Lidé nové republiky: 25 osobností, které nebyly nutně Čechy a Slováky, a přesto pro naši zemi mnoho udělaly

1. Bertha von Suttner (1843–1914)

Sama se sice založení nové republiky nedožila, zemřela již v roce 1914, ale její život a dílo výrazně ovlivnily svět, ve kterém žijeme dnes. Narodila se v Praze, část dětství prožila také v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, kde je umístěná její plaketa. Byla výraznou postavou mírového hnutí, osudové pro ni bylo setkání s Alfrédem Nobelem, se kterým ji pojilo celoživotní přátelství a kterému vnukla založení ceny, jež nese jeho jméno. Stala se také úplně první ženou-nositelkou Nobelovy ceny za mír. Spolu s Nobelem iniciovala i vznik Mezinárodního soudního dvora v Haagu.

 

2. Egon Erwin Kisch (1885–1948)

Zuřivý reportér, jak sám sebe Egon Erwin Kisch nazýval, toužil být vždy u toho. Znal každé pražské zákoutí, s elegancí se pohyboval mezi místní galerkou, zajímal se o prostitutky, dělníky, česáče chmele, kapesní zloděje nebo lidi bez domova. V Dánsku se učil klaunem, vyzkoušel si práci potápěče nebo za velké pozornosti vylezl na půdu Staronové synagogy, kde hledal Golema.

 

 

3. František Langer (1888–1965)

Lékař, legionář…a spisovatel. Stýkal se s anarchistickými literáty okolo kavárny Demínka, s výtvarníky z kavárny Union a s pražskými německými spisovateli, s Jaroslavem Haškem založil roku 1911 Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Jeho dílo je rozmanité, převažují v něm kratší prózy a dramata (např. Periferie, Andělé mezi námi nebo Dvaasedmdesátka), ale napsal také povídkové knihy, humoristický román nebo loutkové hry pro děti. Byl významný i jako kulturní publicista.

 

 

4. Lenka Reinerová (1916–2008)

V knihách německy píšící spisovatelky a poslední žijící členky tzv. pražského kruhu Lenky Reinerové se prolínají vzpomínky na soužití německé, židovské a české kultury v meziválečné Praze, stejně tak jako dějinné zvraty 20. století. Narodila se v Karlíně, v roce 1939 opustila Československo a za pomoci svých přátel uprchla až do Mexika. Její rodině se ale utéct nepodařilo: všichni její příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. Po válce se vrátila do Československa, kde byla na počátku 50. let byla z politických důvodů rok a čtvrt vězněna. Také po roce 1968, kdy se veřejně angažovala, nesměla své práce publikovat a živila se jako překladatelka. Výrazně se zasloužila o to, aby dílo autorů a autorek pražského kruhu nebylo zapomenuto: stála u zrodu Pražského literárního domu, který také dnes spravuje její soukromou knihovnu. Zemřela v roce 2008, ve věku 92 let.

 

 

5. Franz Werfel (1890–1945)

Rakousko-český německy píšící spisovatel židovského vyznání, byl jednou z nejvýraznějších osobností tzv. Pražského kruhu. Již během svých studentských let se seznámil s Franzem Kafkou, Rainerem Mariou Rilkem či novinářem Karlem Krausem. Ještě před vypuknutím první světové války se přidal do kroužku pacifistů, což se později odráželo i v jeho tvorbě. Známý je například jeho německý překlad Bezručových Slezských písní (1916), v jejichž předmluvě vyzdvihoval českou literaturu jako celek i zármutek nad utlačováním všech národů. Toto téma se konec konců objevilo i v jeho pozdější tvorbě. Počátkem 30. let napsal román Čtyřicet dnů odehrávající se v době genocidy Arménů v Turecku. Román byl na základě stížností turecké ambasády zakázán.

 

 

6. Ottillie Davidová (1892–1943, za svobodna Kafková)

Ottillie Davidová, případně Ottla, jak se jí doma přezdívalo, si pro svou obdivuhodnou povahu, charakter a cit zaslouží být připomenuta mezi významnými osobnostmi Československa. Byla nejmladší sestrou spisovatele Franze Kafky, oba sourozenci měli blízký a velmi vřelý vztah. Ottla byla velmi silnou osobností, podařilo se jí vzdorovat otcově despotismu a nakonec se provdala do nežidovské rodiny za Josefa Davida.  Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Ottilie rozvedla se svým mužem, aby ochránili své dvě dcery. Poté, co byla Ottla v srpnu 1942 transportována do Terezína, se zde přihlásila na práci do dětského útulku a pomáhala s péčí o sirotky. Dostala se i k pomoci s péčí o bialystocké děti. Jednalo se o skupinu více jak tisíce dětí, které přišly v žalostném fyzickém i psychickém stavu do Terezína z Bialystockého ghetta. V říjnu 1943 byly všechny děti včetně jejich ošetřovatelů deportovány do Osvětimi a okamžitě zavražděny. 

 

 

7. Adolf Loos (1870–1936, vlevo)

Klasik moderní architektury, který sice pocházel sice z Brna, sám sebe však považoval za světoobčana a především za Evropana. První Loosovy projekty jsou spjaty s Vídní a ostře kontrastují s tehdejším vídeňským secesním stylem. Byl přizván k přestavbě bytových interiérů, vil a kaváren. Svůj odpor ke zdobnosti tehdejší architektury vyjádřil v manifestu Ornament a zločin, který způsobil značný rozruch. Na konci 20. let se Loos vrátil do Československa, kde jej proslavily především interiéry vytvořené pro několik plzeňských židovských obchodníků, realizace tzv. Müllerovy vily v pražských Střešovicích či Winternitzova vila na Smíchově.

 

8. Adolf Foehr (1880–1943, vpravo)

Významný architekt německého původu působící v Praze, studoval u Bedřicha Ohmanna a Jana Kotěry. K jeho důležitým dílům patří například holešovická čtvrť tzv. Malý Berlín z konce 30. let nebo např. Paláce pojišťovny Donau či sídlo pojišťovny Securitas ve Vodičkově ulici (dnes zde sídlí úřady MČ Prahy 1), kde najdeme jeden z pražských páternosterů. Pracoval především pro pražskou německy hovořící klientelu, ale jeho stavby najdeme například i v Sudetech.

 

 

9. Ivan Borkovský (1897–1976, vlastním jménem Ivan Borkovskyj-Dunin)

 Je považován za jednoho z otců moderní české archeologie. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny z ukrajinské části tehdy rakouské Haliče, bojoval ve válce za ukrajinskou nezávislost, od roku 1920 žil v Československu. Jeho profesní život je spojen se středověkou Prahou: výzkumy, na kterých se podílel, přispěly naprosto zásadně k poznání podoby Pražského hradu. K jeho nejvýznamnějším počinům patří objev základů kostela Panny Marie z 2. poloviny 9. století nebo odkrytí rozsáhlého raně středověké pohřebiště na Loretánském náměstí. Velkou senzací se stal v roce 1939 objev základů rotundy v kostele svatého Klimenta v Levém Hradci. S Prahou a novou vlastí se sžil velmi rychle, na svůj ukrajinský původ ovšem nezapomněl. Byl aktivní v pražském exilovém ukrajinském prostředí, působil na Ukrajinské svobodné univerzitě a v letech 1939–1942 byl jejím rektorem. Hned v květnu 1945 byl zatčen NKVD a zařazen do transportu směřujícího do gulagu. Jen díky odvaze Jaroslava Böhma, ředitele Státního archeologického ústavu v Praze, byl na poslední chvíli z transportu Čechoslováků ruského a ukrajinského původu vyreklamován.

 

 

 

10. Emerich Rath (1883–1962)

Jeho život byl tak plný událostí, že mu snad může konkurovat jen Jára Cimrman. Byl to všestranný sportovec, který posbíral na 500 nejrůznějších cen, olympionik, jenž pádloval po Seině do Paříže, aby se setkal se zakladatelem moderní olympiády Pierrem de Coubertinem, tramp-romantik, průkopník lyžování v Čechách a pražský a krkonošský patriot. Do československých sportovních dějin se zapsal roku 1913, kdy se zúčastnil běžkařské padesátky v Krkonoších, kvůli zhoršujícímu počasí ze závodu odstoupil, pak se však vydal spolu s ostatními hledat ztraceného Bohumila Hanče. Právě Rath našel Hanče ještě živého. Snažil se ho dotáhnout do Labské boudy, ale po 500 metrech ho odložil do závětří a spěchal do Labské boudy, tam sdělil, kde Hanč je, a zhroutil se vyčerpáním. Drama bylo zfilmováno roku 1956 pod názvem Synové hor.

 

 

11. Pavel Mahrer (1900-1985)

Fotbalista, záložník židovského původu hrající v německých klubech v meziválečném Československu, československý reprezentant, který byl také účastníkem olympijských her v Paříži roku 1924. Mahrer byl po okupaci českých zemí nacisty zavlečen do koncentračního tábora Terezín, kde se podílel na tzv. terezínské lize, zdejší fotbalové soutěži, která pomohla vězněným alespoň na chvíli zapomenout na jejich útrapy. V roce 1943 se jej podařilo jeho americké manželce přes organizaci Mezinárodního červeného kříže "vyreklamovat" z Terezína a přepravit do New Yorku.

 

12. Rudolf Burkert (1904–1985)

Vůbec první sportovec, který za Československo vybojoval medaili na zimní olympiádě. Rudolf Burkert, sudetský Němec, který pocházel z Horního Polubného v Krkonoších, si z II. ZOH ve Svatém Mořici přivezl bronz ze skoku na lyžích. Burkert se údajně vyhnul rukování do války kvůli zranění nohy. To také ukončilo jeho kariéru. Po roce 1945 nebyl odsunutý, žil v Jiřetíně až do roku 1964. Pak odešel do západního Německa, kde v roce 1985 jako jednaosmdesátiletý zemřel.  Jeho medaile byla dlouho pohřešovaná, teprve nedávno ji získal z pozůstalosti Burkertovy rodiny jablonecký senátor Jaroslav Zeman.

 

 

13. Alexander „Alexa“ Bokšay (1911–2007)

Učitel a fotbalový brankář pocházející z Užhorodu na Podkarpatské Rusi, který v dresu Slavie zastupoval legendárního Františka Pláničku a svému klubu pomohl vyhrát Středoevropský pohár v roce 1938. K jeho nejhvězdnějším momentům patří zápas Slavie proti AS Ambrosiana-Inter Milán. Tehdy italského mistra rozdrtili 9:0, v útoku zářil nepřekonatelný Josefem Bican a čisté konto je zásluhou Alexy. Kromě toho se Alexa Bočkay stal se Slávií 3x mistrem ligy: v letech 1940, 1941 a 1943.

 

 

14. Wenzel Jaksch (1896–1966)

Sudetoněmecký sociálně demokratický politik z období první republiky. Byl členem německé Sociální demokracie v Československu, zároveň také působil jako novinář. V roce 1929 byl zvolen do československého parlamentu, kde působil dalších deset let jako poslanec, stal se výrazným mluvčím mladé politické generace ve 30. letech. S krizí s příchodem světové hospodářské krize, jež měla obzvlášť kruté důsledky v Sudetech, se situace v Československu se neblaze vyhrotila. V Německu se navíc energicky drali k moci nacisté a v Sudetech začala demokratickým stranám přebírat voliče Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Němečtí sociální demokraté a antifašističtí aktivisté čelili v pohraničí nesmírnému nátlaku: Docházelo k potyčkám, nočním přepadům i vraždám. V posledních letech Masarykovy republiky patřil Wenzel Jaksch k jejím nejaktivnějším politikům. V boji proti henleinovcům úzce spolupracoval s vládou a na žádost prezidenta Beneše odcestoval třikrát do Velké Británie přednášet o skutečné situaci sudetských Němců. Po vypuknutí okupace se pak v Praze čtrnáct dní skrýval na britském vyslanectví, než se mu podařilo dobrodružně uniknout přes polské hranice do exilu. V Británii žil od roku 1940, zde přišel například s myšlenkou federalismu ve středoevropském prostoru a protestoval také proti plánu na vyhnání sudetských Němců. Do Německa se Wenzel Jaksch přistěhoval až v roce 1949. Opět zde začal pracovat v sociální demokracii a zároveň aktivně působil v různých sudetských spolcích. V letech 1950 až 1953 vedl v Hesensku zemský úřad pro vysídlence, uprchlíky a evakuované.  Zemřel sedmdesátiletý na následky autonehody v listopadu 1966.

 

 

15. Maria Günzl (1996–1983)

Maria Günzl se narodila ve Svatavě poblíž Sokolova a v letech 1918–1927 byla okresní předsedkyní sociálně demokratických žen v Kraslicích, poté krajskou tajemnice DSAP v Karlových Varech. Po obsazení Sudet byla vězněna v koncentračních táborech Lichtenburg a Ravensbrück. Na přelomu let 1942/43 byla propuštěna a znovu se zapojila do odbojové činnosti, pomáhala i sudetoněmeckým výsadkářům z Londýna. V prosinci 1944 byla znovu zatčena a odsouzena k trestu smrti, který už nestihl být vykonán. Po válce žila v Mnichově a v letech 1950–1962 působila jako poslankyně Bavorského zemského sněmu za Sociálně demokratickou stranu. V roce 2003 byla odhalena pamětní deska v Karlových Varech s jejím jménem a jmény poslanců DSAP v předmnichovském Československu Rubena de Witta a Franze Katze.

 

16. Ludwig Czech (1870–1942)

Německý sociální demokrat a prvorepublikový ministr oceněný řádem TGM. Narodil se ve Lvově v Haliči v rodině kavárníka, během jeho studií na vídeňské právnické fakultě se rodina Czechových přestěhovala do Brna. Po konci války a vzniku Československa stál Ludwig Czech u zrodu Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslovakischen Republik, jíž se stal v roce 1920 dokonce předsedou. Za sociální demokraty byl také zvolen do parlamentu, kde setrval až do roku 1938. Mezi lety 1929 až 1938 byl ministrem v několika vládách. Zastával funkce ministra sociální péče, ministra veřejných prací a ministra zdravotnictví. Do všeobecného povědomí se zapsal především v době hospodářské krize v letech 1932 a 33, kdy prosadil zavedení finančních příspěvků na jídlo pro nezaměstnané. Češi jim říkali žebračenky, Němci Czechkarten. Co se týče německé menšiny, Ludwig Czech byl pročeskoslovensky orientován a snažil se o porozumění mezi Čechy a Němci. Ve třicátých letech se stavěl proti henleinovcům a podporoval lidi, kteří prchali před nacismem z Německa a později z Rakouska.  Po okupaci čelil Czech jako sociální demokrat a také Žid pronásledování. Na jaře roku 1942 byl i se svou rodinou odvezen do terezínského ghetta, kde v srpnu téhož roku zemřel na otok plic. V roce 1992 mu byl In memoriam udělen Řád TGM.

 

 

17. Maria Deutsch (1882–1969)

Československá politička německé národnosti a meziválečná poslankyně Národního shromáždění za Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou v ČSR (DSAP). Od roku 1905 byla aktivní v dělnickém hnutí, působila jako redaktorka, později vydavatelka oficiálního ženského tiskového orgánu DSAP Gleichheit a do roku 1938 byla členkou ženského výboru strany. V letech 1928–1935 zasedala jako jmenovaná členka v Českém zemském zastupitelstvu. V parlamentních volbách v roce 1920 získala mandát v Národním shromáždění.  Koncem 30. let se starala o německé uprchlíky v Československu. Kvůli svému židovskému původu byla nucená emigrovat, podařilo se jí utéct do Švédska, později odešla do USA, kde již zůstala.  Jejím synem byl česko-německý, později americký politolog Karl Wolfgang Deutsch.

 

18. Johann Wolfgang Brügel (1905–1986)

Právník a historik německé národnosti. Narodil se v Hustopečích a už během pražských studií práv se přidal k německým sociálním demokratům v Československu. Sociální demokracii zůstal věrný po celý život, snažil se zejména o spolupráci německé sociální demokracie s československou vládou a zasazoval se o celkový rozvoj česko-německých vztahů. Česko-německým vztahům se důkladněji věnoval i v jedné ze svých knih, Češi a Němci 1918–1938. V meziválečných letech pracoval jako státní úředník a tajemník Ludwiga Czecha, tehdejšího ministra. Druhou světovou válku strávil v exilu, kde se zapojil do formování odboje, v Paříži působil v Československém národním výboru, v Londýně potom pracoval na exilovém ministerstvu pro hospodářskou obnovu. Po válce se na krátký čas vrátil, předsedal mj. Antifašistickému výboru hlavního města Prahy, ale roku 1946 se znovu a natrvalo usadil v Londýně. I nadále se tu zapojoval do činnosti československých organizací a přispíval do exilového tisku. V padesátých letech spolupracoval s Ústavem Edvarda Beneše v Londýně. Johann Wolfgang Brügel patřil mezi osobnosti, které se výrazně podílejí na tvorbě státu, a přitom je jim cizí jakýkoli nacionalismus.

 

19. Fanni Blatny (1873–1949)

Československá politička německé národnosti, meziválečná poslankyně Národního shromáždění za Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou v ČSR (DSAP). Pocházela z malé vesnice Údrč nedaleko Karlových Varů, Od roku 1901 byla členkou rakouské sociální demokracie, od roku 1916 stranickou ženskou funkcionářkou v Karlových Varech. Po vzniku Československa se angažovala v Německé sociálně demokratické straně dělnické v ČSR. Byla členkou jejího předsednictva a stálého výboru, mezi lety 1920 až 1935 zasedala v Národním shromáždění. Od roku 1939 pobývala v exilu ve Velké Británii, kde byla aktivní v emigrantských sociálně demokratických organizacích. V Británii setrvala i po roce 1945, ačkoliv ji Edvard Beneš vyzýval opakovaně k návratu do vlasti.

 

20. Irene Kirpal (1886–1977)

Vychovatelka, významná představitelka československého ženského hnutí, československá politička německé národnosti a meziválečná poslankyně Národního shromáždění za Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou v ČSR. Jedna z mála poslankyň, které zastávaly mandát po celou dobu trvání první republiky (1920–1938). Narodila se do židovské úřednické rodiny v Hořicích, k politice se dostala skrze členství v rakouské sociální demokracii na Ústecku. Později se angažovala v Německé sociálně demokratické straně dělnické v ČSR. Byla členkou předsednictva, tamějšího výkonného výboru a náměstkyní předsedkyně celostátního ženského výboru DSAP. Svůj mandát obhájila ve všech volbách, v roce 1938 poslanecké křeslo ztratila v souvislosti se změnami hranic Československa. V tomto roce také emigrovala do Anglie, kde pracovala v Radě československých žen.

 

19. Olga Fierzová (1900–1990)

Švýcarská učitelka, vychovatelka a sociální pracovnice, celoživotní spolupracovnice Přemysla Pittra, která působila v letech 1928–1950 v Československu. Vystudovala učitelský ústav a působila jako domácí učitelka, později pracovala v anglickém dívčím penzionátě. Byla velmi jazykově nadaná, uměla francouzky, anglicky a německy, to ji také přivedlo v roce 1926 jako tlumočnici do mezinárodního mírového tábora mladých pacifistů, kde se setkala s Přemyslem Pittrem, předsedou české sekce Hnutí pro mezinárodní smír. Velice ji zaujaly jeho aktivity ve prospěch chudých žižkovských dětí, po roce vzájemné korespondence se přestěhovala do Prahy, kde se živila jako učitelka jazyků a byla Pittrovou nejbližší spolupracovnicí. O Vánocích roku 1933 otevřeli Milíčův dům, který byl ve své době ojedinělým dětským zařízením. Děti ze sociálně slabých rodin zde nalézaly pěkné prostředí, herny, klubovny, knihovnu i sál na pohybové hry. Vychovatelé s dětmi dělali domácí úkoly, vedli je v zájmových kroužcích, při práci v dílně, na zahradě nebo při sportu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 vyzvaly švýcarské úřady Olgu, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti vrátila domů. Odmítla. Naopak začala s Přemyslem Pittrem a kolegy pomáhat židovským dětem, na které se vztahovala nařízená izolace Židů a které už nemohly dále chodit do Milíčova domu. Jejich rodinám tajně nosili potraviny a poté, co začaly transporty Židů do koncentračních táborů, vybavovali tyto „své“ děti na cestu a posílali jim do táborů balíčky. Po válce zorganizovala spolu s Pittrem záchrannou „Akci zámky“. Ve čtyřech zkonfiskovaných zámcích v okolí Prahy soustředili především židovské děti bez ohledu na jejich národnost, které se vracely z německých koncentračních táborů a byly opuštěné, a posléze i německé děti z českých internačních táborů. Touto záchrannou akcí prošlo 810 dětí.  V roce 1950 odjela na pohřeb své sestry do Švýcarska a totalitní úřady už jí neumožnily návrat zpět do Československa. V roce 1951 se opět setkala s Přemyslem Pittrem, společně poskytovali sociální služby běžencům v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Za svoji práci získala v roce 1966 vyznamenání památníku Jad Vašem Spravedlivá mezi národy.

 

 

 

20. Richard Coudenhove-Kalergi (1894–1972)

Pocházel se staré šlechtické rodiny a zároveň se aktivně hlásil k Československé republice, přijal československé občanství a byl v kontaktu s Tomášem Garrique Masarykem a Edvardem Benešem. Narodil se v Tokiu, kde se jeho otec, rakousko-uherský diplomat, oženil s dcerou místního obchodníka Mitsuko Aajoma. Hraběcí rodina se poté vrátila do západočeských Poběžovic. Vystudoval filosofii, doktorát získal v roce 1916 během první světové války. Tento zničující konflikt s ním otřásl, a proto se rozhodl zamezit podobným konfliktům v budoucnosti. V roce 1923 vydává knihu Pan-Evropa a v dalším roce zakládá Panevropskou unii, jejíž hlavní myšlenkou bylo sjednocování národů na základě jejich svobodného rozhodnutí a hodnot postavených na antických a křesťanských základech. Tento jeho koncept předběhl o několik desítek let svou dobu a k Richardovi se připojily mnohé tehdejší významné osobnosti jako Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide Briand, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer. Bohužel se potvrdilo, že myšlenka sjednocené Evropy svou dobu skutečně předběhla. Voličskou přízeň bylo snadnější získat nacionalistickými emocemi a nenávistí vůči jiným národům. Nacisté Panevropskou unii rozprášili a Richard Coudenhove Kalergi se během druhé světové války zachránil v emigraci.

 

 

21. Anny Ondráková (1902–1987)

Všestranně talentovaná herečka, která se kromě Československa prosadila i v zahraničí. Narodila se v polském Tarnově, vyrůstala v Pule, Terezíně a v Praze. Společně s celoživotním přítelem, hercem a režisérem Karlem Lamačem, Václavem Wassermanem a kameramanem Otto Hellerem tvořili tzv. silnou čtyřku meziválečné české kinematografie. Mezi její známé filmy patří Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku (1923), Karel Havlíček Borovský (1925) či On a jeho sestra (1931), zahrála si také mimo jiné ve dvou filmech Alfreda Hitchcocka – Její zpověď (Blackmail – vydírání), …a neuveď nás v pokušení (The Manxman). V roce 1933 se provdala za hvězdného boxera Maxe Schmelinga, se kterým prožila celý život. Do jejich osudů ale dramaticky zasáhla druhá světová válka.  Aby měli pokoj od nacistů, přijala Anny několikrát pozvání ke Goebbelsovým. S režimem ale ani jeden z manželů nikdy nespolupracoval, naopak, dokonce ukrývali pronásledované židy, kterým pomohli uprchnout za hranice. Nálepka kolaborantů se s nimi ale ještě nějakou dobu táhla. V pozdějších letech se dříve hvězdný pár stáhl do ústraní na menší farmu u Hamburku.

 

 

22. Erich John (*1932)

Německý designér, narozený v Malšovicích u Děčína. Světově proslul díky svým hodinám Světa v Berlíně na náměstí Alexanderplatz. Hodiny byly instalovány v roce 1969, jsou 10 metrů vysoké, obsahují jména 148 měst po celém světě a jsou oblíbeným orientačním bodem pro Berlíňany i turisty.  

 

 

23. Josef Holomek (1876–1936)

Při příležitosti stého výročí vzniku Československa bývají často zmiňovány zásluhy českých a slovenských legionářů. Méně známým faktem potom je, že mezi legionáři bojujícími proti rakousko-uherské armádě stanuli také někteří Romové. Vojenský historický ústav eviduje databázi československých legionářů, ta však není opatřena údaji o jejich národnosti či etnické příslušnosti. Velká část romských hrdinů skončila o dvacet let později v koncentračních táborech. Mezi nejznámější doložené romské legionáře patří Josef Holomek. Narodil se v roce 1876 u Uherského Ostrohu (okr. Uherské Hradiště), před první světovou válkou pracoval jako kovář. 18. května 1917 byl zajat na italské Piavě a po deseti dnech se tam přihlásil do legií. Sloužil u 32. pluku. Zemřel 1936 doma v Ostrožském Předměstí na rakovinu jater. Podle dostupných informací mu byl vystrojen honosný pohřeb, na němž se sešlo okolo šedesáti legionářů a kde mu byl vzdán hold za zásluhy.

 

 

24. Josef Serinek (1900-1974)

Rom, dezertér z první světové války, za druhé světové války uprchlík z koncentračního tábora v Letech a partyzán. Za první světové války se skrýval ve skupině dezertérů. Po válce pracoval jako pomocný dělník či kočí. S manželkou Pavlínou Janečkovou měl pět dětí, celá rodina byla v srpnu 1942 deportována do koncentračního tábora v Letech. Serinek z něj v září téhož roku uprchl, celá jeho rodina zahynula částečně ještě v Letech, částečně během transportu do Osvětimi-Birkenau. Serinek se po dlouhém putování dostal na Českomoravskou vrchovinu a napojil na tamní odboj, organizovaný hlavně evangelíky. Sestavil partyzánský oddíl, složený zejména z uprchlých sovětských zajatců. Po válce se Serinek znovu oženil – s vdovou po jiném odbojáři Marií Zemanovou, společně až do měnové reformy 1953 provozovali hospodu U černého partyzána a Serinek pracoval jako skladník. Serinkovy vzpomínky zaznamenal v šedesátých letech historik Jan Tesař, který je před dvěma lety vydal v rozsáhlé komentované edici pod názvem Česká cikánská rapsodie.

 

 

25. Evangelia Čarasová (1904–2013)

Jednu chvíli nejstarší obyvatelka ČR, jež se dožila 109 let, k nám přišla z Řecka. Měla nelehký život: jako mladá dívka žila s rodiči v Řecku, v okrese Grevena. V roce 1948 jako mnozí Řekové utekla z původní vlasti před občanskou válkou i s celou rodinou. Na útěku v Albánii pomáhala ošetřovat zraněné partyzány, nakonec se usadila v Dívčím Hradě v okrese Bruntál. Celý život tvrdě pracovala v družstvu, vychovala tři dcery a dva syny. A čemu vděčila paní Čarasová za tak požehnaný věk? Nikdy nekouřila, jedla zdravě a chutnaly jí hlavně mléčné výrobky, například balkánský sýr. Trochu dobrého alkoholu si ale nikdy neodpírala. I když česky rozuměla poměrně dobře, mluvila pouze řecky. Doma i v zahraničí ji proslavil fotograf Jindřich Štreit (také mimochodem působil v Bruntále), jenž její portrét zařadil do svého kalendáře.