Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií

Jedno z hlavních témat českých médií v poslední době je přesun čečenských uprchlíků z Polska do České republiky. Přístup novinářů k tomuto problému je v mnohém povrchní. Ukazuje se sice do jisté míry pochopitelný, leč nedbalý přístup redakcí v tomto směru: narozdíl od většiny jiných oblastí často nemají specialisty na uprchlickou, cizineckou a spřízněnou problematiku. Exody lidí z míst ozbrojených konfliktů kvůli ohrožení života a zdraví, z důvodu pronásledování či diskriminace nebo kvůli špatné sociální situaci v zemi původu se přitom stávají jedním ze stěžejních témat světových i evropských fór, počínaje konferencemi OSN, Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a konče iniciativami nevládních organizací.

Bez souvislostí a znalostí

Denně pročítám všechny deníky, poslouchám Český rozhlas (Radiožurnál, ČRo 6, Prahu a Reginu) a poměrně často se dívám i na televizní zpravodajství - po skončení Primy přepínám na ČT, po jejich závěru se oblažuji nováckým tlacháním v TV Nova. Dostávám též denní monitoring všech médií, včetně regionálních, který obsahuje všechny zprávy o cizincích, uprchlících, běžencích apod. V žádné zprávě na téma odchodu čečenských uprchlíků z Polska do ČR jsem však nenalezl popis hlubších souvislostí s děním v Čečensku. Toto připomenutí je přitom důležité k utvoření názoru na to, proč se z Čečenců stali uprchlíci.

Redakce se navíc většinou nezajímají ani o to, jaké je postavení čečenských uprchlíků v Polsku. Čestnou výjimkou budiž článek Hospodářských novin „Soudy měly uprchlíkům pomoci, zatím to neplatí,“ ze dne 28. 4. 2003. Autorka zde vedle výroků státních úředníků dává prostor i názorům pracovníků nevládních organizací, které se uprchlíky zabývají, i uprchlíků samých. Jinak jsou zprávy plné vyjádření oficiálních polských i českých míst, Čečenci sami dostanou slovo zřídkakdy, a pokud ano, tak jen pár slov vytržených z kontextu. Mediální smog tohoto tématu by se dal shrnout do věty: Čečenci k nám z Polska přicházejí za lepším ubytováním a za lepší zdravotní péčí.

Pohled z druhé strany

Jak jsme se mohli dozvědět ze všech našich médií, protože všechna to převzala z ČTK, podle představitelů polské cizinecké policie jsou čečenští uprchlíci z většiny typičtí ekonomičtí emigranti. Nepochybuji o tom, že takoví úředníci se najdou vždy a všude, že třeba to samé či podobné říkali kdysi o našich exulantech i někteří policisté v západních zemích (nemám na mysli skutečné československé ekonomické emigranty, kteří jistě také existovali, ale politické uprchlíky či vyhnance). Dnes se mi to zdá snad ještě horší než tenkrát. Jelikož v Čečensku válka dosud fakticky neskončila, je takové tvrzení více než nezodpovědné. Jedna z čečenských žadatelek o azyl k tomu říká: „Už dál nemůžu, válka v Čečensku nikdy neskončí. Rusové chtějí postřílet všechny, nemáme žádnou perspektivu. Tolika novinářům jsem dávala rozhovor a nikde nic nevyšlo. Čečna nikoho nezajímá.“ Toto vyjádření nemám z médií, ale od sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky. Vyjádření Čečenců k výrokům polských úředníků žádný český sdělovací prostředek nepřinesl. Nemusí být samozřejmě všichni Čečenci regulérními válečnými uprchlíky, tíživé sociální podmínky každého z nich byly ovšem vždy „vyfutrovány“ oprávněným strachem o život či zdraví.

Nedávno jsem hovořil (mimo jiné) se čtyřmi čečenskými uprchlíky, muži, kteří nyní žijí v uprchlickém zařízení v Červeném Újezdu na Teplicku. Slova své krajanky mi potvrdili a dodali k tomu zhruba toto: v Čečensku se dodnes nedá žít, každý den se muži vystavují nebezpečí, že si pro ně přijdou Rusové či po nich rovnou někdo střelí. Utekli před okupanty, ale i před čečenskými náboženskými fanatiky a mafiemi, kterým nejde o lidi či o právo na sebeurčení, ale o uskutečnění pro nás neakceptovatelné představy o uspořádání společnosti nebo o vlastní prospěch.

Soudě z jejich příběhů, nejde těmto lidem od samého počátku o pohodlnější bytí (rozhodně ne v prvé řadě), nelze tedy o nich se vší odpovědností říci, že jsou ekonomickými uprchlíky. Naopak - většinou jde o typické válečné uprchlíky. Na můj dotaz, zda mezi nimi jsou krajané, kteří by se dali označit jako ekonomičtí uprchlíci, na mě koukali jako bych spadl z měsíce. Musel jsem jim sáhodlouze vysvětlovat, že se na to ptám kvůli tomu, jak jejich odchod z Polska prezentují naše média.

Ještě víc než své existenční problémy prožívají zprávy o osudu svých blízkých, kteří v Čečně zůstali. Jsou mezi nimi zhusta lidé vzdělaní a nepatřící tudíž k těm zcela nejchudším. Čečenci jsou k tomu velmi hrdí lidé. „Snaží se udržet si samostatný a soběstačný způsob života v soukromí, nežít v závislosti na péči státu v uprchlických táborech. Říci si o finanční pomoc pokládají za ponižující, půjčené peníze vždy spolehlivě vrátí. Jejich špatný psychický stav se přitom odráží na jejich zdraví,“ řekla zmíněná sociální pracovnice.

Plus českých úřadů

Budiž připsáno k dobru našim oficiálním představitelům, že jsou v tomto směru zdrženlivější než jejich polští kolegové. Někteří z Čečenců si dokonce pochvalují, že naši ministerští úředníci při vstupním pohovoru nezpochybňují jejich výpovědi o jejich osobní situaci v Čečně, jak to mnohdy dělají úředníci polští. Znalosti o dění v Čečensku jsou u nás - především díky novinářům Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi - přece jen hlubší a objektivnější než v Polsku. Procházková působila i v Rusy obleženém hlavním městě Grozném během nejtěžších bojů, takže alespoň některé české sdělovací prostředky měly informace i z druhé strany. (Rusové do Čečenska novináře nepouštěli, proto evropská i americká média pracovala často jen s tím, co jim předkládala oficiální ruská propaganda.)

Zkušenosti z Polska

Čečenci, kteří už jsou v našich uprchlických táborech, hovoří o svých zkušenostech z Polska jinak než české noviny, rádia, televize a ČTK, jejíž zavádějící či neúplné zpravodajství o čečenských uprchlících všechna média přebírají. Jejich zkušenost by se dala shrnout ve zkratce takto: Už na bělorusko-polských hranicích na ně tamní pohraničníci naléhají, aby šli rovnou do České republiky, protože v Polsku nemají šanci získat azyl. V Polsku přitom získala azyl 4 procenta žadatelů z Čečenska, což je pravděpodobně více než u nás - v ČR jsou bráni Čečenci jako občané Ruské federace, proto je obtížné získat přesné číslo o udělení azylu.

Mnoho z těch uprchlíků, kteří nyní přicházejí k nám, už obdrželo od polských úřadů zamítavé stanovisko ke své žádosti o azyl. To v Polsku znamená, že musejí během několika hodin opustit tábor a octnou se tak na ulici. Jde přitom často o rodiny s malými dětmi. Poláci jim nabízejí repatriaci - tedy, že jim dají lístek na vlak do Moskvy a peníze na jídlo na cestu. Jeden z Čečenců mi výmluvným gestem ukázal, co by ho v Moskvě čekalo. Jinak řečeno: pro Čečence je přesun do Moskvy nepřijatelný. Kvůli ruským mocným utekli ze své rodné země, nečekalo by je tam tedy nic dobrého.

Obavu z chování a postupů ruských úřadů nepřímo potvrzuje i ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman: "Kde máme jistotu, že současná praxe ruských úřadů, podle níž Čečenci dostávají bez problémů pas a nikdo jim nebrání ve výjezdu, není jen další snahou zbavit se jich a další formou genocidy“ (Lidové noviny, 7. 5. 2003).

Objektivita stojí za námahu

Objektivnější informování by přitom novináře nestálo příliš námahy. Stačilo by zajet do uprchlického tábora a vyslechnout si názory Čečenců. Nebo si alespoň popovídat s někým z nevládních organizací, které se uprchlíky zabývají. (Poradna pro uprchlíky sídlí v centru Prahy, v Senovážné ulici, v domě bezprostředně sousedícím s redakcí Lidových novin.) Případně pročíst vládní a evropská rozhodnutí a postupy v této věci na internetu. Jenže - z více než desetileté zkušenosti novináře (noviny, rozhlas i televize) vím, že na kulturu sdělování nejsou prostředky a čas, mnohdy ani nálada či rovnou chybí povědomí o základech profesní etiky - v tomto případě přesvědčení, že informace má být pokud možno kompletní. Redakce většinou nechtějí vynakládat prostředky za odborníka na problematiku, kterou pokládají za okrajovou. Sepsáním zprávy je tedy pověřen novinář, který o uprchlících či o jiných cizincích u nás žijících neví prakticky nic, často ho to nezajímá, tak to prostě nějak odbude. Koneckonců: mnohem pohodlnější přece je převzít v redakčním pohodlí nezodpovědné plácání polských policistů z agenturního zpravodajství, než se snažit odpovědně dobrat pravdy.

Potíže novinářů

Abych zachoval objektivitu: žurnalisté mají většinou na sepsání zprávy tak málo času, že třeba ani nestihnou všechny zainteresované obvolat a vypáčit z nich smysluplné vyjádření. Redakce menších periodik mnohdy ani nemají dost prostředků na to, aby všechny oblasti pokryly špičkovými novináři, přebírají proto zhusta agenturní zpravodajství, buď zcela, či z části. Často zaměstnávají elévy a pověřují je problematikou, kterou pokládají za okrajovou. Nováčci většinou o existenci konkrétních nevládních organizací nemají potuchy, o přímých kontaktech na uprchlíky ani nemluvě. Nevědí tedy na koho všeho se mohou obrátit nebo to nedělají, protože redakce to od nich ani nevyžaduje.

Ani kvalitní žurnalisté to nemívají lehké. Jeden z mých bývalých kolegů, jenž působí v komerční televizi, mi v reakci na „Analýzu českých médií ve vztahu k cizincům žijícím v ČR,“ kterou jsem vypracoval pro sdružení Slovo 21, mimo jiné napsal: Věřte mi ale, že jako novinář to mám s prosazováním antixenofobních a antirasistických reportáží velmi těžké. Prostě proto, že si nemohu dovolit, aby se mnou v některých pasážích reportáže divák nesouhlasil.“ Jak vidno - redakční „politika“ se leckdy řídí sledovaností, nikoli snahou o přesné informování. S novinářskou etikou to samozřejmě nemá společného vůbec nic.

Řešení s českou logikou

Situaci s přívalem čečenských uprchlíků by mohla česká vláda vyřešit institutem „dočasné ochrany“. Ale… české ministerstvo vnitra před časem Čečencům dočasnou ochranu nabídlo. Jako gesto solidarity to jistě bylo dobré (dočasnou ochranu - tehdy dočasné útočiště - vnitro velmi dobře zvládlo v případě uprchlíků z Balkánu). Nyní však praxe poněkud pokulhává. Dočasná ochrana byla zavedena na půl roku s tím, že česká vláda ji může prodloužit. Ale na nejdůležitější otázku uprchlíků - co bude, když vláda dočasnou ochranu neprodlouží - dostali jasnou odpověď: nebudete moci znovu požádat o azyl, budete muset opustit ČR. To je pro ně z výše popsaných důvodů nepřijatelné. Nikdo jim samozřejmě také nemohl zaručit, že se česká vláda při svém rozhodování bude řídit i jinými informacemi, než kterými ji zásobují ruské úřady. Na tuto hru proto přistoupilo jen osm čečenských žadatelů o azyl z několika desítek.

Svědomí za 3 000 dolarů

V této podivné logice, že válka v Čečensku už skončila a proto jsou tam i v Rusku navrátilci víceméně v bezpečí, vznikl na ministerstvu vnitra plán, jak dostat Čečence z České republiky nazpátek do regionu - do Ingušska, případně rovnou do Čečenska. Nevládní organizace by podle tohoto plánu měly Čečence instruovat (přemluvit) o možnosti okamžitého návratu. Za souhlas mají Čečenci obdržet od ČR 3 000 dolarů na opravu či stavbu nového domu. Nepotvrzená informace dokonce hovoří o tom, že Čečenci by z Prahy letěli do Moskvy (sic!) a tam by - tak nějak tajně, aby o tom Rusové nevěděli - přestoupili na spoj směrem na Kavkaz. Celý plán výstižně pojmenovala Petra Procházková: „V Čechách zase budou platit čečenským uprchlíkům, aby se vrátili do bezpečné vlasti. Prodáme jim iluzi o bezpečí a koupíme si za to špatné svědomí. Blbý obchod.“ (LN, 7. 5. 2003.)

Člověk v tísni, jehož pracovníci vědí o Čečensku mnohonásobně víc než kdekterý novinář, nabídce ministerstva odolává, Katolická charita naopak zvažuje, že se zapojí. "Budeme ale spolupracovat, pouze pokud bude projekt pomáhat lidem," řekl Jaroslav Kopřiva, výkonný šéf Charity (LN, 7. 5. 2003). Nuže, vzkažme panu Kopřivovi, bývalému náměstkovi ministra vnitra, i dalším: zmíněný plán ministerstva vnitra skutečně chce pomáhat lidem (a to především proto, aby se jich Česká republika konečně zbavila), výsledek této pomoci je však velmi nejasný. Může jím být pobyt v některém z moskevských či čečenských kriminálů, může jím být únos navrátilce místními mafiány s požadavkem na výkupné ve výši zmíněných tří tisíc dolarů, pobyt v některém ze stanových uprchlických táborů v Ingušsku, kde lidé žijí bez jasné perspektivy, může jím být i poškozené zdraví či cokoli ještě horšího. Vyhlídky na pokojný život v opraveném domě má jen málokterý z nich, v žádném případě pak ne hned, možná za rok za dva.

Vždyť většina čečenských uprchlíků nechce nic jiného, než někde přečkat do doby než bude v Čečensku skutečně bezpečno. Chtějí se tedy vrátit domů.

Je třeba změna přístupu

Nepochybuji o tom, že k témuž či podobnému závěru by dospěla i ta česká média, která si mohou „dovolit nesouhlas“ konzumentů zpravodajství. Mělo by to však jednu podmínku: namísto občasných výkřiků při „vhodné“ příležitosti by se musela uprchlickou a cizineckou problematikou zabývat soustavně a se vší vážností. A to je mnohem větší problém, než ten uprchlický.