Jan Niessen a Yongmi Schibel jsou odborníci na migraci, zastoupení v uznávané nezávislé organizaci se sídlem v Bruselu - Migration Policy Group, jejímž cílem je přispívat k řešení otázek mezinárodní migrace inovačními přístupy.

V úvodu studie autoři popisují demografické trendy v Evropě a předznamenávají jejich negativní dopady na ekonomický rozvoj, sociální a zdravotní politiku evropských zemí. Evropská unie si v roce 2000 na summitu Evropské rady v Lisabonu předsevzala, že se do roku 2010 stane nejkonkurenceschopnější, nejdynamičtější na znalostech založenou ekonomikou na světě, schopnou udržitelného hospodářského rozvoje s více a lepšími pracovními příležitostmi a větší sociální kohezí. Tyto ambiciózní cíle jsou však závislé na počtu lidí, kteří se tohoto procesu zúčastní.Výsledky demografických prognóz přitom nejsou v tomto ohledu příliš příznivé. Evropská unie prokazatelně stárne a vymírá. Bude-li současný trend  demografického stárnutí i nadále sejným tempem pokračovat, do roku 2025 se počet 65 letých navýší z 16 procent (v roce 1998) na 22 procent.

Stávající situace by se podle autorů dala řešit reformou a) politiky sociálního zabezpečení (přizpůsobením důchodového systému situaci na trhu práce), b) rodinné politiky (vyvážením rodinného a pracovního života), c) zdravotní politiky (rozšířením nabídky služeb pro seniory) a nakonec d) imigrační politiky (otevřením trhů práce, implementací adekvátních integračních politik a zajištěním principu rovného zacházení). Rozboru imigračního potenciálu v procesu snižování sociálního napětí a ekonomického rozvoje je ve studii věnována zvýšená pozornost. Autoři poznamenávají, že imigranti od roku 1989 významně přispívají k navyšování přirozeného přírůstku členských států EU. Své tvrzení dokládají statistickými daty, podle kterých v roce 2000 migrační přírůstek činil přibližně 2 procenta z 1000 obyvatel, což představovalo 65 procent ročního populačního přírůstku.
Pokud jde o věkovou charakteristiku imigranta, tak se podle autorů studie jedná především o osoby dvacetileté a třicetileté, přičemž dvacetiletí tvoří 40 procent všech imigrantů přicházejících do EU.
Autoři studie však upozorňují na skutečnost, že migrační potenciál nelze přeceňovat. Plně se ztotožňují se zprávou Evropské komise o sociální situaci z roku 2002, podle níž může reformovaná imigrační politika pouze přispět k eliminaci negativních dopadů demografického stárnutí, ale v žádném případě se nemůže stát všespasitelnou alternativou. Migrační pohyby nelze přesně předpovídat, podobně jako národnostní složení imigrantů. Strategie posilování ekonomického rozvoje a sociální koheze pouze prostřednictvím imigrační politiky se proto jeví jako dlouhodobě udržitelná. K maximalizaci pozitivních efektů plynoucích z migrace na sociální a zdravotní systém příslušné země by podle autorů napomohlo přijímání pouze mladých a pokud možno kvalifikovaných lidí. Svou tezi však následně vyvracejí jako v praxi naprosto nerealizovatelnou.

Zvrátit dnešní trend demografického vývoje může podle autorů jen vyvážená kombinace optimální politiky sociálního zabezpečení, politiky rodinné, zdravotní a v neposlední řadě imigrační. Soustředění se pouze na jednu alternativu k vytvoření nejkonkurenceschopnější, nejdynamičtější na znalostech založené ekonomiky na světě, nevede.