Mýty o britském azylu

Britský Nejvyšší soud na počátku srpna svým rozhodnutím možná zpochybnil praktické dopady novely imigrační politiky tamní vlády. Novela imigračního zákona, kterou prosazoval ministr vnitra David Blunkett, vstoupila v platnost na počátku letošního roku. Podle novely ztratil nárok na státem dotované jídlo a ubytování každý žadatel, který nepožádal o azyl ihned po vstupu na britskou půdu. Soud se nezabýval podstatou novely, ale konkrétními případy tří žadatelů o azyl, jimž byla odepřena podpora během procesu vyřízení žádosti. V rozhodnutí soudu se praví, že všem třem žadatelům se dostalo degradujícího zacházení, odepřít jim podporu pak navíc porušilo jejich práva podle Evropské konvence o lidských právech. Ministr Blunkett prohlásil, že se proti tomuto závěru ještě tento měsíc odvolá. Podle jeho názoru je diskutovaná novela důvodem, proč se od počátku roku snížil počet žadatelů o azyl v Británii o třetinu a je jasným signálem, že britská imigrační politika již není „měkká“. Ale byla vůbec někdy?

Británie je k imigrantům měkká?

Když se loni zeptali britských respondentů kolik procent z celkového počtu uprchlíků na světě žije u nich ve Spojeném království, většina tipovala něco kolem 23%. Skutečností přitom ovšem je, že z 12 milionů uprchlíků žijí v Británii asi dvě procenta. Největší podíl uprchlíků, asi 72% z celkového koláče, připadá naopak na rozvojové země. Britové podle průzkumů obecně věří nejenom, že zde žije velké procento všech uprchlíků na světě, ale především, že je zde uprchlíků více, než kde jinde v Evropě. Britové jsou přesvědčeni, že je to tím, že státní podpora uprchlíků a žadatelů o azyl je příliš štědrá.

Z výzkumu financovaného vládou ovšem vyplynulo, že velká část žadatelů o azyl si nevolí cílovou zemi podle zvážení její imigrační politiky nebo racionálního hodnocení státních podpor, ale naopak většinou jim všechny západní země spadají do téže kategorie. Rozhodujícím faktorem je spíše přítomnost rodinných příslušníků nebo přátel v dané zemi, případně kontakty zprostředkovatelů. A tady platí, že zprostředkovatelům nejvíce vyhovují země, kde je možné pracovat i nelegálně.

Otázkou počtu žadatelů o azyl v Británii a dalšími mýty spojenými s uprchlictvím se letos v květnu podrobně zabýval britský deník The Guardian. Ten poukázal na to, že v absolutních číslech sice požádal o azyl v Británii v roce 2002 rekordní počet žadatelů (necelých 111 tisíc), nicméně, jak dokládá i česká zkušenost z konce devadesátých let, toto číslo je často zavádějící. Jednak referuje pouze o počtech žádostí, nikoliv udělených azylech. A hlavně, daleko směrodatnější je poměr žadatelů, případně udělených azylů, na počet obyvatel. V tomto porovnání byla v roce 2002 Británie s 1,9 žádostmi na 1000 obyvatel na pátém místě mezi členskými zeměmi EU, daleko za loni vedoucím Rakouskem (s 4,6 žádostmi na 1000 obyvatel).

Také není pravda, že je Británie k žadatelům o azyl nějak štědřejší než jiné evropské státy. S výjimkou Řecka, Itálie a Rakouska, které loni sborově uzákonili povinné zadržení žadatelů, kteří do země vstoupí nelegálně, všechny ostatní státy poskytují žadatelům nějakou formu finanční podpory. V Británii dostává dospělý jedinec asi 70% obvyklé státní podpory a nesmí pracovat. V Německu, na které se obecně hledí jako na zemi s nejpřísnějším azylovým systémem, dostává žadatel 80% podpory a nesmí v zemi pracovat první rok.

A jak je to s udělováním azylu? Velká Británie patří k zemím, které zastávají liberálnější výklad Ženevské konvence pokud jde o původce násilí. Na rozdíl od Francie například uznává jako původce násilí i nestátní organizace a uskupení, například paramilitaristické jednotky. (Což také vysvětluje, proč má Francie stabilně téměř nulové procento uprchlíků ze Somálska, přestože se zde již řadu let nepřetržitě bojuje, zatímco ve Velké Británii patří Somálci tradičně ke skupinám, které mají na udělení azylu velkou šanci). Přesto je počet uznaných žádostí v porovnání s jinými evropskými zeměmi spíše průměrný: v roce 2001 uznala Velká Británie 26% žádostí jako oprávněných, z čehož devíti procentům udělila status uprchlíka a 17 dalších procent dostalo vízum na strpění (leave to remain). Po odvolacích procesech nakonec dosáhlo víz na strpění celkem 42% žadatelů. V těchto poměrech je pak možné srovnávat procenta uznaných žádostí v Německu (25%), Dánsku (52%) a Francii (12%).

Většina uprchlíků přichází z ekonomických důvodů

Z výše uvedených čísel vyplývá, že kolem čtyřiceti procent žádostí o azyl ve Spojeném království je oprávněných. Odhaduje se dále, že asi 15% žádostí je navíc každoročně odmítnuto na základě čistě procedurálních chyb jako jsou například nevyplněné kolonky v příslušných formulářích nebo srozumitelné vyjádření důvodu pro žádost o azyl, které musí být v angličtině a musí být podáno do deseti dnů od příjezdu do země. Takže ani tyto žádosti by neměly být automaticky pokládány za fakticky neodůvodněné. Dá se tedy nějak vyvodit jaké procento žadatelů o azyl tímto manévrem zastírá skutečný důvod příchodu do země, totiž zlepšení ekonomické situace?

Především je nutné si uvědomit, že v Británii nemá žadatel o azyl právo pracovat. Takže pokud je jeho cílem vydělat peníze, bude se takový člověk spíše vyhýbat azylové proceduře, která ho jednak neopravňuje pracovat, jednak administrativně rozděluje žadatele o azyl do všech koutů Británie na základě dostupnosti ubytovacích kapacit, nikoli nabídky práce. Takže by aspirující ekonomický migrant skončil místo zaslíbeného Londýna spíše na malém městě v hrabství na severu země. Pokud je to jenom trochu možné, bude takový migrant spíše využívat služeb zprostředkovatelů a pracovat ve velkých městech, kde má větší šanci splynout s davem. Ostatně, podle lobbyistické skupiny Migration Watch zůstaly v Londýně asi dvě třetiny všech imigrantů, kteří přišli od poloviny devadesátých let do Británie. Co z toho vyplynulo pro samotné Londýňany? Že na rozdíl od ostatních britských měst byl Londýn jediným místem, které se populačně rozrůstalo a zaznamenalo ekonomický růst. Počet obyvatel Manchesteru se v letech 1991-2001 snížil o 10%, Liverpool na tom byl podobně s 8%, stejně jako Newcastle s 6% poklesem počtu obyvatel. Naopak Londýn se ve stejném období rozrostl o 4,8 %, což bylo dáno nejenom vyšší porodností, ale především příchodem migrantů. Jak uvádí konzultantská společnost Experian Business Strategies, zatímco celá Británie zaznamenala od roku 1995 do roku 2002 ekonomický růst 2,5%, Londýn si držel průměrný růst kolem 3,3%.

Jak bylo řečeno, uprchlíci a žadatelé o azyl zastávají mezi migranty zvláštní místo, protože nesmí pracovat a podléhají programu rozmístění po celém území Velké Británie. Což je pro člověka, pro něhož je prioritou finanční zisk, logicky nevýhodné. Na druhou stranu ovšem platí, že pokud jsou jiné cesty, jak se dostat do země, uzavřeny, zůstává azyl téměř jedinou možností, jak se v zemi udržet alespoň nějakou dobu.

Žadatelé o azyl přináší do země nemoci

Británie zaznamenala v posledních letech prudký nárůst onemocnění Aids a počet tuberkulózních případů je na maximu za posledních dvacet let. Státní socialistické zdravotnictví je v katastrofálním stavu a vše se zhoršuje díky tzv. „turistům za zdravím“. To jsou lidé, kteří do Spojeného království míří především za vládou placenými léčebnými procedurami. Situace se v posledních letech natolik zhoršila, že konzervativec Liam Fox nedávno v časopisu Economist přirovnal britský Národní zdravotnický systém k léčebnému ekvivalentu Disneylandu.

Jenže platí opravdu, že za zvyšující se počty onemocnění mohou imigranti a mezi nimi zejména žadatelé o azyl? Tvrzení o turistech za zdravím totiž vypadá přesvědčivě, ale vlastně pro ně neexistují žádné důkazy, žádná dokumentace. A pokud jde o případy Aids, tak je fakt, že dvě pětiny nových případů byly diagnostikovány mezi černými Afričany, z nichž část byla nedávnými imigranty do země. Není ovšem nijak prokázáno, že by nemoc dále šířili mezi ostatní britskou populaci. Naopak odborníci přisuzují nárůst v počtu infikovaných HIV mezi britskými homosexuálními muži tomu, že praktikují nechráněný sex, nikoliv tomu, že by si vybírali partnery mezi imigranty.

Celkově bylo v roce 2001 v Británii diagnostikováno 5000 nových případů nakažení virem HIV. Z tohoto počtu byla většina nakažena díky heterosexuálnímu pohlavnímu styku mimo území Velké Británie, homosexuálním stykem a kontaminovanou krví. „Pouze“ 250 lidí bylo nakaženo heterosexuálním pohlavním stykem uvnitř britských hranic. Co z toho vyplývá? Že lidé nakažení virem HIV se také dostávají s ostatními imigranty do země, ale přímá souvislost mezi jejich příchodem a zvýšeným počtem onemocnění v posledních letech nelze prokázat. A že ti, kteří nemoc do země přinesou a také ji zde rozšíří, tvoří malé procento.

Pokud jde o tuberkulózu, žadatelé o azyl jsou testováni na TB a další nemoci v jediném azylovém zařízení, v kentském Ashfordu. Tento program běží od června 2002 a zatím bylo provedeno kolem pěti a půl tisíce testů. Překvapivě ani v jednom případě nebyla tuberkulóza prokázána, přestože byl prokázán nárůst této choroby v imigračních komunitách. Lékaři z Ashfordu se domnívají, že je to dáno tím, že TB se rozvíjí v přelidněném prostředí a nevyhovujících hygienických podmínkách, což je přesně milieu, do kterého se žadatelé o azyl dostávají po příjezdu. Důvěryhodnost tohoto názoru podlamuje bohužel to, že přichází z osamoceného pracoviště, bez možnosti zaznamenat a porovnat údaje o všech žadatelích.

Mýty a pověry

Británie je ve stejné situaci jako ostatní země přijímající uprchlíky nebo cizince obecně: veřejnost vnímá velmi citlivě příchod cizinců, sociální nejistoty místního obyvatelstva se snadno projektují do nových imigrantů a svou roli sehrávají tradiční nevraživosti a iracionální domněnky. Na výše rozebraných třech příkladech je ale vidět, že se názory zjištěné především na základě průzkumů mezi širokou veřejností, nezakládají na faktech a neopírají se o relevantní důkazy. Neznalost může být kořenem nepřátelství, které může vést až k násilí.

Ale hovoříme-li o mýtech, musí zde zaznít i to, že právě v souvislosti s Británií také nelze prokázat přímou souvislost mezi růstem imigrace nebo etnickou různorodostí a občanskými nepokoji. Jistě, pár let staré případy z Oldhamu nebo Bradfordu se odehrály v oblastech se silně zastoupenou asijskou komunitou. Ale jak komentoval britský Economist:v Portsmouthu v roce 2000 nebo Oxfordu 1991 se ukázalo, že největší násilnosti si umí obstarat bílí Britové zcela bez pomoci imigrantů.