Recenze byla původně otištěna v časopise Regio: Minorities, Politics, Society, č. 9, 2006, který byl podpořen v rámci projektu EU 6 „Challenge - Changing Landscape of the European Security and Liberty“. Z anglického originálu přeložila a zkrátila Eva Kočárková.

Feischmidt, Margit a Pál Nyíri, ed. (2006). Nem kívánt gyerekek? Külföldi gyerekek magyar iskolákban [Nechtěné děti? Migranti v   maďarském vzdělávacím systému]. Budapest: Centre for International Migration and Refugee Studies, Institute for Political Sciences, Hungarian Academy of Sciences, Sík Kiadó, Budapest.
Veřejné diskursy o zapojení Maďarska do mezinárodní migrace jsou založeny na několika protikladech. Počátek současné maďarské migrační politiky a soudobá role Maďarska na poli mezinárodní migrace úzce souvisí s politickým vývojem po roce 1989. Navzdory několika vlnám migrace je Maďarsko, v porovnání s multietnickými společnostmi západních států, stále považováno za „monokulturní“ zemi. Tato představa „kulturně homogenního“ Maďarska se ve veřejné diskusi vžila a silně zakořenila. Obraz „kulturní homogenity“ Maďarska se obvykle váže k relativně nízkému procentu cizinců v maďarské společnosti a k relativnímu nedostatku požadavků přistěhovaleckých menšin – či jejich organizací – na politiky identity, veřejné zastoupení a politickou reprezentaci. Počínaje rokem 1989 viditelně vzrostla nesnášenlivost vůči těm, kteří nejsou integrováni v „homogenní“ maďarské společnosti, nemluvě o všeobecné nevoli rozlišovat „nově příchozí“ a „tradičně usazené“ menšiny. Jasně to ukázaly nedávné politické diskuse o migraci v Maďarsku, které se stále odehrávají jakoby v budoucím čase – „Co se stane, až přijdou?“ nebo „Co budeme dělat, až tady budou?“ Často jsou tak ignorovány otázky týkající se migrantů, kteří již v Maďarsku žijí a pracují. Představa „kulturní homogenity“ zde slouží jako nástroj, který je používaný k odmítnutí nutnosti diskuse o otázkách migrace a menšin. „Kulturní homogenita“ Maďarska se tak jeví jako vysoce problematická.

 V knize „Nechtěné děti?“ jsou tyto ideje a postoje zpochybněny na základě zkoumání zkušeností druhé a třetí generace migrantů v rámci maďarského vzdělávacího systému.V Maďarsku je integrace přistěhovaleckých dětí limitována absencí explicitně definovaných integračních koncepcí. Základem pro vznik této knihy je výzkum o migrantech realizovaný týmem složeným z vědců různých specializací. Toto složení umožnilo důkladněji uchopit a porovnat rozdílné diskursy, které se týkají migrantů. Výsledkem je „polyfonní etnografie“, která zahrnuje rozdílné perspektivy dětí přistěhovaleckého i „domorodého“ (nativního) původu, jejich rodičů, učitelů i vzdělávacích institucí v jejich každodenních interakcích. Tato metodologie autorům například umožnila prozkoumat, jakým způsobem se děti migrantů vyrovnávají s rozdílnými očekáváními svých rodičů, učitelů a spolužáků a dovolila klást otázky typu: Jaký je vztah mezi migrační strategií rodiny a školní úspěšností dítěte? Jaký typ kognitivních vzorců a praktik uplatňují maďarští studenti a učitelé ve vztahu k cizincům?

Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí. V první části autoři rekonstruují perspektivy migrantů, v druhé části je téma uchopeno z pohledu majority prostřednictvím analýzy diskursů učitelů a maďarských spolužáků. Obě části tak obsahují jak kapitoly týkající se analýzy diskursivních strategií a kognitivních vzorců, tak i kapitoly postavené na interpretaci sociálních kontextů, praktik a situací. V popředí úvah autorů stojí imigranti z Číny a Afghánistánu, o kterých najdeme v empirické části knihy od autorů Pál Nyíri a Dóra Paveszka případové studie.

Čínští migranti obvykle přijíždějí do Maďarska jako obchodníci, podnikatelé nebo jako zaměstnanci těchto dvou skupin. Na jedné straně mají tito lidé ekonomické vazby ke korporacím v Číně, na druhé straně má většina z nich příbuzné v západních zemích nebo podnikají v širším regionu. Jejich nadnárodní sociální prostory – postavené na sítích obchodu, informací a příbuzenských vztazích – utváří jejich postoje a plány na vzdělání jejich dětí. Nadnárodní orientace čínských migrantů znamená, že se řídí jinými vzorci potřeb a sociální mobility něž jsou ty, které se nabízejí v Maďarsku. Chápou svoji šanci na úspěch v souvislosti s modernizací tržní ekonomiky v Číně a s možnou kariérou a úspěchem, který je vnímán v úzké souvislosti se západním světem. Jejich formální a neformální nadnárodní sociální sítě jim také dovolují mít větší nezávislost na místních formách sociálního a kulturního kapitálu.

 V protikladu vůči této strategii stojí strategie afghánských přistěhovalců, která odráží skutečnost, že se do Maďarska dostávají většinou jako uprchlíci, kteří mají omezený přístup k finančním zdrojům. Nacházíme u nich jeden ze dvou následujících kulturních vzorců – (1) buď si rodiče i děti ponechávají očekávání podobná těm, která nalezneme v Afghánistánu, nebo (2) se snaží napodobovat vzory maďarských spolužáků. Zatímco čínští studenti vzhlížejí ke kariéře úředníků nebo podnikatelů v anglicky mluvícím světě, afghánští studenti si představují svoji budoucnost jako učitelé nebo doktoři.

Rozdíl mezi diskursem čínských a afghánských migrantů ve vnímání úspěchu, odráží jejich postavení na pracovním nebo ekonomickém trhu. Děti z afghánských rodin se setkávají s nepřátelštějšími postoji ze strany maďarských spolužáků a jejich rodičů. Tyto postoje jsou částečně odvislé od jejich uprchlického statutu a chudoby. Afghánské děti bývají také pod silnějším tlakem ze strany rodičů a komunity na zachování tradičních rolí než děti v čínských rodinách. U chlapců to znamená, že jsou od raného věku zaměstnaní na tržištích nebo v jiných rodinných podnicích, dívky se musí vzdát účasti na školních výjezdech nebo se nesmí stýkat s případnými maďarskými kamarády. Obojí zvyšuje potíže, kterým afghánské děti čelí ve společnosti svých vrstevníků. Čínští přistěhovalci se potýkají s podobnými těžkostmi sociální adaptace, ale jejich širší migrační strategie tyto zkušenosti rámují odlišně. Touhu po sociálním vzestupu a ideál dosažení „západu“ jako student nebo nadnárodní podnikatel v nich povzbuzují také satelitní vysílání čínských televizí a lokální čínská periodika. V těchto médiích jsou migranti představováni jako mezinárodní průkopníci ekonomické modernizace. Současně většina čínských dospělých nemluví „řádnou“ maďarštinou a v mnoha případech jsou závislí na překladatelích – tato role pak často připadá jejich dětem. Protože to učitelům znemožňuje přímou komunikaci s rodiči, většina škol často zmiňuje jazykovou nekompetentnost rodičů jako jeden z prvořadých problémů, který je obvykle interpretován jako nezájem rodičů o vzdělání svých dětí.

Role „dítěte jako překladatele“ je fenomén, který bývá v migrantských komunitách často zmiňován. V čínských komunitách se obvykle váže k vysoce podnikavému způsobu života, který vyžaduje, aby čínští migranti svěřili své děti načas pod dozor maďarských vychovatelek. Většina čínských rodičů posílá své děti nejprve do maďarských základních škol a později je umisťuje do mezinárodních škol. Tato strategie otvírá přístupu k anglicky mluvícímu světu globální modernity. Díky těmto ambicím, které se významně liší od modelu úspěchu uvnitř maďarského školního systému, zůstávají také čínští migranti marginalizováni na okraji společnosti. Pro děti z přistěhovaleckých rodin posiluje zapojení a socializace v mezinárodních školách zkušenost toho, že jsou na jedné straně schopni se uplatnit v otevřenějších globálních společnostech, ale na straně druhé stále zůstávají v maďarské společnosti na okraji. Současně s tím se děti z afghánských přistěhovaleckých rodin objevují především ve státních školách.

V kapitolách druhé části knihy od autorů Zsuzsa Árendás, Pál Nyíri, Dóra Paveszka and Eszter Szilassy získáváme přístup k „pohledu majority“ a praktikám v maďarských školách skrze názory maďarských žáků a učitelů na cizince. Výpovědi účastníků rozhovorů a focus groups (ohniskových skupin) jsou zde zasazeny do širších diskursivních rámců interkulturních vztahů, rozdílností a podobností v současném Maďarsku. Úvahy maďarských dětí a učitelů lze číst jako doklady všeobecné nejednoznačnosti, která se váže k migrantům a k tomu, jak se s migranty v Maďarsku zachází. Zatímco v rámci focus groups se většina dětí obvykle snažila ukázat pozitivní postoj k cizincům nebo kulturním odlišnostem, tyto ideje se jenom vzdáleně odráží v jejich každodenní rutině. Většina dětí přijala tvrzení, že Maďarsko již má příliš mnoho cizinců. Současně většina z nich souhlasila s tím, že politicko-ekonomický vývoj a přistoupení Maďarska do EU vyžaduje shovívavější postoj k migrantům. Tyto děti respektovaly smysl migrace v obecných termínech, její praktické důsledky však stále nahlížely jako nepříznivé. Současně většina úvah učitelů ukazuje, že mnoha z nich problematika integrace uniká; buď nedokázali rozpoznat stávající problémy, kterým čelí studenti – cizinci, nebo tyto problémy zastírali. Tendence učitelů zakrývat rozpory ve svých vyprávěních byly v přímém rozporu s úvahami přistěhovaleckých dětí, a snad ještě častěji s výpověďmi uprchlických dětí. Jejich vyprávění školních prožitků ukazují, že se musely vypořádat s častými urážkami a najít cestu jak dosáhnout ocenění nebo úspěchu mezi maďarskými vrstevníky. Tyto rozdílné zkušenosti mohou být chápány prostřednictvím představy sama sebe jako překladatele jak v praktickém, tak v etickém slova smyslu.

 Většina pracovníků ve školství je přesvědčena, že jejich škola „není dostatečně připravena“ na přihlašování zahraničních žáků a znalost maďarštiny přistěhovaleckých dětí klade za nejdůležitější aspekt při výběru žáků. Ve čtvrtích s větším podílem přistěhovalců vznikla neoficiální dělba práce, při níž pouze několik škol přijímá „znevýhodněné“ přistěhovalecké děti. Bez všeobecné integrační strategie je účinná integrace přistěhovaleckých dětí v maďarském vzdělávacím systému v pravomoci daného ředitele školy. Pokud přistěhovalecké děti již školu navštěvují, jejich šance na studium určují rovněž učitelovy preference. Absence institucionalizovaných postupů pro interkulturní vzdělávání vede k tomu, že vznikají improvizované metody, jak se vypořádat s nastalými situacemi. Většina učitelů není připravena a proškolena na přijímání zahraničních studentů, a často tak hazarduje svými vlastními pokusnými metodami. Někteří učitelé mají sklon zlehčovat urážky, které přistěhovalecké děti ve škole utrží, tím, že je pokládají pouze za normální formu rivality mezi spolužáky. Převládající strategie zacházení s přistěhovaleckými dětmi, které neumí maďarsky, je jejich umisťování o jeden nebo o dva ročníky níže než by odpovídalo jejich věku.

Mezinárodní školy umožňují v protikladu ke státním školám migrantům stěhovat se mezi různými zeměmi, aniž by výrazněji postřehli odlišnosti vzdělávacího systému. V Maďarsku několik z těchto škol inzerovalo svoje studijní programy v místních čínských novinách a nejméně ve dvou z těchto škol mají žáci čínského původu početní převahu. Na rozdíl od státních škol vyvinuly mezinárodní školy strategie pro rozpouštění xenofobních tendencí mezi studenty například prezentacemi odlišných kultur studentů. Děti cítí to, že se účastní učebního procesu mnohem více, než kdyby byli ve státní škole. Navzdory jejich úsilí se však tyto školy zdají být méně efektivní v ovlivňování vzájemného porozumění mezi studenty také mimo školní vyučování.

Pro účely knihy autoři odlišují kategorie „nově příchozích cizinců“ a dvě další kategorie „cizinců“ v Maďarsku, jimiž jsou etničtí Maďaři ze zahraničí a populace maďarských Romů. Toto metodologické rozlišení stojí na pojmech „nových“ a „starých“ menšin, které se v Maďarsku vžily. Pojem „starých menšin“ odkazuje k „historickým menšinám“ – jako například Romové, které měly historický vztah k maďarskému národnímu státu. Naproti tomu „nové“ menšiny tento historický vztah k Maďarsku nemají a jejich kulturní odlišnost je relativně zjevná (jako například u afghánských a čínských přistěhovalců). Ačkoli romští žáci nebyli prvotním předmětem této studie, v rámci terénního výzkumu se stávali častým tématem diskusí. Jak kniha upozorňuje, existující praktiky a diskursy mají sklon stavět migranty a děti přistěhovalců jednoduše do pozice odlišných a tento pojem se v Maďarsku úzce váže k Romům. Například jak osmý tak desátý okrsek v Budapešti mají velké množství čínských a romských studentů. Z pohledu většinové společnosti osmý okrsek v Budapešti a jeho tržiště (kde žije a pracuje mnoho čínských a afghánských rodin) spojuje migranty s etnickou městskou chudinou, jejíž synonymem jsou v Maďarsku právě Romové. U afghánských přistěhovalců přispívá k této kategorizaci také barva kůže - spolužáci se dětem z těchto rodin často vysmívají, že jsou „Romové“. Jak si autoři správně všimli, pro tyto přistěhovalce jsou Romové významným referenčním bodem. S cílem lépe kontrolovat obraz sebe sama a korigovat negativní stereotypy, které o nich v Maďarsku panují, pokoušejí se tito imigranti distancovat od této stigmatizované menšiny. Všeobecný veřejný obraz Romů jako „cizinců“ stále formuje některé postoje k nově příchozím cizincům. Některé z těchto charakteristik, které jsou připisovány většinovou společností cizincům, jsou odvozeny ze starších stereotypů, které se většinou vážou k Romům. Migranti jsou nuceni vyvíjet metody, aby se s touto kategorizací vypořádali. Ačkoli téměř každá kapitola práce obsahuje nějaké reflexe Romů a otázku kategorií, stále zůstávají „skrytými aktéry“ knihy, kterým se dostává hlasu prostřednictvím druhých, ale málokdy je jim dovoleno mluvit přímo.

S cílem rozšířit výzkumnou perspektivu nabízí poslední kapitola (jejímiž autory jsou Margit Feischmidt, Ilona Fogarasi, and Zsuzsanna Vidra) přehled současných diskusí o migraci, multikulturalismu a západním vzdělávacím systému. Základním předpokladem této kapitoly je to, že všechny vzdělávací politiky jsou vždy zakořeněny v širším politickém nebo sociálním kontextu a tudíž představují širší diskursy o kulturních, etnických, náboženských nebo „rasových“ rozdílech dané politické jednotky. Autoři identifikují dva rozdílné principy těchto politik: (1) programy multikulturního a (2) občanského vzdělávání. První program zdůrazňuje nutnost reprezentace a uznání, které se týkají utiskované menšinové kultury, a žádá transformaci kulturní hegemonie státu. Kritikové tohoto přístupu argumentují, že pojem multikulturalismus pouze zastírá problémy a nenabízí reálné řešení. Naopak hlavním předpokladem druhého programu je víra v to, že instituce demokratického systému by měly vytvořit příležitosti pro rovnost, čehož nelze dosáhnout uznáním platnosti kulturní svébytnosti. Proto se představitelé tohoto přístupu dožadují možností postnacionálních politických komunit a nové definice občanství.

Srovnáním vzdělávacích politik a diskursů Spojených států, Velké Británie, Německa a Francie autoři poukazují na to, že se maďarské školy vyhýbají některým nesnadným otázkám, které se přes jejich obtížnost ostatní vzdělávací systémy snaží uchopit. Informace o kulturách, které v dané zemi spoluexistují, stále v maďarských školních osnovách chybí. Problémy a jinakost, které stigmatizují Romy a etnicky maďarské menšiny v sousedních zemích, stojí v cestě také úspěchu přistěhovaleckých dětí v maďarském školském systému. Je zřejmé, že dokud tyto problémy nebudou v širším společenském diskursu uvedeny na pravou míru, nikdo nemůže očekávat, že by se pro školství našlo řešení. Ačkoli některé pojmové předpoklady a rozpory této knihy zůstávají otevřeny dalším vyjednáváním, zůstává tato studie jednou z nejinspirativnějších v současné maďarské společenskovědní literatuře. Nabízí nejen hloubkový etnografický popis, ale představuje také odrazový můstek pro další diskuse mezi sociálními vědci, politiky a každodenními účastníky maďarského vzdělávacího systému.