Ali Al Sudani: Pro Američany jsou uprchlíci něco jako baseball nebo apple pie

Ali Al Sudani přišel do Texasu z Iráku v rámci přesidlovacího programu americké vlády. Dnes řídí pod hlavičkou Interfaith Ministries for Greater Houston vládní integrační program pro uprchlíky, kteří jsou přesídlováni do Houstonu. Většina z nich přichází ze Středního východu a z Kuby. Jak konkrétně přesidlování vypadá si přečtěte v boxu „USA přesidlují nejvíce lidí na světě“. Mezi léty 2004 a 2009 pracoval pro Člověka v tísni v Iráku jako tlumočník a později jako manažer capacity building projektu v místní nevládní organizaci.

Znal jsem Maegan, tak jsem šel do Texasu

 V Česku máme velkou debatu o kvótách pro přesídlování uprchlíků v rámci Evropské unie. Češi, Maďaři, Poláci a Slováci jsou striktně proti nim. Fungují kvóty i v USA?

Kvóty pro počet uprchlíků příchozích do USA určuje každoročně prezident. Existuje deklarace, která říká, kolik uprchlíků bude přesídleno z určitých oblastí, jako jsou Střední východ, Afrika nebo Asie. Uprchlík, který zná někoho ve Státech, kdo se za něj může zaručit, směřuje za ním do stejného města. Například já znám Maegan, která žije v Texasu, protože jsem s ní kdysi pracoval, šel jsem proto do Texasu. Uprchlíci, kteří nikoho neznají, si mezi státy nemohou vybírat a pokud opustí zemi, která je přijala, mohou být posláni zpět nebo mohou zůstat na novém místě, ale bez nároku na jakoukoliv státní podporu.

 Ale pokud se jedná o uprchlíky, kteří žijí v uprchlickém táboře a možná jej nikdy neopustili, jak mohou znát někoho ve Státech, kdo se za ně zaručí?

Také církve a různé spolky se mohou zaručit. Církve obvykle sponzorují uprchlické rodiny, které ve Státech nikoho neznají. Když za námi přijde “církev”, že chce někoho takového podpořit, my jim vysvětlíme, co to obnáší, a potom čekáme na potvrzení, že uprchlická rodina přijíždí.

Zaručit se znamená, že ta osoba na sebe bere odpovědnost za část nebo za všechny náklady spojené s pobytem uprchlíka nebo to spíš znamená pomáhat uprchlíkům vypořádat se s novou situací, trávit s nimi čas a ukázat jim okolí?

Vlastně to může znamenat oboje. Pokud se jedná o zavedenou iniciativu nebo spolek, např. církev nebo komunitu, můžeš se postarat o část nákladů, např. platit pár měsíců nájem nebo pomoc se zařízením bytu. Ale pokud je člověk sám nebo pouze v malé skupince osob, kteří chtějí dělat dobrovolníky, můžou být mentorem pro uprchlickou rodinu. Potom s uprchlíky „jenom“ tráví nějaký čas, učí je, ukazuje jim okolí.

Pokud uprchlík nezná řeč a zvyklosti života v USA, může mít tendence držet se lidí se stejným kulturním zázemím. Nevede tohle k vzniku paralelních společností nebo ghett (vyloučených lokalit)?

Máme několik východisek integrace, které tomuto jevu mohou předcházet. Jedním z nich je škola, dalším zaměstnání. Také občanská angažovanost je důležitý aspekt integrace. Kromě toho se snažíme uprchlíky umísťovat sice do jedné oblasti, ale na různá místa ve městě. Na druhou stranu si také myslím, že na začátku je dobré být v kontaktu se svou komunitou, člověku to může hodně pomoc. My jako agentura jsme zodpovědní zprostředkovat kontakt mezi uprchlíky a dalšími lidmi, např. těmi, kdo se za ně zaručují, abychom si byli jistí, že uprchlík se má možnost seznámit s kulturou a místními specifiky, aby nedošlo k vyloučení.

Tvrdíte, že komunity migrantů stejného původu mohou na začátku hrát pomocnou roli v integraci uprchlíka. Můžete být konkrétnější?

Zapojujeme dříve příchozí uprchlíky do naší práce jako dobrovolníky. Mohou se stát také mentory a průvodci nově příchozích, protože si prošli stejnou cestou a ví, s čím se nově příchozí potýkají a co potřebují. Takhle zapojujeme všechny – uprchlíky-nováčky i ty, kdo se již ve Státech narodili a vyrostli tam – všichni mohou pomáhat.

94 % uprchlíků je do 6 měsíců soběstačných

V Česku uprchlíkům není dovoleno pracovat po mnoho měsíců. Mnoho lidí věří, že uprchlíci pracovat nechtějí a přicházejí si jenom užívat. Jak integrujete příchozí uprchlíky na trh práce ve Státech?

To je vlastně jádro pudla toho, o co se snažíme, je to pro naši práci naprosto zásadní. Uprchlíci, kteří dorazí do Států, jsou legální od prvního dne, kdy přistanou na letišti. Je jim hned dovoleno pracovat. Uprchlíci obvykle začínají pracovat od dvou do šesti měsíců po příjezdu. 94% uprchlíků je do šesti měsíců po příjezdu soběstačných – a tady nemluvím jenom o Houstonu, toto je praxe v celých Státech. Uprchlíci si nepřijíždí užívat, přijíždí, aby podpořili své rodiny, protože to jsou hrdé individuality, chtějí se cítit být součástí komunity, ve které žijí.

Pokud existují překážky v některých evropských zemích, ať už je to v Česku či jinde, myslím, že je potřeba udělat nějakou reformu, jak tyto lidi na pracovní trh dostat. Pokud je přistěhujeme, musíme si být jistí, že jim bude umožněno pracovat a to bez všech těch řečí jako “nechtějí pracovat, přišli si užívat”. Musí existovat příslušné zákony a potom těmto lidem musíme umožnit najít si práci, poslat je do firem, které budou profitovat z toho, že u nich budou tvrdě pracovat lidé, kteří chtějí zajistit sebe a své blízké.

---

USA přesidlují nejvíce lidí na světě

Vláda USA organizuje program na přesidlování uprchlíků, v jehož rámci každoročně přijímá až 85.000 lidí vybíraných přímo z uprchlických táborů v různých zemích světa. Jedná se o největší přesidlovací program pro uprchlíky na světě.

Přesidlování probíhá ve 3 krocích:

1. Americké státní úřady ve spolupráci s UNHCR vybírají adepty na přesídlení, kteří projdou třístupňovou bezpečnostní prohlídkou a zdravotní prověrkou. Většina z nich se už před přesídlením prostřednictvím krátkého orientačního kurzu seznámí s kulturním prostředím USA. Náklady na dopravu se financují pomocí bezúročné půjčky, kterou uprchlíci po určité době pobytu ve Státech začnou splácet.
2. V průběhu další 30 až 90denní přijímací fáze jsou uprchlíci dopraveni do USA, a to na místo, kde budou dále pobývat a absolvují kulturně-orientační kurz. Pokud znají v USA osobu, která může být jejich „sponzorem“ či mentorem, odcházejí do příslušného regionu. Pokud nikoho takového k dispozici nemají, mohou jako sponzor fungovat také církevní a občanské komunity. V tomto období jsou pro ně zajištěny veškeré služby od ubytování, stravování, lékařské pomoci až po asistenci při hledání zaměstnání.
3. Po 6 měsících už mají přesídlenci mít práci a být finančně soběstační. Statistiky ukazují, že se to daří. Nezaměstnanost mužů, kteří byli před nedávnem přesídleni do USA, je dokonce nižší než průměrná nezaměstnanost Američanů, u žen se pohybuje ve stejné výši.

Tato pravidla se vztahují konkrétně na uprchlíky přesídlené v rámci programu americké vlády. Liší se od běžných žadatelů o azyl, kteří přijdou do USA po vlastní ose.

Zdroje: US Department of Health and Human Services, American Immigration Council, Migration Policy Institute

---

Jaké druhy zaměstnání uprchlíci obvykle zastávají a jak se daří jejich začlenění na pracovní trh?

Příchozí nejprve potřebuje hlavně jakoukoliv zkušenost s prací v Americe, kterou mohou získat kdekoliv. Obvykle tak pracují v průmyslu, ve výrobě, v pohostinství – např. v hotelech. Máme také kvalifikované klienty, máme inženýry, kteří nepracují jako inženýři, ale alespoň pracují ve strojírenství, ale získají zkušenosti a mohou se rozvíjet. Potom si mohou dodělat vzdělání a získat příslušná osvědčení, aby mohli pracovat ve svém oboru.

Pokud se bavíme o integraci: Jsou v USA místa, o kterých byste mohl říct, že se tam integrace uprchlíků a migrantů nezdařila a proč si myslíte, že k tomu došlo?

Myslím, že tohle říct nemůžu, protože já osobně žádné takové místo ve Státech neznám, kde by integrace byla obtížnější než jinde. Ale můžu Vám říct, jak mohou vznikat potíže. V případě že místní nejsou připraveni pomáhat, nejsou součástí procesu integrace, nejsou otevření, potom integrace může být pro nově příchozí obtížná. Úspěch vždy záleží na spolupráci obou stran – jak na nově příchozích, kteří se musí chtít nechat integrovat, tak na starousedlících, kteří musí být otevření, provázet nováčky a ukázat jim, co je pro komunitu důležité udělat.

zdroj

Tedy pokud starousedlíci nejsou k nově příchozím otevření, může to integraci znemožnit. Proto bych se ráda zeptala: všiml jste si, že ve Státech vzrůstá strach, xenofobie a islamofobie od té doby, co se Donald Trump uchází o prezidentský úřad?

No, jsou zde lidé a kandidáti, kteří jsou proti migraci a proti uprchlíkům a vystupují tak, aby oslovili voliče. Jsou tu ale také lidé, kteří se staví proti tomuto trendu, sepisují prohlášení, ve kterých zdůrazňují, že Spojené státy jsou zemí, která stojí na svobodě vyjadřování, svobodě tisku, svobodě shromažďování a ochraně proti mučení. A všichni, kdo vystupují proti těmto svobodám, ti nejsou pravými Američany. Nakonec si jsem jistý, že Američané se rozhodnou správně, až budou volit nového prezidenta.

V Česku je společnost rozdělená a tak je to i v Německu – mnoho lidí pomáhá více než kdykoliv předtím, ale na druhé straně dochází také ke žhářským útokům proti uprchlíkům. Je to podobné ve Státech?

Když se blíží volby, v každé demokratické zemi lidé více vyjadřují své názory. Ti, kteří nás podporují i ti, kteří stojí proti nám. Zatímco vidíme nárůst islámofobie ve Státech a Evropě, vidíme také lidi, jako jsou dobrovolníci, kteří se drží svého přesvědčení a svých hodnot, ať už jsou motivováni svou vírou nebo právě hodnotami, v něž věří, a nebo jsou jednoduše jenom humánní – a co je správné, zvítězí. My jako lidské bytosti nemůžeme svou tvář odvracet od lidí, kteří utíkají před pronásledováním na Blízkém východě a hledají lepší život, protože to není pro nikoho snadné – být uprchlíkem. Nikdo nechce být vytržen ze své země a své kultury a vydat se do Států jenom proto, že se chce podívat, jak to tam vypadá.

A my jako rozvinuté země, my bychom se měli postavit této výzvě, protože co se děje na Blízkém východě nebo i jinde má přímý vliv na Evropu nebo USA. Takže vedle vzestupu islamofobie můžeme sledovat i vzestup opačných hnutí. Německo je dobý příklad – hraje hlavní roli jako příjemce uprchlíků v Evropě. Také v USA se stále více a více lidí aktivizuje a začíná s pomocí uprchlíkům. Máme čtyřikrát více sponzorů, donátorů a podporovatelů, než v tuto chvíli potřebujeme. Přihlásilo se nám tolik lidí, náboženských skupin i občanských sdružení, kteří se chtějí zaručit za nějakého uprchlíka, že musíme vytvářet čekací listiny.

I lidé, kteří nejsou nezbytně rasisté nebo xenofobové, mohou mít prostě strach, protože do jejich sousedství přicházejí uprchlíci a oni neví, jak se s touto novou situací vypořádat. Snažíte se také uklidňovat jejich obavy, a pokud ano, jak to děláte?

Pořádáme lokální setkávání. Organizujeme setkání, kam zveme všechny zainteresované významné představitele zdravotnictví, vzdělávacího systému, radnice atd. Školíme je, mluvíme s nimi o uprchlících, dbáme na komunikaci. Nechceme, aby někdo z představitelů nebyl informován o tom, co se děje v jeho komunitě.

Všiml jste si, že se stalo, že někteří zprvu nejistí a uzavření lidé změnili své názory poté, co uprchlíci dorazili? Může zde hrát roli strach z neznámého?

Tady musíme říct, že uprchlíci nejsou ve Státech ničím novým. Jde o něco hluboce zakořeněného v této kultuře a zemi, uprchlíci jsou pro Američany tak běžní jako baseball a apple pie. To je to, kdo jsme my, uprchlíky vítáme od chvíle, kdy program začal, abychom předešli dalšímu holokaustu. A já si myslím, že my nesmíme dopustit žádný další holokaust, z historie a našich chyb se musíme poučit a musíme předejít tomu, aby se historie opakovala. Bohatství a zdroje máme, a když se chce, tak to jde.

Je třeba být optimistou

To, co jste řekl, mi připomnělo nedávnou situaci v Česku, kdy se vrchní zemský rabín na místě pomníku obětem holokaustu ohradil proti řeči předchozího mluvčího, který se stavěl proti uprchlické pozice. Rabín řekl: “Během druhé světové války lidé neumírali jenom vinou nacistů, ale také vinou zemí, které nepřijímali židovské uprchlíky…”

Přesně tak a podobné je to i u nás v Houstonu.  Židovská kongregace nedávno věnovala 12 tisíc dolarů na pomoc uprchlíkům a řekla: „Chceme, aby tyto peníze byly použity na pomoc přesídleným syrským rodinám.”

 Lidé, kteří jsou proti přijímání uprchlíků, často používají argument, že se jedná převážně o mladé muže, kteří by radši měli zůstat doma a bojovat proti teroristům za osvobození své země. Je tento argument ke slyšení také ve Státech?

Myslím, že to není racionální argument. Zaprvé – ze země neutíkají všichni, jsou také lidé, kteří zůstávají a dělají vše, co je v jejich silách v boji proti teroristické ideologii a teroristům. Je to stejně hloupé jako tvrdit, že uprchlíci nepotřebují pomoc, protože mají chytré telefony. Svět se stále mění a v roce 2016 není stejný, jako byl v roce 1945. Chytré telefony jsou pro přežití nezbytné. Nechceme také rozbíjet rodiny tvrzením, že mladí muži mají zůstat a bojovat a my budeme přijímat jenom ženy a děti. Nechceme dopustit další genocidu, protože budeme lidi nutit zůstat ve válce proti ISIS.

 Vy jste také přišel do Států z Iráku. Jak jste se této výzvě postavil a měl jste nějaké negativní zkušenosti s rasismem nebo xenofobií?

Můžu Vám říct, že je potřeba mít správný přístup; musíte tvrdě pracovat a být optimistou. Spojené státy jsou zemí neomezených možností. Navíc má předchozí práce pro Člověka v tísni mě připravila na práci v neziskovém sektoru. Jsem zde sedm let a nikdy jsem nezažil rasistické nebo xenofobní chování, ani v Houstonu, ani nikdy jinde, když jsem po Státech cestoval.

Rozhovor byl původně zveřejněn na webových stránkách projektu Faktus.