Hledání společné řeči – zkušenosti jedné berlínské školy
Nedostatečná znalost jazyka je jedním z možných důvodů slabých studijních výsledků mnoha dětí z rodin migrantů. V některých menšinových skupinách žijících v Berlíně se nedostatečná znalost němčiny vyskytuje i ve druhé či třetí generaci. Problém ještě zhoršuje koncentrace migrantů v určitých městských částech. Přibývá veřejných škol, kde pouze malá část žáků pochází z německých rodin. Jak mají za těchto podmínek školy zajistit dětem z rodin migrantů rovné příležitosti? Praxe prezentovaná v této případové studii, tedy dobrovolná dohoda mezi učiteli a zástupci žáků a rodičů o tom, že komunikace ve škole bude probíhat pouze v němčině, představuje jeden z možných přístupů, který vyvolal intenzivní veřejnou debatu.
Tváří v tvář rostoucímu počtu dětí z rodin migrantů a snižující se úrovni znalosti němčiny začala Škola Herberta Hoovera v berlínské čtvrti Mitte (Centrum) zkoumat možnosti, jak žáky jazyk naučit na dostatečné úrovni. V únoru 2005 rozhodla školní rada (fórum složené z učitelů a zástupců žáků a rodičů), že přijme nařízení zakazující v prostorách školy užívat jiné jazyky než němčinu.
Škola přijala nová „pravidla chování“ dne 28. února 2005. I když bylo rozhodnutí školy silně kritizováno tureckými médii i zástupci turecké menšiny jako diskriminační, škola svou jazykovou politiku zachovala. Rozhodnutí školy podpořil odbor školství města Berlína i zvolení zástupci žáků. Počátkem roku 2006 vyvolala dohoda mohutnou veřejnou debatu, o které obšírně informovala německá média.
Wedding je tradiční dělnická čtvrť v severní části bývalého Západního Berlína. Před válkou měla čtvrť přezdívku „rudý Wedding“, protože byla centrem hnutí za práva pracujících. Po válce se čtvrť stala domovem velkého počtu migrantů (především z Turecka), kteří získali práci v průmyslových podnicích Západního Berlína. Po sjednocení města se však poměrně výrazně změnila hospodářská situace. Z důvodu zrušení zvláštních dotací, které měly před rokem 1990 za cíl stabilizovat pracovní trh, dopadl proces rychlé deindustrializace nejen na východní část města, ale i na bývalý Západní Berlín. V důsledku změn se bývalé dělnické čtvrti jako je Wedding stále více potýkají s vysokou nezaměstnaností. Tento vývoj dále stupňuje fenomén selektivní migrace. Německé rodiny se spolu s rodinami lépe integrovaných migrantů stěhují pryč z oblasti, která je stále více vnímána jako domov cizinců a sociálně slabých jedinců.
To, co se ve čtvrti děje, se projevuje i ve složení žáků Školy Herberta Hoovera. V roce 1989 měla škola asi 30 procent žáků z rodin cizinců. Dnes, po více než 15 letech, pochází z rodin migrantů 93 procent žáků. Jedním z důvodů tohoto vývoje je měnící se etnické složení čtvrti, přičemž dalším jsou obavy o úspěšnost studia potomků ze strany německých rodičů žijících v oblasti, kteří často raději vozí děti do škol v méně multikulturních čtvrtích.
Rozhodnutí zakázat užívání všech jazyků kromě němčiny v prostorách školy by nemělo být vnímáno jako pokus o řešení „jazykového problému“ pomocí represe. Zdá se vhodnější na tuto praxi nahlížet jako na symbolické stanovení cíle – učit se německy – sdíleného všemi zainteresovanými stranami. Učitelé proto netrestají žáky, kteří během přestávky hovoří jinak než německy, ale pouze je pokárají a sdělí jim, že ve škole mají mluvit pouze německy.
Analýza
Závažné problémy řady žáků pocházejících z rodin migrantů v rámci německého vzdělávacího systému byly po dlouhou dobu víceméně přehlíženy. Jedním z důvodů byla vzrůstající koncentrace těchto žáků ve školách nacházejících se v typicky přistěhovaleckých čtvrtích. Nedostatečná znalost němčiny, příčina i důsledek nedostatečné integrace, je jedním z faktorů překážejících v integraci. Podle některých odborníků se integrační problém dále zhoršil kvůli tendenci části německé veřejnosti neřešit podobné problémy na veřejnosti s cílem zabránit rozdmýchávání negativních stereotypů v souvislosti s migranty. Autor této studie se domnívá, že Škola Herberta Hoovera si zaslouží pochvalu za snahu zabývat se problémem, který je někdy vnímán jako neřešitelný.
Na rozdíl od některých kritiků školy nevnímáme přijaté opatření jako příklad kulturní represe, ale spíše jako zúčastněnou snahu o dosažení shody ve věci pravidla platného pro všechny. Je však jasné, že se zvolená praxe dotýká citlivého tématu kulturní identity. Politika školy tudíž pravděpodobně vyvolá nepochopení ze strany zástupců menšin, kteří ji mohou považovat za ohrožení práva na zachování vlastní kulturní identity. Tento pohled na věc může podporovat i to, že jazyková politika ve vzdělávacích institucích byla v minulosti často využívána v rámci asimilačních jazykových programů. Je proto důležité zdůraznit, že politika školy je společným dílem učitelů, rodičů a žáků. Proto se spíše než samotný zákaz jeví následováníhodným spíše participační proces, který vedl k jeho vydání.
Závěr
Proběhla řada diskusí o tom, do jaké míry může být politika školy příkladem pro jiné školy v Německu. Podle našeho názoru lze zákaz používání jiných jazyků vnímat jako pozitivní příklad pouze tehdy, pokud je výsledkem participačního procesu vyjadřujícího vůli žáků i rodičů.
Škola přijala nová „pravidla chování“ dne 28. února 2005. I když bylo rozhodnutí školy silně kritizováno tureckými médii i zástupci turecké menšiny jako diskriminační, škola svou jazykovou politiku zachovala. Rozhodnutí školy podpořil odbor školství města Berlína i zvolení zástupci žáků. Počátkem roku 2006 vyvolala dohoda mohutnou veřejnou debatu, o které obšírně informovala německá média.
Wedding je tradiční dělnická čtvrť v severní části bývalého Západního Berlína. Před válkou měla čtvrť přezdívku „rudý Wedding“, protože byla centrem hnutí za práva pracujících. Po válce se čtvrť stala domovem velkého počtu migrantů (především z Turecka), kteří získali práci v průmyslových podnicích Západního Berlína. Po sjednocení města se však poměrně výrazně změnila hospodářská situace. Z důvodu zrušení zvláštních dotací, které měly před rokem 1990 za cíl stabilizovat pracovní trh, dopadl proces rychlé deindustrializace nejen na východní část města, ale i na bývalý Západní Berlín. V důsledku změn se bývalé dělnické čtvrti jako je Wedding stále více potýkají s vysokou nezaměstnaností. Tento vývoj dále stupňuje fenomén selektivní migrace. Německé rodiny se spolu s rodinami lépe integrovaných migrantů stěhují pryč z oblasti, která je stále více vnímána jako domov cizinců a sociálně slabých jedinců.
To, co se ve čtvrti děje, se projevuje i ve složení žáků Školy Herberta Hoovera. V roce 1989 měla škola asi 30 procent žáků z rodin cizinců. Dnes, po více než 15 letech, pochází z rodin migrantů 93 procent žáků. Jedním z důvodů tohoto vývoje je měnící se etnické složení čtvrti, přičemž dalším jsou obavy o úspěšnost studia potomků ze strany německých rodičů žijících v oblasti, kteří často raději vozí děti do škol v méně multikulturních čtvrtích.
Rozhodnutí zakázat užívání všech jazyků kromě němčiny v prostorách školy by nemělo být vnímáno jako pokus o řešení „jazykového problému“ pomocí represe. Zdá se vhodnější na tuto praxi nahlížet jako na symbolické stanovení cíle – učit se německy – sdíleného všemi zainteresovanými stranami. Učitelé proto netrestají žáky, kteří během přestávky hovoří jinak než německy, ale pouze je pokárají a sdělí jim, že ve škole mají mluvit pouze německy.
Analýza
Závažné problémy řady žáků pocházejících z rodin migrantů v rámci německého vzdělávacího systému byly po dlouhou dobu víceméně přehlíženy. Jedním z důvodů byla vzrůstající koncentrace těchto žáků ve školách nacházejících se v typicky přistěhovaleckých čtvrtích. Nedostatečná znalost němčiny, příčina i důsledek nedostatečné integrace, je jedním z faktorů překážejících v integraci. Podle některých odborníků se integrační problém dále zhoršil kvůli tendenci části německé veřejnosti neřešit podobné problémy na veřejnosti s cílem zabránit rozdmýchávání negativních stereotypů v souvislosti s migranty. Autor této studie se domnívá, že Škola Herberta Hoovera si zaslouží pochvalu za snahu zabývat se problémem, který je někdy vnímán jako neřešitelný.
Na rozdíl od některých kritiků školy nevnímáme přijaté opatření jako příklad kulturní represe, ale spíše jako zúčastněnou snahu o dosažení shody ve věci pravidla platného pro všechny. Je však jasné, že se zvolená praxe dotýká citlivého tématu kulturní identity. Politika školy tudíž pravděpodobně vyvolá nepochopení ze strany zástupců menšin, kteří ji mohou považovat za ohrožení práva na zachování vlastní kulturní identity. Tento pohled na věc může podporovat i to, že jazyková politika ve vzdělávacích institucích byla v minulosti často využívána v rámci asimilačních jazykových programů. Je proto důležité zdůraznit, že politika školy je společným dílem učitelů, rodičů a žáků. Proto se spíše než samotný zákaz jeví následováníhodným spíše participační proces, který vedl k jeho vydání.
Závěr
Proběhla řada diskusí o tom, do jaké míry může být politika školy příkladem pro jiné školy v Německu. Podle našeho názoru lze zákaz používání jiných jazyků vnímat jako pozitivní příklad pouze tehdy, pokud je výsledkem participačního procesu vyjadřujícího vůli žáků i rodičů.
Tento článek byl původně napsán pro projekt Interkulturní mapa a je dostupný na www.interculturemap.org. Projekt byl podpořen Evropskou Unií (program INTI).
30. 1. 07
Zdroj: migraceonline.cz
Téma: Integrace