Můj syn bude uprchlík…
Nastává advent – období, v němž naši obránci křesťanských hodnot propadají jakési bipolární poruše: tu šílí a za vypůjčený dukát extaticky skupují lecjakou blbost, kterou nutně musí mít sami, nebo někdo z jejich blízkých, tu se choulí za sychrava v koutě v depresích a smutku s pocitem zvláštní nenaplněnosti, který nezažene ani osmý nášup bramborového salátu.
Křesťané oproti tomu prožívají duchovní význam jedné dějinné události – události, kterou sice vlastně ani nemůžeme přesně datovat, která ale prý dala našemu světu Smysl.
Na počátku byla Myšlenka
Jedna z asi nejznámějších vět, kterou křesťanství uchopuje kořeny všech věcí, je biblické „Na počátku bylo Slovo…“ – co si pod tím ale představit? Někdo něco řekl? A udělá vůbec slovo vyřčené v prázdném kosmu, když nikdo není poblíž, nějaký zvuk?
Pojem logos, který se do češtiny v tomto kontextu konvenčně překládá právě jako Slovo, byl v době sepsání Nového zákona v řecké kultuře dobře znám. Značil mnoho různých věcí, slovo, výrok, výnos, příběh, vyprávění, myšlenku, tradici, v některých filosofických školách dokonce odvěký kosmický řád, na kterém je vše vystavěno a jímž se vše řídí. Prostě v každém z možných významů je logos něco, co dává nějaký smysl. A ten smysl můžeme vnímat a poznávat (disciplína, která se takovým poznáváním řádu věcí zabývá, se odtud nazývá logika).
Čím bylo křesťanství ve své době nové, a záhy taky docela IN, byla právě zpráva o tom, že tento věčný kosmický řád není nějakým bezduchým perpetuum mobile, soustavou ozubených kol, která do sebe přesně zapadají, soustavou, co neustále drtí každého člověka a bez možnosti obrany ho nakonec rozmáčkne a vyplivne. V tom právě také spočívá ona „radostná zpráva“ (evangelium), že na počátku všeho už byla určitá Myšlenka, a ta má ještě, nastojte, osobní rysy, má k člověku nějaký, docela dobrý vztah, a dokonce se v jisté fázi dějin člověkem sama stala a „pobývala mezi námi“. Zkrátka, že nám Pán Bůh dal své Slovo, že to všechno nakonec dobře dopadne.
To Světlo, co září v dětských očích,
jednoho dne přišlo mezi nás…
Tady a teď
No, asi chápete, že pokud člověk do těchto úvah fatálně nezabředne, není úplně snadné porozumět, o čem ty Vánoce teda vlastně jsou, když ne o tom salátu… Kdo to ten Ježíš byl nebo nebyl, a proč je u všech všudy důležitý zrovna tenhle příběh, který pokud se stal, tak před nějakými dvěma tisíci lety a ještě kdesi v poušti? Copak by se taková pohádka mohla odehrát mezi našinci v naší poetické současnosti?
Podobná myšlenka (Logos?) asi vedla kazatele a moderního překladatele Bible (projekt Bible21) Alexandra Fleka, který začal sbírat a vytvářet parafráze biblického příběhu, které jej uchopovaly, jako by se děl v současnosti. Nacházíme tak výběr ze známých scén a vyprávění, které jsou ovšem umístěny do našeho „tady a teď“, a ukazují tak, že četba biblických příběhů nemusí být ani fádní, ani odtažitá, ani obtížně pochopitelná. Právě před začátkem letošního adventu vychází tento soubor pod názvem Parabible.
Jesus for President!
Začátek vánočního příběhu nám bude povědomý: „Mladičká Marie si měla brát Josku Tesaře od nich z vesnice…, jenže těsně před svatbou se všechno strašně zkomplikovalo. Na Marii začalo být vidět, že je v tom.“ Začíná to celkem nenápadně, ale říká se, že se tím naplnilo staré proroctví: „Teenagerka bude těhotná a porodí chlapečka a my poznáme, že Bůh je s námi, a ne proti nám.“ Klučina se ve zdraví narodí v Berouně a dostane jméno Záchranář, jakože Ježíš, protože tak nějak to bylo původně hebrejsky… (s. 29).
Dávná předpověď, že se v Berouně narodí chlapec, který se stane nejlepším prezidentem, ne nějakým despotou nebo populistou, znervózní notně všechny papaláše a začnou proti němu osnovat nekalý plán. Josku Tesaře ale kdosi ve snu varuje: „Rychle vstávej! Všechno tu nech, vezmi jen dítě a jeho matku a uprchněte ze země. Dokud se nezmění situace, musíte zůstat v cizině. Herodes tu brzy rozpoutá peklo na zemi, a to dítě musí přežít!“ A tak se naplní proroctví: Můj syn bude uprchlík (s. 33).
Nakonec se rodina může vrátit, raději ovšem ne tak blízko hlavnímu městu, ale do odlehlých slezských Nošovic, a pomalu se započíná tahle divná prezidentská kampaň-nekampaň. To už jsme ale pomalu za horizontem vánoční části příběhu, a tím i této adventní úvahy.
Rozlousknout para ořech
Příběh rodiny malého uprchlíka Ježíše Záchranáře z Nošovic přináší do adventního těšení sympatický prvek humoru a nadlehčení starého vyprávění, zároveň ale taky zvláštní uvědomění, které bychom právě v této době neměli postrádat: že každá rodina na světě je právě tolik, co… rodina. Všichni jsme jedna rodina.
Slovy berounského Záchranáře: „Víte, že se říká: Rodina nade vše – a o cizí se nestarej. Já vám ale říkám: Všichni jste příbuzní! Nikdo na světě není cizí. Neexistuje žádné ‚my‘ a ‚oni‘. Když v tobě někdo vidí nepřítele, nenech se strhnout ke stejné hře. Měj ho rád jako bratra a přítele, a pokud ti ubližuje, modli se za něj“ (s. 69).
Parabible může na upjatějšího nebo fundamentalističtějšího čtenáře působit skoro až jako travestie, odhaluje ale spíše intimní blízkost k výchozímu textu, jeho dlouholeté láskyplné prožívání, které Sašovi Flekovi co kazateli a překladateli Bible jako celku nelze upírat. A právě tím může být užitečná čtenáři, kterému je ta stará kniha pořád spíše vzdálená. Bible a její příběhy mohou na „nezasvěcence“ působit jako nějaké neproniknutelné a tím možná v téhle uspěchané době i nezajímavé tajemství. Jak ale v předmluvě upozorňuje Martin C. Putna, je to para ořech.
Máte rádi ořechy? Tenhle budete milovat! Pod zdánlivě tvrdou skořápkou se totiž skrývá „sladké a výživné jádro“, všelidské jádro, které má pořád co říci. A ta Parabible, to je takový louskáček. A Saša Flek se ten ořech pokusil obalit do čokolády a chilli, co to udělá… Chcete to vyzkoušet? Je to novinka, a přitom tradiční.
Když nic jiného, může to být aspoň fajn čtení na Vánoce pro lidi, který majʼ rádi, když věci mají Smysl.