Integrační workshop může pomoci se strategickým plánováním i žádostí o grant

Jak ses dostala k tématu integrace cizinců?

Jako socioložka se zabývám integrací migrantů především ze zemí mimo Evropskou unii. Dosud jsem se zaměřovala hlavně na problematiku pracovního trhu a práv pracujících, protože statut migranta s sebou nese určitou prekaritu. V poslední době se více soustředím na migraci žen, které také pracují na hodně prekérních a flexibilních pracovních pozicích. Právě z Ukrajiny přicházely od začátku války především ženy s dětmi a dalšími rodinnými příslušníky, kteří jsou na nich závislí. Momentálně se věnuju tématu integrace žen z Ukrajiny i v rámci svého působení v Sociologickém ústavu Akademie věd. Situace těchto žen je ovlivněna nejen kontextem války, ale definují ji i struktury, které byly nastaveny před válkou, protože migrace z Ukrajiny tady byla samozřejmě i předtím. V tuto chvíli ale mají uprchlíci z Ukrajiny jiný typ pobytového statusu. Proto mě zajímá, jestli se něco změnilo i v procesu jejich integrace na pracovní trh.

Rozumím tomu, že výzkum teprve probíhá, ale lze už teď říct, že tam je rozdíl oproti integraci předválečných migrantů a uprchlíků z Ukrajiny?

Už teď víme, že na pracovní trh se dostává čím dál více uprchlíků a nárůst je rychlý. V září pracovalo v České republice 89 tisíc držitelů dočasné ochrany. Bavíme se ale jen o procesu nalezení práce. Zůstává ovšem otázka, jaká ta práce je. Nejrychleji nacházejí ženy práci ve službách, což znamená úklid nebo práce v restauracích a v dalších nízko kvalifikovaných zaměstnáních. Pak pracují jako dělnice ve výrobě, obsluha strojů, v sociálních službách a podobně. Nedostatek pracovníků v těchto sektorech je také faktorem, který definoval migrační politiku státu vůči lidem z Ukrajiny. Největší kvóty pro žádosti o zaměstnanecké karty jsou v těchto méně kvalifikovaných programech. Dál mě zajímá, jakým způsobem si uprchlice tu práci nachází, jestli se v tomhle více angažuje stát například skrze úřady práce, protože dříve to zajišťovaly především komerční subjekty, a to legálně i nelegálně. Dokonce ani sami migranti často nevěděli, jestli jde o agenturu, která má povolení, nebo nikoliv.

S jakými problémy se na českém pracovním trhu ženy-uprchlice nejčastěji setkávají?

Když pracují přes agenturu, znamená to pro ně často velmi dlouhou pracovní dobu. Na jedné straně jsou úředníky nebo poskytovateli ubytování tlačeny k tomu, aby si co nejdřív našly práci. Na druhou stranu ale nejsou pracovní podmínky úplně lákavé. A dlouhá pracovní doba je pro ženy s dětmi nebo třeba s rodiči a prarodiči, o které se musí starat, velmi problematická. Hovořila jsem například se ženou, která pracovala v továrně. Musela si směny organizovat společně se svou matkou, aby se střídavě mohly starat o dítě. Její matka musela pracovat i přes to, že už byla hodně stará. Problematické je i to, že tady je vyšší věk odchodu do důchodu než na Ukrajině. Aby tedy lidé z Ukrajiny měli nárok na důchod, musí často pracovat déle, než je pro ně zdravotně únosné. Mluvila jsem i se ženou, která měla strach, že ji zaměstnavatel vyhodí, protože nestíhala plnit pracovní normy kvůli svému zdravotnímu stavu.

Pro ČR je levná pracovní síla konkurenční výhodou

Zvýšila se po vypuknutí války vůle státu pomáhat uprchlíkům?

Dříve se nepočítalo s tím, že migranti potřebují nějakou pomoc. Stát se zaměřoval pouze na nelegální činnost agentur, které zahraniční zaměstnance vykořisťovaly, ale už nijak nepomáhal samotným vykořisťovaným. A k vymáhání pokut od agentur neměl stát dostatečnou kapacitu. A je také třeba si uvědomit, že s prekarizovanou prací se tady počítá. Pro Českou republiku je levná práce mezinárodní konkurenční výhodou. A nízké mzdy ještě nejsou nelegální. Problém také je, když jsou pracovníci placeni na základě výkonu. Dostanou jen tolik, kolik vyrobí. Jedna respondentka mi třeba řekla, že si vydělá 18 tisíc korun, 11 tisíc zaplatí za ubytování a má dvě děti. Pro ni je jednodušší být doma s dětmi, udělat si třeba rekvalifikaci a mezitím čerpat podporu od státu. Velká část těchto zaměstnanců má navíc mnohem vyšší kvalifikaci. Na Ukrajině měli úplně jinou pracovní pozici než v tady, takže mají zájem třeba o tu rekvalifikaci. Česká republika by je ale potřebovala právě na těch nekvalifikovaných pozicích.

Daří se kvalifikovaným lidem nacházet teď lépe uplatnění, než před začátkem války? Jsou zaměstnavatelé ochotnější nabízet jim lepší místa?

Například ve zdravotnictví jsou velmi pevně nastavená pravidla pro přijímání zaměstnanců. Musí mít aprobační zkoušku. Na jedné straně české nemocnice doktory hrozně moc potřebují a už před válkou existoval program modrých karet pro zahraniční lékaře. Ale na druhou stranu není připravená infrastruktura a programů, které by usnadňovaly třeba zrovna lékařům integraci, je málo. Asi největší problém je na straně jazyka, který je velkou překážkou rychlé integrace. V trochu lepší situaci jsou lidé na výzkumných pozicích, ale těchto pracovních pozic je samozřejmě omezené množství.

SWOT analýza pomůže při plánování

Jaká byla tvá role při organizaci integračního workshopu v rámci spolupráce s MKC Praha?

Během terénního výjezdu jsem pomáhala Janu Dítkovi vést brainstorming v pracovní skupině jedné neziskové organizace poskytující sociální služby cizincům. Bylo tam poměrně hodně pracovníků i aktivit, kterým se daná organizace věnuje. Jan už dříve vymezil aktivity v oblasti integrace, kterým jsme se potřebovali věnovat. Chtěli jsme společně zjistit, co funguje, co nefunguje a co můžeme udělat pro to, aby to fungovalo. Oba jsme si s Honzou rozdělili skupiny a témata a v průběhu několika hodin jsme v těch týmech s účastníky diskutovali. Bylo to hodně intenzivní. Díky tomu jsme získali velmi podrobný vhled do toho, jak a co organizace v tuhle chvíli nabízí a dělá a jaké jsou její priority při poskytování služeb. Zabývali jsme se tím, čeho chtějí a mohou pracovníci dosáhnout.

Kterými tématy jste se zabývali?

Vymezili jsme si tři typy aktivit: psychologická pomoc, aktivity pro děti a aktivity pro dospělé. Potom jsme se všichni sešli a každá pracovní skupina odprezentovala téma, kterým se zabývala. Díky tomu jsme získali širší obraz celé organizace.

Které téma jsi pomáhala mapovat ve své skupině?

Naším tématem byla psychoterapie pro příchozí z Ukrajiny. Velkou výhodou bylo to, že v naší skupině byly dvě uprchlice, které jsou zároveň psychoterapeutky. Já jsem se snažila být koordinátorem a moderátorem diskuse a zároveň jsem tlumočila informace od Ukrajinek k jejich českým kolegyním a kolegům a naopak, díky čemuž byla naše práce plynulejší.

Co se vám podařilo touto metodou zjistit?

Lidé v té organizaci mohli lépe porozumět svým vlastním silným stránkám a formulovat si vizi svého budoucího působení. Vzhledem k tomu, že chtějí podat žádost o grant, tyhle informace pro ně byly klíčové. Mapovali jsme, co organizace v té oblasti dosud zvládla, co fungovalo a co tady zatím chybí.

To, co jim chybí, pak může být předmětem žádosti o grant?

Ano. A nemusí to být jen peníze, co se jim nedostává, chybět jim mohou i určité kompetence. V této organizaci například zjistili, že potřebují právní poradenství. Díky naší analýze se jim podařilo najít dimenze a aspekty, o kterých předtím neuvažovali. 

Co bylo výstupem vašeho setkání a práce ve skupinách?

Vytvořili jsme SWOT analýzu. Kromě příležitostí a výzev jsme formulovali i určitá doporučení. S daty jsme pracovali opravdu fyzicky. Kolega Jan nasbíral spoustu materiálů. Z toho všeho jsme udělali obrovskou koláž plnou informací. Jan to pak převedl do podoby srozumitelného a jasného textu. Výslednou analýzu nemusí organizace použít jen pro potřeby žádosti o grant, může sloužit i jako podklad pro strategické plánování v organizaci a podobně.

Bylo téma psychologické pomoci pro organizaci důležité i před začátkem války, nebo se vynořilo až s příchodem válečných uprchlíků?

Téma se stalo aktuálním díky tomu, že do týmu přišly dvě ženy z Ukrajiny, které byly terapeutky. Pro organizaci se tak otevřela další možnost působení. Zároveň se to potkalo s velkou poptávkou po psychologické pomoci od lidí, kteří přichází z válečných oblastí a velmi nutně potřebují psychologickou podporu.

Vedla jsi skupinu, ve které ne všichni členové ovládali češtinu. Co ti pomáhalo ve vedení skupinového rozhovoru?

Trpělivost všech účastníků. Navíc obě psycholožky už česky rozuměly, takže to bylo jednodušší. Také nám hodně pomohlo zúžit téma, díky čemuž jsme všichni věděli přesně, o čem mluvíme, a komunikace nakonec byla jednodušší, než by se mohlo zdát. Obecně je ale vedení takové skupiny náročné, protože je potřeba simultánně tlumočit všem účastníkům. Mně při práci také hodně pomáhá, že sama pocházím z Moldavska a mluvím díky tomu moldavsky, rumunsky, rusky, česky, anglicky a rozumím ukrajinsky.

Titulní foto: Freepik.com.

Článek vznikl v rámci projektu  „Informování a budování kapacit lokálních komunit při práci s držiteli dočasné ochrany“ podpořeného dotací MVČR.