Červené karty pro cizince bez pobytového oprávnění aneb regularizace zůstává velkým strašákem české migrační politiky

Důvody příchodu cizinců do České republiky jsou rozmanité, mnozí z nich k nám směřují z čistě ekonomických důvodů, další zase proto, že z nejrůznějších příčin nemohou zůstat v zemi původu. Hledají lepší, snesitelnější místo k životu. Ať už jsou důvody jejich příchodu jakékoliv, celé řadě z nich jejich původní touhy a plány nevycházejí a jejich sen o lepším světě končí pobytem bez oprávnění. Nejde přitom o nic výjimečného. Hranice mezi legálním a nelegálním pobytem je mnohdy vratká a z legálního cizince se snadno může stát cizinec nelegální. Legalizace pobytu v České republice je totiž komplikovaným procesem, který nezřídka končí neúspěchem. Kromě dalších faktorů k tomu bohužel napomáhá i restriktivní politika státu, nepřehledné a často novelizované právní předpisy, ale i nevstřícný postoj úředníků při komunikaci s cizinci. Ať již jsou důvody pro pád do nelegality jakékoli, faktem zůstává, že na našem území existují cizinci v nelegálním pobytovém postavení.

Nelegální neboli neregulérní cizinci to v Česku nemají jednoduché. Jaký je jejich život? Často žijí v nedůstojných podmínkách a někteří z nich se stali dokonce oběťmi obchodu s lidmi a nucené práce. Musejí se potýkat s obrovskými problémy při své snaze o naplňování alespoň těch nejzákladnějších práv, jež jsou jim odpírána, avšak zároveň se sami účinně bránit nemohou. Své postavení si uvědomují, nicméně nemají k dispozici žádné prostředky, aby mohli vyřešit vlastními silami překážky, které souvisejí s pobytovou nelegalitou. Vzhledem ke své nelegalitě ani nemohou nikdy vytvořit silnou lobby, protože u nich převažují obavy z důsledků přiznání svého nezákonného postavení. Stejně tak jako v jiných evropských zemích jsou i u nás mnozí z nich vykořisťováni svými zaměstnavateli či zprostředkovateli práce, kterým jsou nuceni odvádět části své mzdy. Pracují přesčas, za nevyhovujících hygienických podmínek, bez respektování pravidel bezpečnosti práce. Zaměstnavatelé za ně neodvádějí zdravotní pojištění a úhrada nákladů na léčbu jde k tíži zaměstnance, proto jsou v případech pracovních úrazů zvláště ohroženi. Obávají se však ztráty zaměstnání a tak jsou ochotni pracovat za jakýchkoliv podmínek. Za vykonanou práci mnozí nedostanou plat v dohodnuté výši, někdy dokonce plat žádný. Výjimkou nejsou ani situace, kdy je zaměstnavatelé sami udávají ve snaze vyhnout se svým závazkům vůči nim, když lze spolehlivě očekávat, že deportovaný cizinec nebude mít už čas ani prostředky k vymáhání svých pohledávek vůči zaměstnavateli. Systém penalizace zaměstnavatelů za nelegální zaměstnávání je nefunkční a pozice některých cizinců ztížená právě skutečností, že se na území nacházejí nelegálně. Nemohou se tak obrátit s žádostí o pomoc v pracovněprávních vztazích na příslušné státní orgány, jelikož si jsou dobře vědomi rizika toho, že na místo prošetřování jejich podnětu ve vztahu k zaměstnavateli bude odpovědné orgány zajímat pouze otázka legality jejich pobytu. Nemohou ani jiné věci. Třeba uzavřít manželství nebo se stát oficiálním a úředně uznaným rodičem vlastních dětí, které, pokud tu také budou bez oprávnění, čeká ve škole s největší pravděpodobností udávání místo povinné školní docházky. Nemohou dost dobře zůstat ale ani odejít.

Ani stát z toho nevychází dobře. Vsadil totiž na restrikce vůči neregulérním migrantům. Zatím jsou důsledkem tohoto postoje především rostoucí náklady na boj s nelegální migrací, nulový přínos pro státní pokladnu ve formě daní a odvodů, růst cen převaděčů a nárůst vykořisťování cizinců. Ze situace neprofituje stát ani obyčejní cizinci, ale zákon porušující zaměstnavatelé a především lidé z prostředí organizovaného zločinu.

Represivní opatření jsou nepochybně legitimní, nutná a důležitá, nicméně bez přiměřenosti a dalších navazujících kroků nevedou k zamýšleným cílům a nemají v sobě potenciál nelegální migraci eliminovat.Proto se otevírá prostor pro přístup opačný (ne-represivní), který v současné době uplatňuje s různou mírou intenzity i řada evropských států. Tímto přístupem a zároveň jedním z nástrojů v boji proti nelegální migraci je regularizace nelegálních cizinců. Při regularizaci nebo-li amnestii je cizincům bez trestu prominut jejich nelegální pobyt a za určitých podmínek je jim dána možnost získat oprávnění k pobytu. Přistoupení k regularizaci je ale poměrně kontroverzní záležitost, která s sebou přináší i některá rizika. Především se jedná o obavu z nalákání dalších cizinců k příchodu nejen k nám, ale naším prostřednictvím i do celé Evropy. Obava z toho, že vstřícný krok si někteří vyloží tak, že nelegální cesty se prostě vyplácejí. Obava z toho, že nelegální migraci se tímto opatřením potlačit nepodaří. První obava však není spolehlivě dokázána a přinejmenším posledně jmenovaný strach vychází z absolutního nepochopení regularizace. Není možné očekávat, že regularizace sama o sobě vyřeší problém nelegální migrace, takové ambice totiž rozhodně nemá a ani mít logicky nemůže. Jejím úkolem je odstranit důsledky, nikoliv příčiny. Ani to však není málo. Z pohledu českého státu jsou však tyto úvahy zatím, zdá se, až příliš radikální. Český stát přitom nebere ve svém jasném odmítání regularizace v potaz aspekty pozitivní, mezi něž patří kromě ekonomických výhod plynoucích ze začlenění osob na legální trh práce i možné omezení obchodu s lidmi, větší ochrana osob v pracovněprávních vztazích či snazší kontrola přistěhovalců státem. Klasická regularizace tudíž v Čechách není a ani nikdy nebyla na pořadu dne.

Přesto i v českém prostředí by se mohlo přistoupit alespoň k dílčím formám regularizace, nazvěme ji měkkou regularizací, která sice nevede k legalizaci pobytu, avšak je odpovědí na otázku, jak zajistit pobytově nelegálním cizincům základní lidská práva. Tato měkká regularizace vychází se z toho, že státu se v dohledné době nepodaří zvládnout nelegální migraci či alespoň snížit počet neregulérních migrantů na území. Současně se připouští, že nelegální či neregulérní bude samozřejmě pobyt těchto cizinců, ale jiné oblasti jejich života již nelegální být nemusejí, ba nezřídka ani nemohou být za nelegální považovány. Měkká regularizace tedy pobytovou nelegalitu neodstraňuje, ale zkouší ji učinit snesitelnou jak pro cizince samotného (přitom ovšem neruší sankce za nelegální pobyt), tak pro společnost. Tento přístup je také méně rozporuplný než klasická regularizace. Příkladem takové měkké regularizace by mohly být i nedávné změny ve školském zákoně, které konečně uznaly právo dítěte navštěvovat základní školu bez ohledu na to, zda je zde legálně či nelegálně. Tady však převážily závazky z Úmluvy o právech dítěte před vstřícností českého státu k neregulérním migrantům.

Ke škodě věci naráží myšlenka tzv. měkké regularizace v českém prostředí na poměrně silný odpor. Ten se mimo jiné ukázal při právě proběhlé debatě o migrační legislativě na půdě Parlamentu ČR. Jednalo se třeba o uzákonění možnosti promíjet udělená správní vyhoštění, o zavedení tzv. ochranné lhůty pro případ ztráty zaměstnání nebo o zavedení možnosti beztrestného výjezdu cizince. Například navržený institut žádosti o beztrestný návrat měl být motivací pro cizince, kteří na území ČR pobývají neoprávněně, aby dobrovolně ukončili svůj neoprávněný pobyt a vycestovali. Mnoho cizinců totiž prodlužuje svůj neoprávněný pobyt proti svým plánům a často i proti svým zájmům právě z obavy před sankcí. Dobrovolné vycestování cizince do jeho země původu by tak bylo výhodné jak pro něj samotného, tak i pro český stát, který by uspořil výdaje za zajištění cizince či za jeho deportaci. Poslanci tuto věc ale neschválili, stejně tak jako neschválili takřka žádné změny ve prospěch cizinců v obtížném postavení. Všechna tato regularizační témata vycházela z pozměňovacích návrhů a za radikální by v kontextu současné Evropy a jejích masivních regularizačních programů pokládána být rozhodně neměla.

K řešení nelegální migrace nerepresivními cestami v Česku není politická vůle a jak to tak vypadá, ještě nějakou dobu nebude. Nepochybně zde svou roli hraje i citlivost tématu migrace, ať už jde o otázky související s hrozbou kriminality a terorismu, hlediska ekonomické a sociální stability státu či o nepřátelstvím načichlé postoje majoritní společnosti vůči cizincům. Ve skutečnosti se neregulérní cizinci zpravidla nedostali do konfliktu s trestními normami, ale pouze nesplnili administrativní náležitosti k pobytu. To by nemělo být důvodem pro tak široké dopady spojené se sociálním vyloučením a s odpíráním základních sociálních práv, které v současnosti doprovázejí nelegální pobyt cizinců u nás. Stát by se měl ve vlastním zájmu důsledně vyvarovat zavádění a podporování nežádoucích principů kolektivní viny a hledání původců sociálních problémů mezi migranty obecně a uvědomit si, že svým postojem přispívá k rozšiřování xenofobie a diskriminace, což se dřív nebo později obrátí proti němu.

Ustrašená česká migrační politika, která svoji nejistotu a bezmoc překrývá tvrdým přístupem k cizincům, se v tomto případě do Evropy nechystá. A to i přesto, že si pomalu začíná uvědomovat, že souběžně s potíráním nelegální migrace musí přistoupit k otevírání možností migrace legální. Celospolečenské škody a státní výdaje zapříčiněné pobytovou a pracovní nelegalitou jsou totiž tak velké, že se vyplatí migraci usnadňovat. Nejde však jen o vymýšlení různých nákladných projektů zelených karet na přilákání cizích migrantů do České republiky, ale i o důstojné a všem přínosné nakládání s těmi, kteří se na našem území již nacházejí. Pro ně jsou bohužel nachystány karty zcela jiné a regularizace je v českém politickém prostředí něco jako zakázané nepřístojné slovo, které se jednoduše nesluší říkat nahlas v dobré společnosti. Tratíme tím ale všichni. My i cizinci, stát i společnost.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.