Lužičtí Srbové – menšina s bohatou historií a kulturním životem

„Je to lužickosrbský zvyk, pocházející zřejmě ještě z pohanských časů, tradice, která – jak se u tradic stává – postupem doby zdětinštěla. Předci dnešních Lužických Srbů zřejmě věřili, že duše zemřelých jsou ptáčci, které nejíme, chováme se k nim slušně a krmíme je. Pak se to překulilo do oslavy ptáčků. Pětadvacátý leden, na který svátek připadá, je obdobím, kdy se zima pomalu začíná chýlit ke konci, objevují se první ptáčci, u některých druhů dochází k prvním námluvám a svatbám,“ vysvětlil člen Společnosti přátel Lužice Zdeněk Blažek.

„Lužičtí Srbové říkají, že havran má svatbu se strakou, a to proto, že jsou to zhruba stejně velcí ptáci. Havran je ženich a černobílá straka nevěsta. Lužickosrbská nevěsta totiž nosí černý čepeček, kroj nemá čistě bílý, ale černobílý. Tento hornolužický zvyk je v Německu velmi populární. V předvečer 25. ledna dávají děti talířek za okno, a ráno 26. ledna, když se probudí, najdou od ptáčků nadílku v podobě pečiva a nejrůznějších sladkostí. Slaví se to pravidelně v mateřských školách,“ dodal Blažek.

Pestrý vějíř akcí

Společnost přátel Lužice opakovaně připomněla svátek také v České republice. První část slavnosti se letos konala v pražských prostorách Lužického semináře, kde se děti – pod vedením místopředsedkyně společnosti Elišky Oberhelové – naučily písničky o ptáčcích a vymalovaly si ptačí masky. Dospělí mezitím vedle v místnosti hráli vědomostní kvíz. Poté se všichni odebrali na Kampu, děti měly ptačí masky a nesly lampióny, následně došlo ke společnému zpěvu. Po návratu měly děti na talířcích dobroty.

„Snažíme se pořádat co nejpestřejší akce - přednášky, literární večery, zábavu pro děti, zájezdy do Lužice nebo naopak setkání s Lužickými Srby, kteří přijedou sem,“ uvedla místopředsedkyně Společnosti přátel Lužice Eliška Oberhelová. „Zájemce seznamujeme i s historií Lužice, které ve středověku přináležely Koruně české,“ připomněla. Lužičtí Srbové, příslušníci nejmenšího západoslovanského národa, studovali (nejen katolickou teologii) ve Slezsku i v Praze, kde v letech 1726 až 1728 vznikl Lužický seminář – konvikt, kde tehdejší studenti bydleli. Jde o barokní stavbu.

„Schadzówanka“ lužickosrbských studentů v pražském Lužickém semináři. Lužičtí Srbové v Praze dříve běžně studovali, v Lužickém semináři bydleli a ještě v 50. letech 20. století pořádali pravidelná studentská setkání, na což nyní navazujeme. Foto: Eliška Oberhelová.

Hórnikova lužickosrbská knihovna

V současnosti sídlí Společnost přátel Lužice v přízemí tohoto objektu s bohatou historií, všichni její členové tam působí ve volném čase jako dobrovolníci. Provozují kupříkladu Hórnikovu lužickosrbskou knihovnu. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1784 a může se pochlubit mnoha skvosty. Některé knihy poničila povodeň, která se v roce 2002 prohnala Malou Stranou, a tak musely být restaurovány. V domě je též sídlo saské kontaktní kanceláře, se kterou společnost spolupracuje, a část budovy využívá a spravuje Ministerstvo školství.

Většina Lužických Srbů žije v současné době v Sasku, konkrétně v budyšínském okrese. „Sasko je převážně evangelické, katolická enkláva je specifická. Do Lužice jezdíme především za katolíky, evangelíci se více asimilovali a dnešní ,jádro srbství’ je v katolické oblasti na západ od Budyšína kolem Chrósćic (Chroswitz). Asimilace je na jednu stranu přirozená, v minulosti byla ale i vynucená,“ řekla Eliška Oberhelová. Vztahy mezi Němci a Lužickými Srby jsou podle jejích slov většinou v pohodě, záleží člověk od člověka. Lužickosrbské spolky, které zastřešuje Domowina, pořádají v Budyšíně a okolí plno akcí, v případě zájmu ale lužickosrbští studenti bohužel nemohu studovat v lužické srbštině, nýbrž pouze v němčině. 

Bez nánosů nacionalismu

Lužičtí Srbové se mohou pochlubit i tím, že dlouholetý poslanec saského sněmu za CDU, Lužický Srb Marko Šiman porazil v nedávných zemských volbách ve svém domovském budyšínském okrese kandidáta nacionalistické AfD, která jinak v Sasku vítězí, a to i přesto, že proti němu kandidoval sám předseda místní AfD. „AfD zneužila Lužické Srby na jednom předvolebním plakátu, kam dala fotografii z velikonočních ,křižáckých‘ jízd, lužickosrbského zvyku, čímž chtěla demonstrovat, že je pro tradice a proti migrantům. Dva Lužičtí Srbové, kteří na plakátu byli, se poznali,” uvedla Oberhelová. I na českou společnost se tu a tam pokouší lepit různí nacionalisté, kteří se přepjatě zaštiťují slovanstvím. Společnost tyto tendence zcela odmítá.

Místo toho se společnost snaží přibližovat život a tradice Lužických Srbů bez jakéhokoli nánosu panslavismu. Představuje osobnosti. Namátkou: 10. března pořádá kupříkladu přednášku Ondřeje Šrámka Serbow Jandźel o málo známých dílech lužickosrbských skladatelů, v sobotu 28. března chystá vernisáž velikonoční výstavy spojenou s přednáškou Terezy Hromádkové o velikonočních jízdách nejen v Lužici, 12. dubna pořádá velikonoční zájezd do Lužice a v přípravě je i podzimní a adventní zájezd. Kulturní akce podporuje pražský magistrát. Mnoho akcí v rámci Roku Lužických Srbů je pořádáno i v Libereckém kraji.

„Křižáci“. Velikonoční procesí projíždí klášterem Mariina Hvězda v Horní Lužici, kde jejich příjezd tradičně očekává i množství turistů. Foto: Edvard Papcun.

Kresby Hanky Krawec

V Lužickém semináři je v současné době instalována výstava kreseb lužickosrbské grafičky a malířky Hanky Krawec (1901-1990) narozené v Drážďanech, která později žila ve Varnsdorfu a Krásné Lípě. „Už jako dítě byla nejšťastnější, když mohla kreslit. Její touha stát se výtvarnicí byla tak přesvědčivá, že jí rodiče umožnili kvalitní vzdělání v tomto oboru. Jako jedna z prvních žen absolvovala grafickou speciálku Uměleckoprůmyslové školy. Už během studií vytvářela ilustrace pro otcovy zpěvníky a založila tak lužickosrbskou knižní ilustraci,“ uvedl v letošním varnsdorfském kalendáři s kresbami Hanky Krawec Milan Hrabal. 

České Ministerstvo zahraničí uznává Lužické Srby jako krajany, a tak například Dům zahraničních služeb vysílá do Lužice učitele češtiny, podobně jako ho vysílá třeba k Čechům do Banátu. Společnost přátel Lužice spolupracuje i se senátní komisí pro krajany. Na jaře 2018 se v Senátu například konala konference o lužickosrbských záležitostech. Společnost také vydává dvouměsíčník Česko-lužický věstník, kde jsou reportáže z akcí, představování osobností či knih, verše v původním jazyce i přeložené do češtiny a podobně. Nechybí ani texty v horno- či dolnolužickosrbském jazyce se slovníčkem. Společnost sleduje i těžbu uhlí v Lužici, kvůli které se někteří Lužičtí Srbové obávají o své domovy.

A jak se vlastně Eliška Oberhelová do společnosti dostala? „Lákala mě sorabistika, diplomové studium ale už v té době nebylo, což je špatně, neboť v Praze byla první sorabistika na světě. Tak jsem vystudovala slovinštinu a sorabistické předměty odchodila v Brně,“ uvedla. Práce pro společnost ji baví, včetně toho, že v knihovně či archivu lze stále objevovat nové – staré skvosty.

Místopředsedkyně Společnosti přátel Lužice Eliška Oberhelová. Foto: Andrea Cerqueirová.

Titulní fotografie: Procesí velikonočních jezdců, kteří jedou do sousední vsi zvěstovat zmrtvýchvstání Ježíše Krista, je v katolické Horní Lužici stále živá tradice. Foto: Edvard Papcun.