Média mají uprchlické neziskovky v malíčku (Literární noviny)

Domácí média odrážejí pro-uprchlické aktivity neziskovek – ať už poradenské, vzdělávací, volnočasové nebo osvětové – jen velmi zřídka a zlomkovitě. V celostátních denících a zpravodajských časopisech, televizích i rádiích jsme nalezli v období od ledna do října loňského roku pouhých sto dvacet textů, které přímo zmínily existenci několika našich „uprchlických“ neziskových organizací. Což je ve srovnání s Barošovou achillovkou (přes tři stovky odkazů), neřkuli Jágrovým malíčkem (bratru půl druhého tisíce) opravdu tristní.

Týdně tedy dva, někdy tři zmínky, v celostátních médiích dokonce jen jedna – polovinu všech příspěvků totiž publikovaly regionální Deníky Bohemia a Moravia nebo regionální přílohy MF Dnes a Práva. Další čtvrtinu otiskly celostátní redakce Mladé fronty, Práva, Lidových a Hospodářských novin, desetinu odvysílal Český rozhlas, o zbývající se podělila Česká televize, Respekt, Týden a Ekonom. Deníky a televize přinesly především zpravodajství, časopisy a rozhlas spíše publicistické žánry. Ovšem diváci celostátních soukromých televizí a posluchači komerčních rádií se s žádnou podobnou občanskou iniciativou neseznámili.

Pomáhají v regionu.

Velmi významně se odlišuje také pojetí regionálních a celostátních médií. Zatímco Deníky Bohemia a Moravia především informovaly krátkými zprávami o bohulibých aktivitách občanských sdružení, celostátní média často oslovila zástupce neziskovek, aby svými expertními znalostmi a praktickými zkušenostmi podpořili kritiku právní i politické situace běženců v České republice. V regionu novináři zvali na etnické koncerty, netradiční jídla, sázení stromků nebo dny otevřených dveří v azylových zařízeních, aby bez obav nahlédli k „tak blízkým, ale zároveň tak vzdáleným“ sousedům, za nimiž se dosud neodvážili.

Upoutávky i zprávy z akcí v polovině případů poskytly prostor charitativním výrokům, chválícím aktivisty i studentské dobrovolníky za zpestření často bezútěšného života imigrantů. Téměř tři čtvrtiny příspěvků z regionů vypadaly právě takto a opomíjely širší souvislosti azylové problematiky nebo záměry neziskových organizací. Kupodivu Deníky Bohemia a Moravia méně než jiná média používaly konkrétních lidských příběhů, přestože se jejich zpravodajové zřetelně akcí zúčastňovali. Namísto toho psali spíše o exotických cizokrajných rytmech i jídlech a většinou neobjasňovali, proč jim jejich vlast už neposkytuje domov a jaká perspektiva je u nás čeká.

O to víc stojí za povšimnutí ojedinělý apel na naši historickou paměť, který ve stejné podobě bez dalšího vysvětlování protekl čtyřmi zprávami třech regionálních mutací Deníků BaM. Ke zprávě o putovním informačním stánku u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků tak přibyla věta: „V letech 1948 až 1989 z tehdejšího Československa na západ odešlo asi dvě stě tisíc osob, z nichž většina obdržela politický azyl. V ČR od roku 1990 dosud požádalo o azyl více než 70 tisíc osob, z nichž uspělo jen asi 2 400 lidí.“

Kritizují státní politiku

Celostátní média zohlednila širší souvislosti uprchlictví lépe. Nejčastěji, v každém třetím textu, se zabývala právním postavením imigrantů, ať už ekonomickým, politickým či etnickým. Což platilo hlavně pro Respekt, Hospodářské noviny, Českou televizi a Český rozhlas. Vůbec média veřejné služby věnovala tématu delší příspěvky, obzvláště Český rozhlas, který odvysílal šest dlouhých diskusních pořadů odkazujících na občanské „advokáty“ uprchlíků.

Současnou imigrační legislativu ČR kritizovala plná polovina celostátních textů, a to zejména ústy zástupců občanských iniciativ, zpravidla účinkujících v roli zkušených expertů. Jejich empiricky podložené názory pak média používala ve střetech s úředníky státní správy, která je zodpovědná za kritizovanou azylovou politiku. Česká televize vynikla tím, že zástupce neziskové organizace nechala promluvit ve všech případech. Občas kritický tón nastolovali i sami novináři, případně nechali uprchlíky uvést jejich ilustrativní příběh. Našli jsme jen tři texty, které kladly otázku, zda imigranti představují pro Českou republiku bezpečnostní ohrožení. Jak Respekt, tak Hospodářské noviny se však tuto tezi snažily vyvracet.

Pozornost k uprchlickým nevládkám přitáhlo zejména několik hlavních událostí: novely azylového a cizineckého zákona rozebíraly především Hospodářské noviny; problémy pracovní imigrace spolu s nimi také Respekt; rostoucí migraci Romů ze Slovenska v důsledku tamních ekonomických reforem se věnoval především Český rozhlas a méně také Hospodářské a Lidové noviny a Respekt; Česká televize většinu příspěvků rozvinula kolem Čečenců přecházejících od nás do azylově vlídnějšího Rakouska; kauza nefunkčních elektrických zásuvek v uprchlických zařízeních pak zaujala Respekt a Lidové noviny.

Mezi analyzovanými příspěvky celkově výrazně převažují pozitivně laděné vůči uprchlíkům, jen v sedmi procentech převážila kritika. Dokonce už samy titulky článků ve více než polovině případů vyznívaly v jejich prospěch. A zůstalo u celkového kladného vyznění, také drtivá většina citací zástupců občanských sdružení „ladila“ s celkovým vyzněním textu. Polovina článků neziskovky a jejich činnost upřednostňovala, ať už přímou chválou či jen poskytnutím výrazného prostoru pro jejich prezentaci. Naopak vůbec se neobjevil článek, v němž by byla daná organizace kritizována či vylíčena záporně.

Nejviditelnější jsou OPU a Nesehnutí

Mezi zobrazeními deseti neziskovek, jichž jsme si v médiích všimli, najdeme velké rozdíly. Nejúspěšnější skupinu tvoří Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Poradna pro uprchlíky a Mezinárodní organizace pro migraci. I když mezi nimi jednoznačně vítězí OPU s 23 odkazy, všechny tři se prosadily do serióznějších médií jako Český rozhlas, Hospodářské noviny, Respekt, BBC a v případě IOM také v České televizi. Jejich aktivistům se v rolích expertů podařilo publikovat alespoň jeden vlastní text, pronikli nejen do zpravodajství, ale ve více než pěti případech také do publicistiky. Málokdy jsme se ovšem zároveň dozvěděli o konkrétní práci jejich organizace. Méně zviditelněná Amnesty International drží čestný rekord pěti „uprchlických“ vstupů v televizním vysílání.

Druhou a méně sourodou skupinu tvoří Nesehnutí, Poradna pro integraci (PPI) a Centrum pro integraci cizinců. Mezi způsoby, jakými pronikli do hlavních médií, převažovaly přímé akce nebo aktivity pořádané pro uprchlíky, zprávy o nich zachytila zejména regionální média. Nesehnutí vynikli počtem třiadvaceti medializací; většina z nich byly kratší články bez kontextu, informující čtenáře o probíhajících akcích. Nicméně také oni se pětkrát objevili v České televizi. PPI bylo víc než jiní úspěšné při uplatňování fotografií, Centrum pro integraci cizinců pak získalo většinu prostoru všech článků, které o něm vyšly.

Poslední tři sdružení jsou blíženci o poznání skromnější: Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) se dočkalo šesti, Česká katolická charita jen tří odkazů – těžiště práce Charity ale samozřejmě leží jinde. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky média zaznamenala v souvislosti s domácími uprchlíky dvakrát, jeho záběr je primárně celosvětový.

Kudy do médií?

Aby se ovšem uprchlík a jeho neziskový ochránce dostal na titulní strany celostátních novin, potřeboval k tomu omilostňujícího prezidenta – Právo takto otisklo zprávu o Angolanovi, který právě až díky prezidentovi získal vytoužený azyl. To byl ovšem též ojedinělý případ, kdy se celebrita ocitla v článku společně s běžencem. Kartu slavných použil jen Respekt, když popsal dvě odlišné zkušenosti úspěšných sportovců jako doklad nesystémově fungující české cizinecké legislativy – zatímco americký basketbalista Whitfield hladce obdržel české občanství, arménský šachista Movsesjan povolení k trvalému pobytu nedostal.

V jednom ze tří případů se nezisková organizace dostala do médií prozaičtěji, když ji novinář sám oslovil a požádal o vyjádření. Téměř polovinu tvořily zprávy o kulturních či sportovních akcích, volnočasových aktivitách určených uprchlíkům nebo o činnosti poraden. Právě při dvou takových příležitostech se jméno organizace – konkrétně Nesehnutí – dostalo do názvu článku: jednak v jihomoravské Rovnosti na straně tři, v krátké zprávě o akcích pro děti v Zastávce, jednak v souvislosti s Dnem proti rasismu, při němž aktivisté Nesehnutí rozdávali stužky a vystavovali panely představující země, odkud k nám uprchlíci přicházejí.

Pouze jeden příspěvek z deseti zřetelně navazoval na tiskovou zprávu nebo konferenci nevládního spolku, reagoval na petici či přímou akci v ulicích. Za celé sledované období pak vyšlo jen sedm článků z pera člena neziskové organizace, mezi nimiž jednoznačně vynikal ředitel Organizace pro uprchlíky Martin Rozumek.

Když jsme přítomnost jména neziskové organizace použili jako kritérium výběru analyzovaných textů, neočekávali jsme, že v polovině případů tato jmenovaná organizace vůbec nedostane slovo a ve třetině dokonce zůstane jen u zanedbatelné zmínky. Navíc pouze v každém čtvrtém textu se objevila citace jejího člena. Výhradně aktivitám a názorům NNO pak byla věnována třetina textů. Celkem dvacet fotografií většinou doprovázelo přímé akce, uspořádané občanskými sdružení na podporu uprchlíků. Pouze jedna z nich pronikla na první stranu, a to v souvislosti s festivalem Barevná planeta a upoutávkou na večer plný exotických jídel a hudby v regionální příloze MF Dnes.

Uzavřeme-li tedy: Přestože média nijak zvlášť nepátrají po tom, co občanské iniciativy pro uprchlíky v České republice dělají, některým nabízeným tématům a akcím jsou otevřena. Nelze než neziskovkám doporučit, aby aktivně přicházely s „atraktivními“ akcemi či příběhy, anebo bez ostychu poskytovaly své odborné komentáře, poučeně kritizující azylovou a migrační praxi zdejších úřadů. Takovou protiváhu úředníkům či politikům mnozí novináři vítají. Dostatečně nevyužívaný prostor pak nabízí televize, a to nejen ve zpravodajských, ale i publicistických, dokumentárních nebo talk-show formátech. I těmito cestami mohou neziskové organizace pomoci nejen svým projektům, ale zejména imigrantům, pro něž je nedůvěra a lhostejnost veřejnosti jednou z obtížně překonávaných bariér.