“Introduction“ program jako základ úspěchu? Aneb model integrace migrantů v Norsku
Norsko se již mnoho let umisťuje na předních místech žebříčků o nejbohatší stát světa [1] či stát nejlepší pro život. Norsko se stalo jednou z ropných velmocí koncem šedesátých let dvacátého století. Od té doby se umisťuje na předních místech jako stát s nejlepším sociálním a zdravotním systémem a také jako stát s nejnižší mírou nezaměstnanosti. Je pravdou, že zejména ropné bohatství dává této zemi určitou ekonomickou výhodu a Norsko tak zatím stále zůstává pomyslně vždy o krok napřed ve vztahu k různým aspektům veřejného života jako je sociální zabezpečení, zdravotní pojištění či trh práce a to nejen ve srovnání s Českou republikou, ale i ve srovnání se všemi ostatními státy světa. Nicméně ropný průmysl slouží jako zdroj financování sociálního, zdravotního systému a jiných státních politik jen z jedné čtvrtiny, zbytek je hrazen z jiných příjmů státního rozpočtu. Právě proto nelze jeho nepopiratelné úspěchy na poli integrace cizinců přičítat pouze množství peněz, kterými ve svém státním rozpočtu oproti České republice Norsko disponuje.
Autor: Kateřina Šimonová, právnička Organizace pro pomoc uprchlíkům
Norský přístup k přijímání a integraci cizinců plně reflektuje demografický vývoj v Evropě a je navíc umocněn tržní poptávkou po méně kvalifikovaných pracovnících, kterými jsou v Norsku v naprosté většině právě cizinci, jak ze zemí EU, tak i ze 3. zemí. Právě norský příklad ukazuje, že přestože se částka státního rozpočtu plynoucí na integrační programy neshledává s příliš kladným ohlasem veřejnosti [2], je to řešení více než úspěšné s asi nejpodstatnějším ukazatelem a tím je 7,6% nezaměstnanost mezi migranty a dokonce 7,0% nezaměstnanost mezi ženami migrantkami v prvním čtvrtletí roku 2015.[3] Pouhý dostatek zdrojů k financování nicméně nestačí. Je to ale nutný předpoklad pro vybudování funkčního integračního systému.
Dalším důležitým předpokladem je funkční nástroj k uskutečňování těchto cílů a tím se v případě Norska zdá být právě “Introduction“ program a kurzy „programu jazykového a sociálního tréninku“.
“Introduction“ program v Norsku a jeho účastníci
Jako nástroj vedoucí ke zlepšení životní situace, samostatnosti a integrovanosti migrantů v Norsku slouží tzv. “Introduction“ program. Program byl zaveden přijetím zákona „The Introductory Act” (introduksjonsloven), který se stal účinným 1. září roku 2005. Tento zákon dává určitým skupinám migrantů možnost účastnit se “Introduction“ programu.
Hlavní cílem tohoto programu je zlepšit příležitosti a schopnosti migrantů ve vztahu k trhu práce a společnosti jako takové. Výsledkem dosažení těchto dvou cílů má pak být celková finanční nezávislost a plné začlenění jedince do norské společnosti. Je třeba zdůraznit, že povinností každé obce je umožnit relevantním osobám účastnit se tohoto programu.
Znění zákona hovoří o právu a povinnosti účastnit se tohoto programu. Některé skupiny migrantů tak mají povinnost a k tomu korelativní právo se ho účastnit. Zbylé skupiny pak naopak nemají ani jednu z těchto možností. Vše záleží na tom na základě jakého pobytového oprávnění daná osoba v Norsku pobývá.
- uprchlíci
- držitelé povolení k pobytu uděleného na základě humanitárních důvodů
- osoby sloučené s jinou osobou, která náleží do jedné z dvou výše uvedených skupin
- osoby, kterým bylo uděleno samostatné povolení k pobytu jako obětem domácího násilí
“Introduction“ program si za hlavní cíl klade, aby daná osoba porozuměla norské společnosti, připravila se na budoucí zařazení na trhu práce, či popřípadě pokračovala v prohlubování svého vzdělání. V rámci Introduction programu jsou tak zahrnuty nejen povinné jazykové kurzy zakončené jazykovou zkouškou na úrovni B1, ale i kurzy prohlubující povědomí migrantů o Norsku, norské společnosti, zvycích a praktických dovednostech, které jsou v každodenním životě v norské společnosti třeba. Dalším významným prvkem jsou i vzdělávací a rekvalifikační kurzy. Osoby, kterým byla udělena jedna z forem mezinárodní ochrany (azyl či doplňková ochrana) a jejich rodinní příslušníci se musí povinně účastnit dvouletého programu v rozsahu klasického plného pracovního úvazku v Norsku tedy 37 hodin týdně. Toto se týká ale pouze osob ve věku 18 – 55 let, které jsou v produktivním věku a je u nich tudíž nezbytné, aby získali základní kvalifikaci k pracovnímu zařazení v Norsku. Účastnící tohoto programu mají také právo na tzv. “introduction“ benefit. Tento příspěvek se mění v závislosti na aktuální výši základních sazeb dávek hmotného zabezpečení. V roce 2014 tento příspěvek činil 12.100 NOK, tedy přibližně 1330 EUR. Osoba je navíc přesídlena do integračního bytu se zvýhodněným nájmem. Obec sice nemá přímo ze zákona povinnost přijmout a ubytovat určitý počet osob, ale na základě každoročního vyjednávání obcí spolu s Ředitelstvím pro integraci se obce sami dobrovolně k takovýmto kvótám zavazují.
Ve srovnání s Českou republikou podobný natolik intenzivní a dlouhodobý program, navíc povinný, nenalezneme. V České republice je sice doklad o zkoušce z českého jazyka jednou z povinných náležitostí žádosti o povolení k trvalému pobytu občana třetí země[4] podle § 68 zákona o pobytu cizinců (tj. po 5 letech nepřetržitého pobytu na území) a k získání českého občanství je třeba také prokázat znalost českého jazyka<[5] a tzv. českých reálií,[6] nicméně jak vyplývá již se samotné podstaty povolení k trvalému pobytu či udělení státního občanství, v naprosté míře se jedná o osoby, které již na území České republiky pobývají mnoho let a v jejich případě je tak požadavek zkoušky z češtiny spíše formální náležitostí žádosti než „pomoc v integraci“ nově příchozím migrantům po příchodu do české společnosti. V Norsku se naopak musí relevantní skupiny osob (výčet viz. výše) účastnit tohoto programu už od samotného momentu, kdy získají příslušný pobytový status.
PROGRAM JAZYKOVÉHO A SOCIÁLNÍHO TRÉNINKU
Pro nově příchozí migranty se mnoho aspektů každodenního života příchodem do nové země mění, proto je velice důležité nejen pro migranty samotné, ale i pro společnost do které přicházejí, aby se ve společnosti začlenili tak rychle jak jen je to možné a sami začali sebe vnímat jako součást této společnosti.
Jako nejstěžejnější aspekt v tomto směru je v rámci norské integrační politiky vnímána znalost norského jazyka. Znalost jazyka hostitelské země jako výrazný prvek integrace cizince samozřejmě není žádnou novinkou, nicméně rozměry a rozsah, ve kterém je kladen důraz na znalost jazyka nově příchozích migrantů právě v Norsku je oproti České republice nesrovnatelný. Jak již bylo uvedeno výše, zákon přijatý v roce 2005 tzv. Introduction Act stanovil, pro relevantní skupiny uvedené v předchozí části článku, povinnost účastnit se 300 hodin výukového kurzu norského jazyka. V roce 2010 se stal účinným nový imigrační zákon. V důsledku toho pak také došlo k novele již existujícího „Introduction“ zákona. Tato novela přinesla zejména zvýšení počtu hodin povinné výuky norštiny z 300 na současných 600 hodin, došlo k navýšení počtu hodin tzv. sociálního tréninku (minimálně 50 hodin z oněch 600 hodin pro jazykové kurzy) a především závěrečný test z norštiny se stal povinným. Program může být individuálně prodloužen až na 2400 hodin. Nyní tak již nestačí pouze se účastnit jazykových kurzů, ale každý musí následně i složit jazykovou zkoušku úrovně B1, jinak není tato zákonná podmínka splněna a osobě brání v podnikání dalších kroků. Hlavním cílem tohoto programu je, aby se dospělí migranti naučili ovládat norštinu v horizontu 1-2 let po příchodu do Norska, tak aby se posléze mohli snáze uplatnit na pracovním trhu a stali se součástí norské společnosti.
Povinnost a právo účastnit se jazykového a sociálního tréninku
Programu jazykového a sociálního tréninku je program podobný “Introduction“ programu s tím, že se jej účastní ale jiná skupina migrantů. Programu se musí povinně účastnit každá osoba, která má takové pobytové oprávnění, na jehož základě lze dále žádat o povolení k trvalému pobytu. To stejné platí pro cizince, kteří jsou rodinnými příslušníky cizince pobývajícího v Norsku anebo kteří jsou rodinnými příslušníky občana Norska nebo jiné země Skandinávie. Tohoto programu se musí účastnit a posléze složit závěrečnou zkoušku pouze osoby ve věkovém rozmezí 16-55 let. Osoby nespadající do této věkové kategorie pak mají pouze právo, ale ne povinnost účastnit se těchto kurzů.
Povinnost účastnit se jazykového a sociálního tréninku
- pracovní migranti, kteří nejsou z regionů EHP/ESVO
- osoby, které přicestovali do Norska za účelem sloučení s rodinným příslušníkem, který je členem výše uvedené skupiny.
Ani právo ani povinnost účastnit se jazykového kurzu
- studentů
- au-pairs a ostatních pouze dočasně pracujících cizinců
- občanů zemí Skandinávie
- osob s pobytovým oprávněním, které je založeno na základě EHP/ESVO dohod.
Podoba tohoto programu je poměrně specifická. Nejedná se pouze o výuku v klasických hodinách, ale příslušné osoby jsou zařazovány i na pracovní pozice, které jsou specificky vybírány tak, aby daná osoba byla v prostředí, kde je nucena sama komunikovat v norštině. Cílem je aby se naučená pasivní znalost jazyka přeměnila v aktivní a také aby daná osoba získala praxi a potřebné pracovní kontakty pro budoucí uplatnění na trhu práce.
Oba tyto programy jsou zejména v důsledku svého rozsahu, intenzity, poskytované finanční podpory v podobě “introduction“ benefitu a zvýhodněného integračního bydlení velice finančně náročné, nicméně výsledky těchto programů ukazují, že jsou z hlediska integrace a pracovního začlenění migrantů velice úspěšné a dle ekonomických ukazatelů je tak lze vnímat jako návratnou investici spíše než jako pouhé náklady. Mohou tak být užitečnou inspirací pro změny integrační politiky i v České republice.
Tento článek vznikl v rámci projektu Rovné příležitosti žen migrantek, financovaném nadací Open Society a Norway grants v rámci studijní cesty migračních expertů Organizace pro pomoc uprchlíkům do Norska. Cílem této studijní cesty bylo přenesení pozitivní praxe z oblasti migrační a azylové politiky, zákonů a fungování místních NGO, které se touto problematikou migrace zabývají.
[1] Norsko je dle ukazatele hrubého domácího produktu na osobu na 6. místě na světě s 67.445 dolary na osobu za rok, zatímco Česká republika je na 37. místě s 30.895 dolary. Více na: http://www.worldsrichestcountries.com/
[2] Dle údajů Norského centra pro statistiky náklady, které Norsko vynaložilo na každého nově příchozího migranta (ze zemí východní Evropy, které jsou v EU a ze 3. zemí) na jeho integraci, sociální podporu a uplatnění na trhu práce jsou 2 miliony NOK (norských korun). Celkový součet těchto výdajů činní 56 miliard NOK za posledních 7 let (2007-2014).
[3] Pro statistiky ohledně zaměstnanosti více na: http://www.ssb.no/en/arbeid-og-lonn/statistikker/innvregsys, pro statistiky týkající se nezaměstnanosti mezi registrovanými migranty více na: http://www.ssb.no/en/arbeid-og-lonn/statistikker/innvarbl
[4] Povinnost vykonat zkoušku se nevztahuje na občany Evropské unie, Norska, Islandu, Lichtenštejnska, Švýcarska a na jejich rodinné příslušníky.
[5] Podobně jako u trvalého pobytu, za prokázání znalosti českého jazyka se považuje (s výjimkami uvedenými v zákoně) složení zkoušky z českého jazyka, která se provádí u Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Oproti tomu v Norsku ke splnění náležitostí vyžadovaných zákonem pro získání státního občanství je třeba se před složením zkoušky účastnit i 600 hodin jazykové a integračního kurzu. V Norsku se navíc daná osoba musí vzdát svého nynějšího státního (státních) občanství, tak jak tomu bylo dříve i v České republice.
[6] Doklad prokazující požadovanou znalost českého jazyka se nevyžaduje od cizince, který nedosáhl věku 15 let; prokáže, že v průběhu 20 let předcházejících podání žádosti o povolení trvalého pobytu byl nejméně 1 školní rok nepřetržitě žákem základní anebo střední školy nebo nejméně 1 akademický rok studoval vysokou školu s českým vyučovacím jazykem anebo studijní program zaměřený na český jazyk na vysoké škole; prokáže, že absolvoval jinou obecně uznávanou zkoušku z českého jazyka, která svou náročností dosahuje minimálně úrovně stanovené vyhláškou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [§182a odst. 2 písm.a)]; prokáže, že má tělesné nebo mentální postižení, mající vliv na jeho schopnost komunikovat, nebo dosáhl věku 60 let.