Jak migrace ovlivňuje české sněmovní volby?

Zavedené strany formulují ke svým dlouhodobým vizím i programy volební, pro občany zatížené současným hektickým životním stylem ještě výtahy z nich, a nakonec se vyrobí i výtahy z výtahů pro volební letáky rozdávané na ulicích. Předvolební programy pochopitelně předkládají i strany malé, které se dosud na činnosti Poslanecké sněmovny podílet nemohly, a samozřejmě vznikají též strany zcela nové, často vystavěné jen na jednom aktuálním, vyhroceném tématu.

Taková témata, která mohou dostatečně zčeřit společenskou hladinu emocí, bývají pro každé volby jedinečná a typická. Opakovaný vtip koneckonců není vtipem, a i běh dějin přináší nová rizika a z nich plynoucí výzvy. V aktivní paměti můžeme mít z nedávna ještě hrdinný boj proti blíže výslovně neurčeným „nepřizpůsobivým“, vymezení proti starým strukturám a „politickým dinosaurům“ (zejména z let devadesátých), a ovšem v neposlední řadě deklaratorní boj proti korupci, který zamíchal kartami ve volbách minulých.

V současnosti je pochopitelně dominujícím tématem migrace a návazné problematiky, ovšem ne migrace jako problém obecný, který se nás bezesporu týká po celou moderní historii, ale zejména v souvislosti s probíhající „migrační krizí“ či „migrační vlnou“ a jejími riziky, ať už reálnými, či jen předpokládanými.

Migrace se tak nyní stává tématem, se kterým se musí každá politická strana či hnutí tak či onak vyrovnat. Pro některé (zejména ty s populistickými rysy) je toto téma hlavním marketingovým trumfem (tak např. Strana přímé demokracie – Tomio Okamura, Strana práv občanů apod.), jiné naopak zdůrazňují nutnost přistupovat k tématu obezřetně, ale racionálně a věcně (Česká pirátská strana[1], Česká strana sociálně demokratická…), nebo téma nepovažují za prioritní z hlediska aktuálních problémů rozvoje České republiky a nechtějí na této marketingové vlně parazitovat (v tomto směru se vyjádřil například předseda Zelených Matěj Stropnický v předvolebním rozhovoru na internetovém kanálu DVTV[2]).

Otázce migrace se věnuje i obsáhlý vládní dokument Strategický rámec Česká republika 2030, na němž se shodly vládní strany a v němž vyjádřily jako jednu z dlouhodobých priorit rozvoje České republiky i vůli „optimálně koncipovat svou imigrační politiku tak, aby využila především imigrace vzdělaných a kvalifikovaných pracovníků a pracovnic, kteří podpoří diverzitu společnosti a potažmo tak kreativitu, inovaci a konkurenceschopnost podniků a institucí na vysoce kvalifikovaných… a manažerských pracovních pozicích“.[3] V dokumentu je zmiňována dokonce integrace cizinců jako konkurenční výhoda a čtenář je ubezpečován, že „stát se bude snažit posílit toleranci a vstřícné postoje většinové společnosti k cizincům a cizinkám…“ a „také zajistí rovný přístup cizinců, cizinek a jejich rodin ke vzdělání a k veřejné zdravotní péči“.

Tyto ideály a strategické cíle ovšem nepůsobí jako vhodná náplň předvolebního programu, který je lépe stavět na jednoduchých otázkách i jednoduchých odpovědích, pokud možno s atraktivním emočním nábojem. Jak se tedy k našemu tématu staví strany v rámci právě probíhající soutěže?

Které strany?

Do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky kandiduje v letošním roce celkem 31 stran a hnutí, což je nejvíce v historii samostatné ČR. Pro náš krátký přehled by samozřejmě postrádalo smysl věnovat se každé skupině bez rozdílu. Abychom si mohli udělat reprezentativní představu, zaměříme se na programy těch stran, které dle nejaktuálnějších průzkumů mají největší šanci překročit pětiprocentní klauzuli nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Kromě těchto stran (zde máme na mysli ANO 2011, ČSSD, Komunistickou stranu Čech a Moravy, Občanskou demokratickou stranu, TOP 09, SPD, Křesťanskou a demokratickou unii – Československou stranu lidovou, a též v průzkumech bodující Pirátskou stranu) zmíníme v případech, kde to bude zajímavé, i strany, které v průzkumech dosahují hodnot pod uzavírací klauzulí, ale jsou v českém politickém dramatu dostatečně zavedené, či v průběhu kampaně vstoupily do mediálního prostoru zvláště postřehnutelným způsobem (můžeme jmenovat např. Stranu zelených, Realisty, Stranu svobodných občanů či Stranu práv občanů).

Náš přehled nemá ambici odpovídat na otázky, které by vyžadovaly zvláštní politologickou studii, tedy např. zda je migrace jako taková danou stranou vnímána jako skutečné téma (tedy objevuje se ve volebních programech setrvale, v obecné podobě a nejen kvůli současnému trendu, tedy v jediném marginálním aspektu – migrace uprchlíků), či jakou roli v celkovém směřování strany předvolební programy hrají (zrcadlí-li dlouhodobou a dostatečně podloženou vizi daného politického subjektu, či vznikají-li ad hoc několik měsíců či týdnů před termínem voleb). V tomto srovnání se budeme držet pouze linie marketingové předvolební sebeprezentace, která o roli migrace v mediálním prostoru před blížícím se volebním kláním také určitým způsobem vypovídá.

Boj! Jen se boj…

Podíváme-li se na programové materiály jmenovaných uskupení nejprve po povrchu, zjistíme záhy, že v otázce migrace dominuje zejména sekuritizační akcent. V programových sekcích zabývajících se otázkami bezpečnosti (vnitřní i vnější) nacházíme migraci u ANO, ČSSD, KSČM, ODS, TOP 09, SPD, Realistů a SPO. Strana svobodných občanů má dokonce v programu stylově jediné zastřešení pro otázky armády i azylové politiky.[4]

Strategie „hrozba místo řešení“ je emočně účinnou, a tudíž i marketingově výhodnou zkratkou, takže nás tato situace nemusí nijak překvapovat (a je zřejmé, že v mediálních prezentacích jednotlivých stran je tento způsob pevně zakořeněn a nejedná se tedy o nový, jedinečně předvolební přístup).

Součástí bezpečnostních otázek je často též téma ochrany hranic, a to nejen hranic republiky (SPO hovoří dokonce o „nácviku uzavření a střežení ohrožených úseků státní hranice“[5]), ale i vnějších hranic Schengenského prostoru – tu kromě SPO a Realistů tematizuje i program hnutí ANO, které se ve svém mobilizačně nazvaném volebním manifestu Teď nebo nikdy nerozpakuje hovořit přímo o „uzavření vnější evropské hranice“[6] a vůli hnutí činit politický nátlak na NATO, aby evropské hranice „aktivně bránilo“[7]. Přítomen je i zcela nepokrytě militaristický diskurs: je třeba uzavřít hranici, zajistit si potravinovou soběstačnost, bránit se, bojovat…[8]

V případě ČSSD je patrné, že migraci vnímá strana v širší perspektivě, pravděpodobně i pod vlivem výše citované vládní vize. Primární argumenty strany jsou ekonomické, ČSSD nechce „snižovat cenu práce v ČR neregulovanou pracovní migrací ze zemí mimo Evropskou unii“[9]. Toto vymezení vůči současné diskusi o migraci nepopírá vládní usnesení o usnadnění integrace kvalifikované pracovní síly. Tento trend zohledňuje i program ODS, který konstatuje, že „je důležité ulehčovat podmínky vstupu těm cizincům, kteří mohou být přínosem“.[10] Podle TOP 09 je dokonce „legální migrace na trh práce pro otevřenou ekonomiku typu té naší nezbytností“.[11]

Negativně společensky vnímané výzvy migrace a nárůst teroristických aktivit hodnotí program ČSSD umírněně jako řešitelné: „chce to ale chytré a komplexní řešení“.[12] Celkově je program ČSSD zpracován dikcí, která působí spíše mediačním než mobilizačním dojmem. Obdobně i KSČM se drží střízlivější rétoriky (jako neuralgičtější téma je možno vycítit suverenitu ČR v rozhodování o migračních problémech na evropské platformě či obavu z militarizace problematiky a rozšiřování vlivu NATO[13]). Ve svém odborném materiálu věnujícím se otázkám migrace a bezpečnosti dokonce očekává vyhraněné předvolební rámování tématu, které vnímá jako nepřiměřené, varuje ovšem i před bagatelizací skutečných rizik.[14] Strana má zpracovaný i krátký materiál věnovaný přímo otázce migrace, který vychází z reálných čísel a zasazuje probíhající krizi do mnohem širšího kontextu.[15] Je tedy možné konstatovat, že se KSČM vyrovnává s migračním tématem ve svých vnitřních materiálech poměrně věcně.

Naopak nejagresivnější rétoriku nacházíme očekávatelně u SPD a SPO. Pod programovým sloganem vyvolávajícím válečné resentimenty Už nikdy o nás bez nás[16] má SPD hned několik sekcí, které jsou věnovány migračnímu tématu: Ne islámu, ne teroristům. Víc je bezpečnost našich občanů, Konec diktátu EU. Odejdeme po anglicku, imigranty má přímo v názvu i sekce Peníze pracujícím rodinám a důchodcům. Ne imigrantům, ne parazitům, kde se ovšem o migraci a imigrantech nic nedočteme. To se prostě předpokládá… Migrační problematika má v programovém materiálu SPD podobu téměř konspirační teorie („Provádí se plán na multikulturní evropský super stát…“, „Odmítáme jako nepřijatelné, aby imigranti stáli nad zákonem…“, „Nedovolíme v České republice vznik páté kolony radikálních muslimů…“).

Program SPO s poněkud kryptickým sloganem Pevné české kořeny pro občany této naší země[17] přináší krom důrazu na obranu proti přímému „ohrožování bezpečnosti občanů“[18] i vyčerpávající výčet všech míst, kde je ji třeba zajistit. Bezpečnostní systém ČR bude tedy v pojetí SPO střežit občany této naší země „v ulicích, v domácnostech, na pracovištích a volném čase“. Není tedy prakticky místa, kde by český občan nebyl v přímém nebezpečí a kde by jej náš bezpečnostní aparát neměl pro jistotu sledovat. A není ani žádoucí, aby se občan spoléhal na pomoc našich spojenců.[19]

Kdo není součástí řešení, je součástí problému…

… a s tím souvisí i další téma, které je statisticky zastoupeno v programech nejčastěji: postoj k migračním kvótám podle návrhu Evropské komise na rozmístění žadatelů o azyl v rámci migrační krize. Vůči kvótám se jednoznačně odmítavě vyslovily ČSSD[20], KSČM[21], ODS[22] a SSO[23]. Vyhrocený pohled nabízí program SPD, sekce Konec diktátu EU. Odejdeme po anglicku: odmítnutí kvót („Budeme žádat plnou suverenitu v otázce imigrace…“) je zde spojeno s výhružkou odchodem z Evropské unie.[24]

Umírněněji formulované stanovisko proti kvótám nalezneme v programech ANO[25] a TOP 09[26]. Piráti se kvótám věnují ve zvláštním materiálu, na který v programu odkazují (Stanovisko k migraci[27]): „Piráti nepovažují za řešení kvóty, ale apelují na evropskou solidaritu s přetíženými státy a na společný evropský postup.“ Pokud jde o KDU-ČSL, ke kvótám se výslovně nevyjadřuje. Strana chce podporovat programy rozvojové pomoci a „užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU“.[28]

Zde narážíme na další fenomén, který je v letošních volebních programech velice rozšířen, a tím je odsun řešení krize ze zorného pole. Asi nikdo se nechce tvářit, že se v posledních letech v oblasti migrace v Evropě nestalo nic zvláštního. Jak jsme viděli, bez tematizace migrační krize se dnes ve volbách obejde málokdo, úvahy o racionálním řešení jsou ale vzácné. Přesto nelze z volebního programu perspektivu řešení zcela vyloučit. Kromě programů stran, které se vyznačují vyhraněným odporem k migrační tematice a hledáním řešení jednoduchých a radikálních (SPD, Realisté, SSO, SPO), se ve volebních programech setkáme s různými variacemi na jednu notu: je logické řešit příčiny, nikoli hasit (jen) důsledky. ANO chce „hlavně celou situaci řešit mimo evropský kontinent“[29] a „podílet se na řešení příčin migrace v rámci mezinárodních operací“[30], rovněž deklaruje, že bude prosazovat zaměření rozvojových programů do konfliktních oblastí. Pro ČSSD k této strategii patří „především cílené a podmíněné poskytování humanitární a rozvojové pomoci do afrických a asijských zemí“[31], KSČM vidí jádro řešení krize v „stabilizaci poměrů v místě jejího vzniku“[32]. ODS propaguje takovou politiku, jejímž cílem je „posílit v těchto zemích stabilitu a prosperitu, a tím zmenšit bezpečnostní rizika“.[33] Obdobné důrazy nalezneme i v materiálech TOP 09[34], Pirátů[35] či SZ[36].

Tato holistická úvaha má jistě své oprávnění, i když je samozřejmě otázkou, do jaké míry může právě tyto typy politiky ovlivnit strana na úrovni PS PČR a hlavně nemělo-li by být na státní (tedy nikoli nadnárodní) úrovni prioritnější tvořit strategii řešení těch rozměrů probíhající krize, které budou mít na Českou republiku bezprostřední dopad. S problematikou prosperity a stabilizace zemí původu migrantů souvisí také otázka remitencí, tedy objemu peněz, které mohou migranti pracující v Evropě posílat zpět do domoviny svým rodinám. Tento finanční zdroj je v úhrnu dosud významnější než rozvojové programy,[37] což samo umisťuje otázku integrace pracujících migrantů do nového světla, v předvolebních programech našich politických stran jsme toto téma solidněji zpracováno ale neobjevili.

Cuius regio, eius religio

Závěrem není bez zajímavosti si povšimnout, že se předvolební diskurs nevyhnul ani tradičním kulturně-náboženským tématům. Zkratkovité spojení problémů současné migrační krize výhradně s islámskou otázkou zcela opanovalo média v České republice.[38] Kromě zcela otevřené antiislámské rétoriky, na níž stojí např. program SPD („odmítáme islamizaci naší země pod záminkou multikulturalismu… právo šaría a islámský džihád jsou ohrožením naší svobody a bezpečnosti“), je ve volebních programech našich politických stran toto téma často přítomno téměř podprahově. Můžeme se například ptát, co konkrétně má znamenat ona „ochrana národní identity“, kterou hnutí ANO označilo dokonce za svou prioritu,[39] či jakou podobu úcty vzdávané „našim hodnotám a zvykům“[40] by si v praktické rovině od příchozích cizinců představovala ODS. Tato strana jako jedná cítila též potřebu ve svém aktuálním předvolebním programu výslovně deklarovat svou podporu státu Izrael. Masivního příchodu „osob z jiných kultur či jinak rizikových oblastí“ se obávají Realisté. KDU-ČSL očekávatelně podtrhává nesnadné postavení a persekuci křesťanů v ohrožených oblastech, evropská integrace podle ní jednoznačně stojí na judeo-křesťanských kořenech, což je asi též jeden z důvodů, proč se nedůvěřivě staví k rozšiřování EU „mimo křesťanský civilizační okruh“.[41] Dokonce oboustranné kulturně-náboženské ohrožení České republiky, tj. nejen z Východu, ale i ze Západu, cítí SPO, které sice „jsou cizí jakékoliv předsudky či fobie vůči jiným národům a zemím“, nicméně hned v následující větě vyjádří obavu nejen z „imigrace z kulturně odlišných zemí“, ale též o „nezvratnost výsledků 2. světové války“.[42]

Překvapivě též vyznívá závěr jinak velmi pečlivě zpracovaného Stanoviska k migraci České pirátské strany, kde se ke konci jako blesk z čistého nebe objevuje věta: „Trváme na sekulárním charakteru českého státu a odmítáme jakékoli snahy o vytváření paralelních právních systémů.“ Je obtížně pochopitelné, oč se opírá obava z paralelních právních systémů zrovna v České republice (a které jsou takto v plurálu konkrétně míněny, krom toho jednoho, který nás asi napadne „na první dobrou“) právě u strany, která v témže materiálu varuje před tím, „aby byl příliv uprchlíků zneužíván k politickým účelům a šíření strachu, morální paniky a nejistoty ve společnosti“.

Může být rozum a chtíč v opozici natrvalo?

Naše krátká exkurze propagačními materiály politických stran nám vcelku potěšitelně ukázala, že kromě stran, které vsadily na tradiční kartu emocí a zastrašování, je v současném předvolebním klání i dostatek hlasů střízlivých, a nemusí tak být zcela nemožné si mezi nimi vybrat ten, který bude čtenáři nejbližší. Solidní podklady k migrační otázce jsme nalezli zejména u Pirátů, KSČM, smírná a věcná řešení krize hledají ČSSD či TOP 09, lidskoprávní rozměr krize není cizí KDU-ČSL[43] či Straně zelených[44]. Zelení jsou přesvědčeni, že „ve spolupráci veřejných institucí a nevládního sektoru se každoročně můžeme bez obtíží postarat přinejmenším o několik tisíc příchozích“. Piráti ve svém materiálu vyjadřují vůli na evropské úrovni apelovat též na „USA, bohaté země Perského zálivu či Rusko“[45], aby pro zvládnutí krize, která má bezesporu globální dopad, zapojily také vlastní kapacity.

Diskuse nad rozumovými a snad rozumnými řešeními je tedy možná a nezbývá než voličům popřát šťastnou ruku.