Léčit tady je potěšením

Malé městečko u polských hranic, známé hlavně díky své zoologické zahradě – Dvůr Králové nad Labem – se stalo druhým domovem pro ukrajinskou rodinu Chrolenků. Výjimečnost jejich volby nového domova nespočívá pouze v tom, že v tomto městě donedávna prakticky nežili ani nepracovali cizinci. Rodina Chrolenků je výjimečná také z jiného důvodu. Přijeli do Česka z východní Ukrajiny poměrně nedávno, až po roce 2000 (kdy byla zavedena vízová povinnost), neuměli česky, přitom však získali prestižní pracovní pozice v místní nemocnici: Oleh, původem z města Sumy, tu pracuje jako chirurg, jeho manželka Hana z Doněcku je lékařkou na oddělení kardiologie.

Jak se během tak krátké doby tito Ukrajinci dokázali nejen přizpůsobit odlišnému českému prostředí, ale jak dosáhli toho, že zde mohou vykonávat svoji lékařskou profesi, což nutně vyžaduje znalost českého jazyka? Jak se jim podařilo přesvědčit konzervativní Čechy, že jejich znalosti bohatě dostačují k tomu, aby mohli pracovat v českém zdravotnictví?

K odjezdu z Ukrajiny je donutil „kučmizmus“

Pěkný byt s velkým balkonem v centru města. „To je služební byt od nemocnice,“ vysvětluje s úsměvem paní Chrolenková. „Manželovi se líbil balkon. Na svůj vlastní byt v Česku zatím ještě nemáme.“

Abychom pochopili, co je přivedlo do České republiky, musíme se vrátit na Ukrajinu o sedm let zpět. Vzkvétal tehdy tzv. „kučmizmus“, aktuální byla kauza „Gongadze“ (zmizelý investigativní žurnalista, který prošetřoval korupční kauzy ve vysoké politice –pozn. překl.), „polyvektorová politika“, zmanipulované referendum o posílení pravomocí prezidenta, volby, které měly k těm demokratickým daleko. Ukrajina byla izolována od celého světa.

Chrolenkové pracovali v  nemocnici v Sumách – ve městě „nebezpečném“ pro vládu tehdejšího prezidenta Kučmy a premiéra Janukovyče. Lékaři spolu s učiteli a jinými „státními zaměstnanci“, tvořili tehdy „podvratný živel“ administrativní mašinerie, která umožňovala vládní straně z voličů doslova vymačkávat hlasy ve svůj prospěch. Chirurg Chrolenko tuto situaci těžko snášel. Často se kvůli svým názorům dostával do křížku s vedením nemocnice. Kdyby aspoň dávali pořádnou výplatu, ale i ta byla mizerná, často s několikaměsíčním zpožděním.

„Nastávaly absurdní situace, kdy byly mezi lékaři sepisovány „černé seznamy nespolehlivých“ - těch, co se nebáli říct pravdu. Narodilo se nám druhé dítě. Pracovali jsme v různých nemocnicích – já jsem dělala ve „zvláštní“ nemocnici, určené různým vysoce postaveným osobám. Manžel těžce nesl neustálý stres, nemohl se pořádně soustředit na práci. Tak jsme se rozhodli pro emigraci,“ vzpomíná Hana. „V našem domě žil kluk, který jezdil do České republiky, občas nám o ní vyprávěl. Líbilo se nám, jak je to blízko od domova, že je tu pěkně, no a taky že je to takový Západ se slovanskou mentalitou.“

Česky se učil za pípou s pivem

Nejprve, jako silný chlap, emigroval pan Oleh. Na začátku roku 2001 rozvázal svůj pracovní poměr s nemocnicí v Sumách, vyřídil si turistické vízum, nasedl do autobusu a odjel. V Česku pracoval na stavbě, kopal kanály, tahal kameny na říčních stavbách, dělal v hospodě, myl záchody. Říká, že to nebylo nic příjemného, ale bylo třeba vydělat peníze a ty poslat rodině. Ale celou dobu ho neopouštěla naděje, že si najde práci podle svého odborného vzdělání, a pomalu se učil česky: není přeci možné, aby se lékaři pletla taková slova jako „lednička“ a „ledvinka“.

„Naučil jsem se hovorovou řeč, když jsem roznášel pivo v hospodě. A po nocích jsem sedával ve sklepě mezi prádlem a šprtal se medicínu v češtině,“ vzpomíná Oleh. „Když mi vypršela platnost turistického víza, požádal jsem o politický azyl. Ačkoliv jsem předložil veškeré doklady, azyl se mi získat nepovedlo. Ukrajincům ho neudělovali.“

Oleh Chrolenko

V srpnu téhož roku přijela manželka s dětmi. Žili v Chrudimi, v podnájmu. Mladší syn začal chodit a mluvit už v Česku. Hana se zapřísáhla, že bude pracovat jenom jako lékař, snila o tom od dětství, žádnou „černou práci“ proto nechtěla.

„Dostala jsem od manžela podmínku – jeden měsíc na adaptaci v ČR a osvojení jazyka. Učila jsem se spolu s dcerou, která chodila do druhé třídy. Pak se Oleh dohodl v nemocnici, abych tam mohla docházet. Tak jsem tam chodila půl roku na praxi a pracovala zdarma 7 až 15 hodin denně. Pacienty mi, pravda, nesvěřovali. Tak jsem se připravovala na zkoušky. Domluvili jsme se, že když zkoušky neudělám, tak se budeme muset vrátit na Ukrajinu.“

Zkoušky zvládli napoprvé

Celý rok se šíleným tempem a za těžkých finančních podmínek (pracoval pouze Oleh) Chrolenkové připravovali na zkoušky a současně procházeli kolečko praxí v chrudimské nemocnici. Bez těchto zkoušek by neměli právo pracovat v ČR jako lékaři. Haně k nostrifikaci lékařského diplomu chybělo několik let praxe, musela tedy absolvovat všechny tři státní zkoušky v Institutu postgraduálního vzdělávaní při Ministerstvu zdravotnictví ČR – chirurgii, gynekologii a porodnictví.

„Seděla jsem nad knihami někdy i 12 hodin v kuse, úplně jsem zapomínala na děti, nejdřív se slovníkem, pak i bez něj, protože jsem to nestíhala,“ vzpomíná Hana.

Nejprve byl vstupní pohovor, následovaly písemné testy, kde Hana získala přes 80 procent. V ústní a elektronické zkoušce rovněž uspěla. Praxi absolvovala v chrudimské nemocnici. Celé snažení završila zkouška na Ministerstvu zdravotnictví.

„Měli jsme obrovskou radost z toho, že se vše povedlo napoprvé. Poté jsme dostali dva týdny na to, abychom si našli práci v Česku. Ale my jsme potřebovali práci pro oba na tomtéž místě. Obvolali jsme všechno, kde by mohlo být volné místo pro chirurga a praktického lékaře. A právě ve Dvoře Královém nad Labem potřebovali hned dva lékaře. Tak jsme se ocitli tady.“

Nejtěžší zkouškou byl konzulát

Tím však problémy neskončily. Chrolenkové museli něco udělat se svým nejistým postavením žadatelů o azyl. Pracovali a každé dva měsíce museli prodlužovat své průkazy, nemohli přitom odjet nikam mimo ČR. Oleh si často bral volno, jezdil do okresního Trutnova, něco tam vysvětloval. Bylo zřejmé, že azyl nedostanou, vždyť ten v Čechách dostala jen nepatrná část Ukrajinců. Tak se rodina rozhodla pro radikální řešení.

„Měli jsme toho všeho dost. Stáhli jsme žádost o azyl a v létě roku 2004 odjeli na Ukrajinu. Pro děti, které vyrostly na maloměstě v klidné zemi, byl náš příjezd do Kyjeva trochu šokem.“

Ale ukázalo se, že návrat zpět do ČR není jednoduchý. Na českém konzulátu v Kyjevě podali žádost o pracovní vízum na základě pracovní smlouvy s nemocnicí ve Dvoře Královém.

„Měli jsme pracovní povolení a další potřebné doklady, ale nechtěli nám dát pracovní vízum. Vzali si doklady na jedno dítě, a na druhé ne, že prý ještě chybí nějaké papíry. Čekali jsme na víza tři měsíce! Už jsem to nevydržel a zavolal do Trutnova na oddělení tamější cizinecké policie. Bylo mi řečeno, že policie dala souhlas. Ale na konzulátu tvrdili, že o ničem nevědí. Řekli nám: Co z toho, že jste lékaři? Tady jsou stovky takových, jako vy. Přišlo září, naše dítě mělo jít do školy. Báli jsme se, že na naše místa v nemocnici přijmou někoho jiného, protože žádný zaměstnavatel nemůže tak dlouho postrádat dva lékaře. Z nemocnice nám volali skoro každý den, aby se zeptali, kdy přijedeme. Nevěděli jsme už, co jim na to odpovídat. Bylo nám špatně z pocitu, že jsme investovali tolik času a prostředků do svého života lékařů v Česku, který teď může překazit nějaký konzul jediným škrtem pera.“

Stará škola pomáhá

Nakonec na podzim roku 2004 se Chrolenkové vrátili do Dvora Králové, kde nyní pracují. Hana se dále učí česky, tentokrát v autoškole. Starší dcera Naďa dokončila v ukrajinské škole v Sumách pouze první třídu. Vzhledem k tomu, že osnovy ukrajinské školy jsou trochu rychlejší, rodiče se ji rozhodli zapsat hned do druhé třídy české školy. Naďa ukazuje známky – má samé jedničky. Mladší syn šel vloni do první třídy. V létě Chrolenkové dostali trvalý pobyt v ČR.

„Tady se k lékařům chovají úplně jinak než na Ukrajině,“ vysvětluje paní Hana s rukou na srdci. „Moc dobře nás tu přijali.“ „Povinné zdravotní pojištění dává lékařům v podstatě neomezené možnosti, pochopitelně v rozumných mezích. Když předepisuji nějaký lék, vím, že pacient určitě ten lék dostane, přičemž pojišťovna uhradí podstatnou částku a pacient pouze doplatí. Léčit každého pomocí aspirinu, jak se to snažili dělat na Ukrajině, kde lidé prostě neměli na drahé léky, to je nemožné. A pak také naše lékařská škola má staré medicínské základy. Méně tam spoléhají na nějaké technické vymoženosti. Tady jsem díky tomu ve výhodě, protože v Česku se už dávno zapomnělo, jak se vyšetřuje rukama, očima, ušima (fonendoskopem)… Je tu více možností pro seberealizaci – když se chci něčemu naučit, jednoduše půjdu a naučím se to.“

Hana Chrolenková (vlevo)

Pacientům, kteří příliš nespolupracují, musí občas dost drsně vysvětlit: „Vy jste diabetik a když nedodržujete dietu, kašlete nejen na své zdraví! Zvyšuji vám dávku inzulínu, ale pamatujte na to, že někdo musí na ten váš inzulín pracovat. Někdo doplácí na vaše pivečka-slivovičky!

Zpravidla takoví lidé říkají, že také celý život pracovali a odváděli pojištění. To je sice pravda, ale ještě to neznamená, že teď mají být všechny peníze investované do inzulínu. Za tenhle přístup nás ve městě už znají.“

Naše děti vyrůstají tady

Momentálně se Chrolenkové nechystají dál na Západ. Říkají, že se Česko stalo pro jejich děti skutečným domovem. Sní ale o práci v Praze. „Máme tam hodně přátel, ke kterým můžeme kdykoliv přijet na návštěvu, bez předchozí domluvy. Vyrostla jsem v hornickém městě, takže si můžete představit, jak asi na mě působí Praha… Jednou jsme dostali nabídku pracovat na soukromé klinice v Karlových Varech, ale tam je na každém rohu plno drzých holohlavých typů, mluvících ruským kriminálním slangem. To mi připomnělo situaci v sumské nemocnici pro poslance. Mám po krk všech těch postsovětských živlů,“ říká Hana.

Na Ukrajinu jezdí každý rok, do Kyjeva, Sum, Doněcku, dokonce dál na východ, do ruského Kislovodsku. Až tam dojeli svým českým autem.

„Na Ukrajině mají děti radost ze setkání s babičkou, ale už za dva až tři týdny začínají mluvit o tom, že chtějí „zpět“. Nedokážou pochopit, proč jsou tu tak obhroublí lidé, proč je tu tolik opilců nebo proč se z chodníků stávají tržnice…“

Nevlídných pohledů si nevšímají

Kromě Chrolenků pracuje v královédvorské nemocnici několik Slováků a jeden Arab. Jak na cizince reagují čeští pacienti? Ukrajinští lékaři mají jednoduchou odpověď: vše záleží na tom, jakou autoritu si člověk získá během prvních let práce. Oleh jako chirurg komunikuje spíše rukama, Hana musí více vysvětlovat, gestikulovat, zapojovat mimiku.

„Bylo těžké naučit se jazyk, ale žádné zvláštní kurzy jsme nenavštěvovali. Rovněž bylo těžké nesoustřeďovať se na formu řečeného, ale na obsah. Pletly se nám jména, podle české normy se k mému jménu přidává sufix „–ová“.

Na nedorozumění většinou vzpomínají s humorem, všechno se časem urovnává.

„Jsme vytrvalí,“ vysvětluje paní Hana, ačkoliv dodává, že zažili i neopodstatněné výtky, stížnosti a nevlídné pohledy. „Člověk si musí zvyknout. Naše děti mluví bez přízvuku, my s manželem samozřejmě přízvuk máme, už se toho nezbavíme. Hlavní je předvést dobrou práci a pracovní výsledky. Nedávno se jeden Čech svěřil Olehovi, že k němu cítí velkou důvěru i přesto, že Oleh není Čech…“

Chrolenkovi

V České republice otevírají dveře těm, co klepou. Oleh navštívil řadu organizací, když hledal pomoc při zařizování potřebných papírů. Říká, že se hodně lidí trápí tím, že nemůže najít potřebnou informaci. A ne všichni mají dost sil, aby překonali obtíže.

„Známe jednoho zubaře z Pryluk. Už tu žije deset let, dokonce má české občanství. Ale nějak mu to nevyšlo s prací. Ačkoliv před deseti lety byly zkoušky mnohem jednodušší, to nám říkal známý rentgenolog z Chrudimi. Několik našich ukrajinských známých chtělo přijet do Čech, ale když slyšeli, jaké starosti je čekají, když tu budou chtít najít normální práci, rozmysleli si to.“ Nedávno se Chrolenkové sešli s jednou onkoložkou. Skončila medicínu v Poltavě a jedenáct let pracovala v kyjevské nemocnici. Rozhodla se, že zkusí své síly a štěstí v českém zdravotnictví, ačkoliv tu žije teprve několik týdnů. „Potěšilo mne, když mi řekla, že se nebojí obtíží, a že když jsme to dokázali my, tak to není nemožné,“ řekla na závěr paní Chrolenková. „Doufám, že jí to vyjde. Je sympatické vidět, že si naši krajané konečně začínají více věřit.“

 

přeložil A. Sevruk