale musejí platit úplatu (plné neinvestiční náklady) – ať už jde o základní umělecké vzdělávání, o jazykové, zájmové a další vzdělávání (např. školní družiny), o předškolní vzdělávání (jen občané ČR mají nárok na bezplatný poslední rok mateřské školy) nebo o školské služby (např. poradenská, ubytovací a stravovací zařízení). Toto omezení se negativně dotklo velkého počtu u nás usídlených cizinců a vyvolalo obrovskou nevoli, především ze strany dlouhodobě usazených migrantů u nás, a zároveň s tím také otázkyřadu otázek s cílem zjistit, proč stát k takovému opatření přistoupil. Vzhledem k tomu, že například předškolní vzdělávání hraje zásadní a nezastupitelnou roli v celém vzdělávacím systému, bylo rozhodnutí o zpoplatnění těchto služeb velmi problematické. Dá se předpokládat, že „pro-integrační“ role těchto raných forem vzdělávání je ještě zřejmější u dětí - migrantů než tomu je u českých dětí.

Druhým problémem je, že podle tohoto zákona mohou základní (i jinou) školu navštěvovat pouze cizinci, kteří pobývají na našem území legálně. I když se to pravděpodobně týká jen malého okruhu cizinců, jde patrně o jeden z nejzávažnějších diskriminačních momentů platného školského zákona, kdy se vyhrazuje právo na vzdělání jen pro určitou kategorii cizinců. Významným způsobem je tak porušována Úmluva o právech dítěte, která zavazuje státy činit základní vzdělání povinným a bezplatně dostupným pro všechny děti, tedy také pro děti, které na území smluvního státu pobývají neoprávněně. Opět, lze se jen dohadovat, proč stát k takovému opatření přistoupil a v úvahu zde připadá především zájem státu na potírání a odhalování nelegální imigrace. Ačkoliv je tento postoj státu ve vztahu k nelegální migraci předvídatelný a v jistém slova smyslu i pochopitelný, prostředky a nástroje, které k tomu používá, jsou doslova skandální. Stát zde de facto obětuje právo dítěte na vzdělání ve snaze potlačit nelegální migraci. , přičemž je na první pohled patrné, že vytyčeného cíle není možné tímto způsobem dosáhnout a nelegální migraci zamezit. Jediné, čeho bude podobným zákazem povinné školní docházky nelegálních cizinců dosaženo, je ohrožení mravní výchovy některých dětí a porušení práva na vzdělání.

Je však i teoreticky možné, že nic z toho, co je státu nyní přičítáno jako úmysl, nebylo původně plánováno a že stát prvoplánově žádnou diskriminaci cizinců nezamýšlel. Ať tak či onak, i laikovi je jasné, že stát svým chováním porušuje mezinárodní lidsko-právní závazky.

Z hlediska předchozí kritiky lze velmi ocenit chystanou novelu školského zákona, která počítá s tím, že všechny osoby, a tedy i všichni nezletilí cizinci, bez ohledu na svůj pobytový statut, budou mít za stejných podmínek přístup jak k základnímu vzdělávání, tak i ke školnímu stravování a k zájmovému vzdělávání poskytovanému ve školském zařízení v pravidelné denní docházce. K předškolnímu, základnímu uměleckému a jazykovému vzdělávání a ke školským službám pak budou mít přístup ti, kteří mají právo pobytu na území na dobu delší než 90 dnů, popřípadě azylanti, osoby požívající doplňkové ochrany, žadatelé o udělení mezinárodní ochrany či rodinní příslušníci takových osob, pobývající oprávněně v ČR.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tudíž poměrně rychle reagovalo na kritické hlasy, které upozorňovaly na neúnosnou situaci v oblasti přístupu cizinců ke vzdělávání a školským službám, což je po dlouhé době alespoň jeden kladný signál vyslaný směrem k cizincům ze strany českého státu. Nezbývá než doufat, že novela bude schválena co nejdříve a vyslovit novoroční přání, aby takovýchto signálů bylo do budoucna co nejvíce.