Evropská migrační agenda a tolik kontroverzní kvóty

13. května 2015 vydala Evropská komise dokument Evropskou migrační agendu, která alespoň v několika bodech představuje nový přístup oproti dosavadním politikám. Komise výslovně uznává, že je třeba chránit ty, kteří to potřebují. Migrační agenda zvyšuje finanční zdroje pro záchranu lidských životů, i počet míst pro přesídlení uprchlíků[1] a přináší též povinné přerozdělení žadatelů o azyl z Itálie a Řecka do ostatních členských států EU.

Kvóty k přerozdělení žadatelů o azyl

Právě přerozdělení žadatelů o azyl se stalo velmi kontroverzním a živě rezonuje v debatě v členských státech včetně Česka. Evropská komise navrhuje redistribuci 40 000 uprchlíků ze Sýrie a Eritrey, kteří přijedou do Itálie a Řecka v následujících dvou letech.[2]

Z Itálie by došlo k redistribuci 24 000 a z Řecka 16 000 lidí. Právě lidé ze Sýrie a Eritreje mají vysokou pravděpodobnost uznání statusu uprchlíka v EU. 

Nejvíce žadatelů o azyl by bylo posláno do Německa, Francie a Španělska. Na Českou republiku při tomto rozdělení připadá 797 + 531 žadatelů o azyl. 

 Zdroj: euractiv.it

Jak se k tomu staví členské státy

Proti tomuto číslu někteří brojí jako proti neúměrně velkému, Itálie jej zas vnímá jako příliš nízký počet, aby měl na situaci v Itálii skutečný dopad.

Kritéria, na základě kterých by se měli žadatelé o azyl přerozdělovat, jsou také různá (HDP, počet obyvatel či míra nezaměstnanosti) a státy na ně mají odlišné názory. Španělská vláda například tvrdí, že by se měla mnohem více brát v potaz nezaměstnanost v členských zemích, jiné státy zase poukazují na to, že na svém území již mají spousty uprchlíků a že tento fakt by se měl v distribučním klíči více zohlednit. 

Nevládní organizace naopak kritizují to, že návrh na redistribuci uprchlíků nebere ohled na přání, sociální a rodinné vazby uprchlíků v jednotlivých zemích EU. Vytvořil by se tak systém podobný Dublinskému nařízení, který již dnes rozesílá lidi po EU, aniž by bral v potaz, co si oni sami přejí. To vede samozřejmě k tomu, že lidé pak stejně odjedou jinam a nemají pak přístup k základním právům, a jsou drasticky posíláni zpátky do té země EU, ze které odešli. 

Někteří se domnívají, že požadavek obsažený v návrhu Evropské komise, aby lidé zůstali v zemi, kam budou umístěni celých pět let, je neúměrný. Na druhou stranu pokud by žadatelé o azyl dostali dostatečnou integrační podporu, je po pěti letech větší šance, že lidé v určené zemi zůstanou, než pokud by se jednalo o dobu kratší.

Co Komise i členské státy naprosto přehlížejí je fakt, že Dublinské nařízení mimo jiné nefunguje právě proto, že si lidé nemohou zvolit do které země chtějí. Státy neberou dostatečně v potaz rodinné vazby žadatelů o azyl, ač tuto povinnost mají na základě Dublinského nařízení. Aby byla distribuce žadatelů o azyl dlouhodobě udržitelná, je potřeba, aby se přání osob, jejich osobní vazby na rodinu a diasporu a možnosti uplatnění braly v potaz. Pokud tomu tak nebude, není možné účinně zabránit tomu, aby se lidé nesnažili tak jako tak dostat do jiného státu.

V Česku se stále více objevuje také argument, že přijetím kvót bychom přišli o své suverénní právo rozhodovat o tom, kdo může a kdo nemůže vstoupit do naší země. Je překvapivé, že takový argument přichází od proevropsky orientované vlády. Samotným vstupem do EU jsme rozhodli pro to, že některá témata je potřeba řešit na celoevropské úrovni, protože jednotlivá národní řešení nejsou dostatečná nebo účinná. Současná situace v oblasti migrace a azylu je přesně tímto případem.

Tím, že jsme v EU zrušili vnitřní hranice mezi státy a máme volný pohyb osob, což je pro většinu občanů vůbec největší výdobytek EU, nese celá EU společně logicky odpovědnost za situaci na vnější hranici EU. A v souladu s tím i za příchozí migranty a uprchlíky. 

Přesídlení

Přesídlení je jedním z možných trvalých řešení situace uprchlíků v uprchlických táborech mimo EU, obzvláště pro ty nejvíce zranitelné a traumatizované, kteří se nemohou vrátit do země původu či zůstat v regionu. Lidé jsou zkroušení těžkou situací a frustrací z nejistého života bez perspektivy v uprchlických táborech a nemají žádnou možnost dostat se do bezpečí legální cestou. Proto jsou nuceni vydávat se na pospas převaděčům lidí nebo obchodníkům s lidmi. Uprchlíky k přesídlení obvykle vybírá UNHCR spolu se státem, do kterého lidé mají přijít.

Evropská komise navrhuje přesídlení 20 000 lidí do zemí EU během následujících dvou let. V některých státech EU to rezonuje jako vysoké číslo. UNHCR však odhaduje, že urgentně přesídlení v roce 2015 potřebuje 960 000 lidí, celosvětově nabízeno je v současnosti jen 80 000 míst, z toho ovšem naprostá menšina v Evropě .[3]

Co se přesídlení velkého počtu osob týče, měli bychom se podívat na to, v jaké situaci lidé dnes opravdu žijí. Miliony Syřanů jsou nyní v uprchlických táborech v sousedních zemích, bez jakékoli perspektivy pokračování normálního života. Spousta lidí, kterým je přesídlení nabídnuto, tuto možnost odmítá, protože chtějí zůstat blízko své země původu a později se tam i vrátit. Pro ty, kteří však jinou možnost nemají, je to často otázka záchrany života a lidské důstojnosti. 

Neziskové organizace volají po tom, aby do EU bylo přesídleno bylo osob mnohem víc než pouhých 20 000. V rámci přesidlovacích programů by pak měli vždy být prioritizováni hlavně ti zranitelní (např. osamocené matky s dětmi, lidé s traumatickou zkušeností pro které by bylo vysoce těžké vrátit se zpátky). Je důležité, aby lidé byli na přesídlení dobře připraveni ještě před odjezdem z uprchlických táborů a také aby se jim dostalo dostatečné pozornosti po přijetí. Podpora měst a samospráv a nevládních organizací, kteří přesídleným uprchlíkům poskytují pomoc při integraci, je proto klíčová. 

V Česku se proti přijetí uprchlíků objevuje také argument, že neexistuje právo na život v blahobytu a materiálním zabezpečení. To však vůbec nejsou argumenty, na kterých Evropská komise zakládá svůj návrh. Ten je postaven na faktu, že mezinárodní právo jasně zakotvuje právo žádat o azyl (a Evropské právo dokonce uznává právo na azyl v Evropské chartě lidských práv) a právo opustit jakoukoli zemi včetně své vlastní.  

Vojenská akce ve Středozemním moři

Jedním z velmi kontroverzních návrhů je použití vojenské síly k ničení lodí ve Středozemním moři jako boj s nelegálními převaděči. Převaděči, kteří profitují ze zoufalé situace migrantů a uprchlíků, samozřejmě páchají nelegální činnost, ale je třeba rozumět tomu, že by tu nebyli pokud by nebyla po jejich službách poptávka. Poptávka po službách nelegálních převaděčů existuje, protože uprchlíci ze Sýrie se dnes do EU nemohou dostat legální cestou. Do rukou převaděčů je žene pud sebezáchovy.

Není jasné, jak by byli identifikováni oni „nepřátelé“, zda by nedošlo také k ničení lodí rybářů, kteří lodě používají k živobytí, jen proto, že by potenciálně mohly být i dopravními prostředky pro migranty a uprchlíky.

Pokud by k takovému zásahu přece jen došlo, a byl úspěšný, jeho výsledkem může být jednak to, že spousta lidí zůstane uvězněna v bezvýchodné situaci v chaotické Lybii, anebo převaděči najdou další a ještě mnohem nebezpečnější cesty do EU, jak jsme tomu byli svědkem už mnohokrát. 

Tuto akci 22.června 2015 Evropská Rada schválila. EU však bude ještě potřebovat rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN „nebo“ souhlas státu, v jehož vodách by k vojenské operaci došlo. Jelikož zde hovoříme o Lybii, která má v současnosti dvě vlády, jednu oficiální a druhou neoficiální a obecně v zemi vládne chaos, není vůbec jasné, s kým by v tomto případě EU jednala a od koho by žádala souhlas či svolení s vojenským zásahem.

Pracovní migrace

Z hlediska pracovní migrace Komise navrhuje opatření pouze pro vysoce kvalifikované pracovníky (ve vztahu ke Směrnici o modrých kartách). Přitom ekonomičtí migranti k nám přicházejí stále a to i ti nekvalifikovaní. Přicházejí zejména neregulérním způsobem, protože legální cesty neexistují. Pokud pak práci v EU  najdou, pak je to často na černo a bez placení  daní. Postavení v šedé ekonomice ale nebývá dobrovolným výběrem migranta, už proto, že jeho  práva nejsou nijak zabezpečena. A je těžké to změnit, protože pracovní migranti si nestěžují, ani neprotestují, ve většině případů se snaží přežít a posílat peníze domů.  

Otázka remitencí je jednou z věcí, kterou současná debata o migrantech v EU opomíjí. Komise i státy EU oprávněně říkají, že ke snížení počtu migrantů do EU je potřeba především zlepšit situaci v zemích původu.  Přitom již bylo prokázáno, že právě remitence, které migranti v EU posílají svým rodinám, jsou jednou z nejefektivnějších metod rozvojové pomoci. Žádná taková pomoc samozřejmě nemůže uspět v zemích, kde se válčí či které hrubě porušují veškerá lidská práva. Kdyby lidé mohli přicházet za prací do EU legálně, posílat peníze domů a kdykoli se vrátit na návštěvu za rodinou, vyřešilo by to nejen jejich potíže ale i potíže zneužívání šedé ekonomiky.

Očekávaná Reakce Evropské Rady 

Rada EU pro spravedlnost a vnitřní věci, na které se 16. června v Lucemburku sešli ministři vnitra členských států EU, se na ničem konkrétním ohledně solidarity v azylových věcech nedohodla. Státy se však shodly na tom, že solidarita je podstatná a že by se na společném řešení měly všechny členské země EU nějakým způsobem podílet. Komisař Avramopulos je přesvědčen o tom, že shoda na konkrétních návrzích bude do konce července dosažena.

Tento týden, 25.-26.června zasedá Evropská Rada, která se má k návrhům Komise ohledně Evropské migrační agendy vyjádřit.

---

Evropská migrační agenda přišla s několika zajímavými nápady, které směřují správným směrem, ale jsou nedostatečně odvážné. Radikálnějším a logickým krokem by bylo zrušení Dublinského nařízení a přiznat uznaným uprchlíkům možnost volného pohybu v rámci EU, vždyť tato svoboda je jednou ze základních hodnot, na kterých stojí EU. Pak by žádné kvóty nebyly potřeba a současná migrační vlna by se měla možnost se rozptýlit po celé EU, berouce v potaz to, jaká je kde místní situace z hlediska nezaměstnanosti i dalších podmínek.

Současný strach lidí z imigrace je do velké části také hnán tím, že lidé přicházejí neregulérním způsobem a situace je velmi živelná. Právě proto, že příchod lidí není možné zastavit, že migranti a uprchlíci si nemyslí, že dělají něco špatného a protože často nemají na výběr, je třeba jej zlegalizovat a regulovat. Stejně tak jako se ukázalo logičtější legalizovat a regulovat obchod s alkoholem, aby došlo k vymýcení černého trhu, dává smysl udělat to samé v oblasti migrace. Prohibice alkoholu se také ukázala jako neúčinná, poptávka po něm vždycky byla a bude, a čím víc zákazů, tím více kriminálních živlů, černé ekonomiky a daňových úniků se kolem obchodu s ním objevilo. Pokud převezmeme otěže a budeme migraci legalizovat, regulovat a v případně té pracovní i danit, vezmeme tím jednoduše – a bez násilí – převaděčům lidí vítr z plachet.

Otevření legálních cest do EU, například přesídlení, je prvním krokem k této regulaci, ve které by se i evropští občané mohli cítit bezpečněji.