Výzkumná zpráva Migration Policy for the Future pojednává o nizozemské migrační politice 80. a 90. let minulého století a hodnotí dopady její implementace na rozhodování o těchto otázkách v rámci Evropské unie. Text byl napsán pro Institute for Migration and Ethnic Studies a je k dispozici na stránkách tohoto amsterdamského institutu.
Autoři (Doomernik, Penninx, van Amersfoort) poznamenávají, že migrace není v dějinách Nizozemí ničím novým. Mění se jen faktory vyvolávající migraci a reakce obyvatel hostitelských zemí. Autoři si rovněž všímají jiné skutečnosti: globalizace na jedné straně podporuje volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a osob, ovšem na druhé straně vede k fragmentaci tradičních společenských hodnot. Ustupování role primárních skupin do pozadí vede k vytvoření společnosti založené na individualismu a sekularismu. Tato situace může u někoho navodit pocit až sociální izolace. Východiskem z této situace se pro příslušnou společnost stává posílení role tradičních institucí a národního smýšlení. Nedaří-li se zrekonstruovat národní instituce dostatečně rychle, migrační toky se dávají do pohybu. Na rozdíl od dočasné vzájemné výměny vzdělaných pracovníků a studentů v rozvinutých zemích, se v případě zemí rozvojových jedná především o trvalou migraci sociálně slabších a méně vzdělaných osob. Nizozemská migrační politika se téměř výhradně zabývá kontrolou pohybu zmiňovaných "nevítaných osob". Na základě rozboru „push“ a „pull“ faktorů vyvolávajících migraci studie nastiňuje současnou situaci na poli nizozemské azylové a migrační politiky a shrnuje nejdůležitější body jejího legislativního rámce.

Nizozemská vláda v reakci na zvýšený počet uchazečů o azyl zpřísnila v roce 1987 svou azylovou a migrační politiku, což ovšem na počátku nepřineslo kýžené ovoce v podobě menšího počtu uchazečů o azyl. Azylová a migrační politika vedla spíše k rozšíření nabídky pobytových statusů (A-status, B-status, C-status, VVTV - dočasné povolení pobytu). Držitel prvních dvou typů pobytu, tedy uchazeč o statut uprchlíka nebo uznaný azylant, má právo se vzdělávat, pracovat a rovněž podílet se na nizozemském sociálním systému, který mu má usnadnit integraci do společnosti. Držitel povolení pobytu (C-statusu) či dočasné ochrany (VVTV), se na solidárním sociálním systému podílet nemůže. Osoba pod dočasnou ochranou nizozemské vlády má navíc odepřen přístup i na trh práce. Ten může získat až po 3 letech nabytím povolení k pobytu (C-statusu). Autoři studie si všímají, že ve strategiích azylové a migrační politiky se odráží snaha odradit jak uchazeče o azyl od podání žádosti, tak ostatní migranty od vstupu do země.

Strategie je tedy jasná, nicméně reálná politika tyto snahy neodráží. Neexistuje totiž fungující systém vynucování práva v oblasti azylové politiky. Jinými slovy, zamítnutí žádosti o statut uprchlíka pouze formálně předurčuje jeho následné vyhoštění. Nikdo nedohlíží, zda tak uprchlík skutečně učiní (údaje pocházejí z roku 1997, v současné době nizozemská vláda vyhošťuje čím dál víc).

Studie rovněž vyjmenovává státy, pro něž Nizozemí bylo nebo aktuálně je cílovou zemí. V první polovině 80.let se jednalo zejména o uprchlíky a ekonomické migranty z Asie a Afriky a v 90.letech šlo spíše o uprchlíky z bývalé Jugoslávie či zemí Sovětského bloku a dále Blízkého východu (Irán, Irák).

Pozornost si zaslouží i kapitola věnující se ilegální migraci. Problém dle autorů tkví už v samotné terminologii. Po vzoru převážné většiny států Evropské unie směřuje azylová a migrační politika v Nizozemí ke zdůrazňování prvků národního zájmu a do jisté míry - přenáší odpovědnost za ochranu uprchlíků na tzv. třetí bezpečné země.
V závěru autoři poznamenávají, že praktická realizace azylové a migrační politiky by se měla odvíjet na mezinárodní úrovni, ovšem jsou si vědomi národních priorit jednotlivých členských států EU, které faktickou implementaci společné evropské strategie mohou narušit.
(anotovala Andrea Gerstnerová)