Integrační workshopy dávají hlas marginalizovaným

Jak ses dostal k vedení integračních workshopů?

Integrační workshopy byly vyvinuty v roce 2012 jako součást projektu Na práci v ČR. Cílem projektu bylo vtáhnout do plánování a designování integračních aktivit na úrovni obcí co nejvíc aktérů včetně samotných cizinců. Vznikl tak nástroj, díky kterému se potkali různí aktéři v rámci cizinecké problematiky a společně se mohli pobavit o tom, co potřebují, zda a jak jsou integrační opatření užitečná a srozumitelná, co na nich lze vylepšit. Projekt skončil v roce 2015 a metodika pak ležela ladem. Postupy jsme ale využívali i v rámci dalších projektů, zejména vzdělávacích. Testovali jsme to i při práci v sociálně vyloučených lokalitách, protože bohužel ani v této oblasti není úplně běžné, že by se lidí, na které různé projekty cílí, jejich tvůrci a realizátoři ptali, jakou pomoc vlastně potřebují. Není úplně neobvyklé, že projekty, které mají řešit problematiku sociálního začleňování, reagují spíše na potřeby úředníků či zaměstnanců institucí než na potřeby těch, kteří sociálnímu vyloučení čelí. Integrační workshopy jsou proti tomu postaveny na myšlence poskytnout prostor k participaci těm, jejichž hlas dosud nebyl slyšet. Podaří-li se nám do plánování opatření zahrnout také potřeby a požadavky těch, kterým mají pomáhat, posílíme jejich efektivitu i důvěryhodnost. Skvěle se to hodí i v situaci, kdy probíhá integrace válečných uprchlíků z Ukrajiny. Požadavky na zapojování veřejnosti včetně členů minoritních skupin do rozhodovacím procesu sice zmiňuje každý druhý strategický dokument, ale nemám pocit, že by se to v České republice dařilo v dostatečné míře.

Co tomu brání?

Bariér je více. Potřeby cílových skupin se často podstatně liší od potřeb veřejné správy. Jazyk veřejné správy je expertní a cizinci mívají často problém i se základní češtinou. Lidé, kteří patří, jak my říkáme, k marginalizovaným skupinám, nezřídka mají s institucemi veřejné správy negativní zkušenost: důvěrně znají aroganci moci či policejní šikanu, potýkají se s nesrozumitelností textů či kafkovskou neprostupností úřadů.

Zvykli jsme si, že třeba při komunitní plánování spolu mluví zástupci různých institucí. Méně jsme už ale zvyklí zmocňovat lidi z ohrožených skupin ke skutečné participaci. Neumíme je vybavovat kompetencemi potřebnými pro komunikaci s úředníky a dalšími profesionály, kteří mají určité vzdělání, expertízu a používají i specifický úřední nebo odborný jazyk. K tomu je třeba permanentně vytvářet či pěstovat nějakou společnou řeč a vytvářet bezpečný prostor, ve kterém se tyto velmi odlišné skupiny lidí mohou potkávat a komunikovat. V neposlední řadě jsme součástí prostředí s rozvinutou byrokratickou kulturou, která akcentuje spíše podřízení než kritickou diskusi.

Důležité je, aby se každý dostal ke slovu

Jak se vám dařilo vytvářet podmínky pro „společnou řeč“?

Ukázalo se, že participační postupy, na nichž je metodika založena, výborně fungují při práci se středoškoláky – třeba při plánování a realizaci žákovských projektů. I mezi nimi jsou aktivnější a pasivnější, přirození leadeři i ti, co se spíš podřídí vůli ostatních. Komunikace v takové relativně homogenní skupině je samozřejmě jednodušší. Práce s pestrou škálou účastníků integračních workshopů je náročnější. Často jsme se s účastníky potkali poprvé v životě až při samotné akci. Někdy se stalo, že ve skupině byl někdo hodně dominantní, kdo strhával veškerou pozornost na sebe, nebo nechtěl dát prostor ostatním. Proto je důležité hlídat, aby se každý dostal ke slovu, a aktivně ke slovu vybízet cizince, pro které může být obtížnější se vyjádřit. Zásadní roli tam hraje dobrý tlumočník/nice.

Co dalšího kromě práce tlumočníků pomáhá překonávat jazykové nebo sociokulturní bariéry mezi účastníky?

Hodně důležité je také účastníky rozmluvit, zbavit je strachu a nervozity. Účastníci často opravdu nejsou zvyklí hovořit nahlas před jinými lidmi, mají třeba jazykový deficit, stydí se. Nemůžete po nich chtít, aby se vyjadřovali v expertním jazyce veřejné správy cizí země nebo rozuměli její organizační struktuře. Zároveň víte, že jsou to právě oni a nikdo jiný, kdo na vlastní kůži naráží na její slabá místa. Vaším úkolem je umožnit jim taková místa pojmenovat, ozřejmit, formulovat, jak by to mohlo fungovat lépe.

Na to existují různé techniky. Dobře funguje práce s prioritizováním. Účastníci dostanou barevné puntíky a označují témata, která jsou pro ně zásadní a chtějí v rámci nich pracovat na změně. Pomáhají různé „icebrakery“ nebo třeba práce se škálováním. Formuluje se nějaké stanovisko a lidé se rozestoupí na škále podle toho, jak s tím souhlasí či nesouhlasí. Nebo se položí jednoduchá otázka, která vyžaduje odpověď ANO/NE, například: „Dělá se podle vás ve městě pro uprchlíky dost?“ To umožní všem účastníkům rychle se vyjádřit i beze slov a otevře to i následnou debatu, kdy se můžeme doptávat na konkrétní důvody jejich postoje. 

Co může být výsledkem integračního workshopu?

Integrační workshop je nástroj pro obce či samotné poskytovatele služeb, které chtějí dát hlas marginalizovaným skupinám. K tomu, aby to fungovalo, musí mít zadavatel důvod to dělat. V jednom případě bylo například cílem zpracovat cizineckou problematiku pro potřeby komunitního plánování sociálních služeb, jinde jsme pomáhali naplánovat projekt integrace uprchlíků přesně podle toho, kde oni samotní vnímali slabá místa podpory.

V minulosti jsme metodiku použili například při plánování budoucí podoby nízkoprahového centra. Workshopu se účastnila místní mládež včetně mladých lidí z dětského diagnostického ústavu. To byla výborná akce, účastnil se dokonce i místní starosta. Čtyři hodiny jsme diskutovali o tom, co by se v nízkoprahu mělo dít, aby tam různé skupiny mladých měly důvod chodit, a pak následovala techno party pro všechny účastníky. Na základě podnětů z workshopu tam nízkoprah opravdu vznikl.

Co všechno je potřeba zařídit, zajistit či sehnat, aby bylo možné uskutečnit integrační workshop?

Je dobré se v místě předem zorientovat: zjistit si základní čísla, seznámit se s aktéry, kteří zde působí, podívat se, kde lidé z cílových skupin bydlí, kde se pohybují, odhadnout, jaké zde panují vztahy s majoritou. Pak bylo potřeba oslovit lidi z úřadu práce a důležitých odborů radnice – sociálního a školského. Úřad práce má k dispozici spoustu užitečných dat, takže se vyplatí přesvědčit někoho ze zaměstnanců, aby je pro potřeby integračního workshopu poskytl. Lidi z praxe je potřeba pozvat i na samotný workshop – např. zástupce nevládek nebo ubytovatele. Naprosto klíčové je vyjasnit si se zadavatelem workshopu cíl: k čemu má workshop být, jak jeho výsledky využít. A samozřejmě se zadavatelem dobře naplánovat průběh: jeho program, délku, dramaturgii.

Článek vznikl v rámci projektu  „Informování a budování kapacit lokálních komunit při práci s držiteli dočasné ochrany“ podpořeného dotací MVČR.