Legislativa upravující vztahy menšin a médií v České republice
Vnitrostátní předpisy
Listina lidských práv a svobod1/
V článku 17 je mimo jiné uvedeno, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“. Podle článku 25 se pak „občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích“.
Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu2/ a zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi3/ shodně uvádí, že úkolem veřejné služby v oblasti vysílání je mimo jiné
a) „vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti“
b) „rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin“.
Mezinárodní smlouvy:
Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod4/, Hlavy I, článku 10 má „každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.“ Výkon těchto svobod však zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, a proto může podléhat zákonným omezením, které jsou nezbytné např. v zájmu ochrany pověsti nebo práv jiných. Článek 14 dále stanoví, že „užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu,“ jako je např. rasa, barva pleti, příslušnost k národnostní menšině atd.
Podobně podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech5/ má každý právo na svobodu projevu, které však sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost, a proto může podléhat určitým omezením, např. takovým, která jsou nutná k „respektování práv nebo pověsti jiných“.
Podpisem Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace6/ Česká republika odsoudila (v článku 14) „veškerou propagandu a všechny organizace, které jsou založeny na myšlenkách nebo teoriích o nadřazenosti jedné rasy nebo skupiny osob jedné barvy pleti nebo etnického původu, nebo které se pokoušejí ospravedlňovat nebo povzbuzovat jakoukoli formu rasové nenávisti a diskriminace,“ a zavázala se, že přijme „bezodkladná a pozitivní opatření k vymýcení jakéhokoli podněcování k rasové diskriminaci nebo činů rasové diskriminace“. K dosažení tohoto cíle mimo jiné prohlásila za trestné „jakékoli rozšiřování idejí založených na rasové nadřazenosti nebo nenávisti a jakékoli podněcování k rasové diskriminaci“. Zároveň se zavázala (v článku 17) bojovat proti předsudkům, které vedou k rasové diskriminaci, a podporovat porozumění mezi rasovými a etnickými skupinami.
V článku 9 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin7/ je zdůrazněna svoboda příslušníků národnostních menšin přijímat a rozšiřovat informace v menšinovém jazyce. Národnostním menšinám nemá být bráněno v přístupu do sdělovacích prostředků. Česká republika se naopak zavazuje přijímat vhodná opatření k usnadnění přístupu národnostních menšin ke sdělovacím prostředkům.
Dosud neratifikovaná a proto právně nezávazná Evropská charta menšinových či regionálních jazyků8/ v článku 11 o hromadných sdělovacích prostředcích prosazuje přiměřenou podporu rozhlasového a televizního vysílání v menšinových či regionálních jazycích a vydávání novin či uveřejňování článků v menšinových nebo regionálních jazycích v oblastech, kde se těmito jazyky hovoří.
Poznámky: