Zákon o právech příslušníků národnostních menšin
Zákon naplňuje (po více než 10 letech) a provádí ustanovení čl. 25 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám: a) právo na vzdělání v jejich jazyce, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.
Zákon rovněž přehledně shrnuje legislativní řešení otázek, které existence národnostních menšin tradičně vyvolává (všechna tato ustanovení v podstatě existovala v českém právním řádu již před přijetím tohoto zákona.)
Zákon definuje národnostní (odlišení od etnické menšiny je zřejmě záměrně opomenuto) menšinu jako „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem,
jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo“. Příslušníka národnostní menšiny definuje jako „občana České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“
Tato definice omezuje problematiku národnostních menšin na občany, ovšem nic v ní jasně nebrání vytváření nových národnostních menšin z dnešních přistěhovaleckých cizineckých komunit. Hovoří se zde o „společenství, které se historicky vytvořilo“, což může být v tomto ohledu nejasná formulace. V jednotlivých ustanoveních zákon ještě odlišuje „národnostní menšiny, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky“. Pouze těmto menšinám zákon přiznává určitá práva: právo na vícejazyčné názvy a označení obcí, ulic, úřadů aj., právo na užívání jazyka v úředním styku, právo na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny a právo na dotace pro zachování a rozvoj kultury, tradic a jazyků příslušníků národnostních menšin. S výjimkou dotací ovšem žádný z předpisů, jimiž se tato práva realizují, mezi národnostními menšinami v tomto smyslu nerozlišuje. Výše uvedená formulace může být pojistkou, jak v budoucnu vyloučit menšiny, které se v ČR právě formují, z uplatňování určitých, často finančně náročných, práv.
Zákon garantuje svobodnou volbu příslušnosti k národnostní menšině a ochranu těchto osobních údajů příslušnými orgány, dále právo na sdružování v národnostních (občanských) sdruženích a politických stranách.
Právo účasti na řešení záležitostí týkajících se národnostní menšiny se realizuje jednak prostřednictvím výborů pro národnostní menšiny, jednak prostřednictvím Rady vlády pro národnostní menšiny. Zastupitelstvo obce zřizuje podle zákona o obcích povinně výbor pro národnostní menšiny, a to v okamžiku, kdy se v obecním územním obvodu přihlásilo alespoň 10% občanů k jiné než české národnosti (všechny menšiny se pro tento účel zřejmě sčítají). Výbor pro národnostní menšiny musí být podle krajského zákona zřizovat i zastupitelstvo kraje, na jehož území žije 5 % těchto občanů. Nejméně polovina členů výboru musí být příslušníky národnostních menšin, přičemž přednost mají osoby delegované národnostním sdružením (tedy spolkem programově sdružujícím příslušníky určité národnostní menšiny). Výbor je iniciativním a kontrolním orgánem zastupitelstva a jeho pravomoc je v zásadě poradní.
Stejná pravidla pro složení s konkrétnějšími pravomocemi platí i pro Radu vlády pro národnostní menšiny. Její statut (schválený vládou) v současné době určuje fixně početní zastoupení jednotlivých menšin (vedle členů delegovaných státními orgány): po třech zástupcích menšiny slovenská, polská, romská, dva zástupce menšina německá a po jednom zástupci mají Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Rusíni, Rusové, Řekové a Ukrajinci. Vláda bude zřejmě tento počet měnit v souladu s budoucím vývojem početního poměru jednotlivých národnostních menšin v ČR.
Právo na užívání svého jména a příjmení v jazyce národnostní menšiny upravuje matriční zákon č. 301/2000 Sb. Jeho § 69 stanoví, že příjmení žen ve formě, která neodpovídá české mluvnici, je možné uvést v matričním dokladu a následně tedy užívat, pokud to ukládá mezinárodní smlouva. Tuto otázku řeší čl. 11 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (č. 96/1998 Sb.) Z tohoto důvodu by měly mít příslušnice národnostních menšin právo užívat své příjmení bez českého –ová.
Právo na označení názvů obcí, jejích částí, ulic, jiných veřejných prostranství, označení budov orgánů veřejné správy a volebních místností v jazyce národnostní menšiny garantuje § 29 zákona o obcích v případě, že se k této národnostní menšině při posledním sčítání lidu přihlásilo nejméně 10 % všech občanů obce a že nejméně 40% všech zletilých občanů obce hlásících se k této menšině o to požádalo peticí.
Užívání cizích jazyků v úředním styku a před soudy se řídí obecnými předpisy, které většinou nerozlišují mezi příslušníky národnostních menšin, cizinci či jinými osobami, které nemluví česky. Podle § 18 občanského soudního řádu má každý účastník řízení před soudem právo používat svou mateřštinu, přičemž soud je povinen zajistit tlumočníka. Podle § 2 odst. 14 trestního řádu může každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, používat před orgány činnými v trestním řízení svůj mateřský nebo jiný jazyk. Stejně dovoluje § 33 zákona o Ústavním soudu užívat svůj mateřský jazyk komukoliv. Na druhou stranu existují zákony (např. § 3 zákona 337/1992 o správě daní a poplatků, § 46a zákona 202/1990 o loteriích), které sice umožňují komukoli, kdo neovládá český jazyk, přibrat si tlumočníka, ale jen na vlastní náklady, zatímco příslušníkům národnostních menšin, jej hradí příslušný orgán.
S užíváním menšinových jazyků v úředním styku souvisí i užívání těchto jazyků ve věcech volebních. V obcích, kde se povinně zřizuje výbor pro národnostní menšiny (tedy více než 10% občanů obce se přihlásilo při sčítání lidu k národnostním menšinám), jsou zveřejňovány informace o volbách též v jazyku „příslušné národnostní menšiny (§ 29 zákona č. 491/2001 o volbách do zastupitelstev obcí, § 27 zákona č. 130/2000 Sb. o krajských volbách, § 15 zákona 247/1995 o volbách do Parlamentu ). Z textu zákona ovšem není jasné, v jazyce které menšiny, protože pro zřizování výborů se počítají všechny menšiny dohromady, ale 10% menšinových občanů může hovořit mnoha různými jazyky. V praxi ale zřejmě nenastaly dosud problémy.
Právo na výchovu a vzdělání v jazyce národnostní menšiny provádí § 3 školského zákona (č. 29/1984 Sb. – hovoří pouze o vzdělání) „ v rozsahu přiměřeném zájmům jejich národnostního rozvoje“. Toto právo se vztahuje na všechny národnostní menšiny.
Pokud jde o dotace, které zákon ukládá státu poskytovat za účelem zachování kultury, tradic a jazyků národnostních menšin, jedná se o příspěvky jednak na kulturní aktivity příslušníků národnostních menšin, dále na vydávání tisku či na rozhlasové a televizní vysílání v jazycích těchto menšin. V zákonech o České televizi a o Českém rozhlase je mezi hlavními cíli veřejnoprávního vysílání uvedeno i „rozvíjení kulturní identity obyvatel ČR včetně příslušníků národnostních a etnických menšin“. Pravidla pro rozdělování dotací stanovuje nařízení vlády a děje se tak na bázi projektů, které si jednotlivá národnostní sdružení podají u příslušného orgánu. Rozdělované částky, dle názoru autora, odráží početní zastoupení jednotlivých národnostních menšin a profitují z nich menšiny zastoupené v Radě vlády pro národnostní menšiny a menšina židovská.
Ohledně romské menšiny zákon obsahuje speciální ustanovení ukládající krajským úřadům a obecním úřadům s rozšířenou působností plnit úkoly státní správy spočívající v „napomáhání výkonu práv příslušníků romské komunity a integraci příslušníků romské menšiny do společnosti“.
Tento zákon se vzhledem k faktu, že se vztahuje jen na občany ČR, dotýká problematiky migrace zatím spíše okrajově. Nicméně lze očekávat, že se z něj v budoucnu, až větší počet přistěhovalců získá české občanství, může stát významná právní norma upravující život osob jiných národností v České republice.
Zákon o právech příslušníků národnostních menšin byl dne 10. července 2001 vyhlášen pod č. 273/2001 Sb.
Zákon definuje národnostní (odlišení od etnické menšiny je zřejmě záměrně opomenuto) menšinu jako „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem,
jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo“. Příslušníka národnostní menšiny definuje jako „občana České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“
Tato definice omezuje problematiku národnostních menšin na občany, ovšem nic v ní jasně nebrání vytváření nových národnostních menšin z dnešních přistěhovaleckých cizineckých komunit. Hovoří se zde o „společenství, které se historicky vytvořilo“, což může být v tomto ohledu nejasná formulace. V jednotlivých ustanoveních zákon ještě odlišuje „národnostní menšiny, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky“. Pouze těmto menšinám zákon přiznává určitá práva: právo na vícejazyčné názvy a označení obcí, ulic, úřadů aj., právo na užívání jazyka v úředním styku, právo na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny a právo na dotace pro zachování a rozvoj kultury, tradic a jazyků příslušníků národnostních menšin. S výjimkou dotací ovšem žádný z předpisů, jimiž se tato práva realizují, mezi národnostními menšinami v tomto smyslu nerozlišuje. Výše uvedená formulace může být pojistkou, jak v budoucnu vyloučit menšiny, které se v ČR právě formují, z uplatňování určitých, často finančně náročných, práv.
Zákon garantuje svobodnou volbu příslušnosti k národnostní menšině a ochranu těchto osobních údajů příslušnými orgány, dále právo na sdružování v národnostních (občanských) sdruženích a politických stranách.
Právo účasti na řešení záležitostí týkajících se národnostní menšiny se realizuje jednak prostřednictvím výborů pro národnostní menšiny, jednak prostřednictvím Rady vlády pro národnostní menšiny. Zastupitelstvo obce zřizuje podle zákona o obcích povinně výbor pro národnostní menšiny, a to v okamžiku, kdy se v obecním územním obvodu přihlásilo alespoň 10% občanů k jiné než české národnosti (všechny menšiny se pro tento účel zřejmě sčítají). Výbor pro národnostní menšiny musí být podle krajského zákona zřizovat i zastupitelstvo kraje, na jehož území žije 5 % těchto občanů. Nejméně polovina členů výboru musí být příslušníky národnostních menšin, přičemž přednost mají osoby delegované národnostním sdružením (tedy spolkem programově sdružujícím příslušníky určité národnostní menšiny). Výbor je iniciativním a kontrolním orgánem zastupitelstva a jeho pravomoc je v zásadě poradní.
Stejná pravidla pro složení s konkrétnějšími pravomocemi platí i pro Radu vlády pro národnostní menšiny. Její statut (schválený vládou) v současné době určuje fixně početní zastoupení jednotlivých menšin (vedle členů delegovaných státními orgány): po třech zástupcích menšiny slovenská, polská, romská, dva zástupce menšina německá a po jednom zástupci mají Bulhaři, Chorvati, Maďaři, Rusíni, Rusové, Řekové a Ukrajinci. Vláda bude zřejmě tento počet měnit v souladu s budoucím vývojem početního poměru jednotlivých národnostních menšin v ČR.
Právo na užívání svého jména a příjmení v jazyce národnostní menšiny upravuje matriční zákon č. 301/2000 Sb. Jeho § 69 stanoví, že příjmení žen ve formě, která neodpovídá české mluvnici, je možné uvést v matričním dokladu a následně tedy užívat, pokud to ukládá mezinárodní smlouva. Tuto otázku řeší čl. 11 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (č. 96/1998 Sb.) Z tohoto důvodu by měly mít příslušnice národnostních menšin právo užívat své příjmení bez českého –ová.
Právo na označení názvů obcí, jejích částí, ulic, jiných veřejných prostranství, označení budov orgánů veřejné správy a volebních místností v jazyce národnostní menšiny garantuje § 29 zákona o obcích v případě, že se k této národnostní menšině při posledním sčítání lidu přihlásilo nejméně 10 % všech občanů obce a že nejméně 40% všech zletilých občanů obce hlásících se k této menšině o to požádalo peticí.
Užívání cizích jazyků v úředním styku a před soudy se řídí obecnými předpisy, které většinou nerozlišují mezi příslušníky národnostních menšin, cizinci či jinými osobami, které nemluví česky. Podle § 18 občanského soudního řádu má každý účastník řízení před soudem právo používat svou mateřštinu, přičemž soud je povinen zajistit tlumočníka. Podle § 2 odst. 14 trestního řádu může každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, používat před orgány činnými v trestním řízení svůj mateřský nebo jiný jazyk. Stejně dovoluje § 33 zákona o Ústavním soudu užívat svůj mateřský jazyk komukoliv. Na druhou stranu existují zákony (např. § 3 zákona 337/1992 o správě daní a poplatků, § 46a zákona 202/1990 o loteriích), které sice umožňují komukoli, kdo neovládá český jazyk, přibrat si tlumočníka, ale jen na vlastní náklady, zatímco příslušníkům národnostních menšin, jej hradí příslušný orgán.
S užíváním menšinových jazyků v úředním styku souvisí i užívání těchto jazyků ve věcech volebních. V obcích, kde se povinně zřizuje výbor pro národnostní menšiny (tedy více než 10% občanů obce se přihlásilo při sčítání lidu k národnostním menšinám), jsou zveřejňovány informace o volbách též v jazyku „příslušné národnostní menšiny (§ 29 zákona č. 491/2001 o volbách do zastupitelstev obcí, § 27 zákona č. 130/2000 Sb. o krajských volbách, § 15 zákona 247/1995 o volbách do Parlamentu ). Z textu zákona ovšem není jasné, v jazyce které menšiny, protože pro zřizování výborů se počítají všechny menšiny dohromady, ale 10% menšinových občanů může hovořit mnoha různými jazyky. V praxi ale zřejmě nenastaly dosud problémy.
Právo na výchovu a vzdělání v jazyce národnostní menšiny provádí § 3 školského zákona (č. 29/1984 Sb. – hovoří pouze o vzdělání) „ v rozsahu přiměřeném zájmům jejich národnostního rozvoje“. Toto právo se vztahuje na všechny národnostní menšiny.
Pokud jde o dotace, které zákon ukládá státu poskytovat za účelem zachování kultury, tradic a jazyků národnostních menšin, jedná se o příspěvky jednak na kulturní aktivity příslušníků národnostních menšin, dále na vydávání tisku či na rozhlasové a televizní vysílání v jazycích těchto menšin. V zákonech o České televizi a o Českém rozhlase je mezi hlavními cíli veřejnoprávního vysílání uvedeno i „rozvíjení kulturní identity obyvatel ČR včetně příslušníků národnostních a etnických menšin“. Pravidla pro rozdělování dotací stanovuje nařízení vlády a děje se tak na bázi projektů, které si jednotlivá národnostní sdružení podají u příslušného orgánu. Rozdělované částky, dle názoru autora, odráží početní zastoupení jednotlivých národnostních menšin a profitují z nich menšiny zastoupené v Radě vlády pro národnostní menšiny a menšina židovská.
Ohledně romské menšiny zákon obsahuje speciální ustanovení ukládající krajským úřadům a obecním úřadům s rozšířenou působností plnit úkoly státní správy spočívající v „napomáhání výkonu práv příslušníků romské komunity a integraci příslušníků romské menšiny do společnosti“.
Tento zákon se vzhledem k faktu, že se vztahuje jen na občany ČR, dotýká problematiky migrace zatím spíše okrajově. Nicméně lze očekávat, že se z něj v budoucnu, až větší počet přistěhovalců získá české občanství, může stát významná právní norma upravující život osob jiných národností v České republice.
Zákon o právech příslušníků národnostních menšin byl dne 10. července 2001 vyhlášen pod č. 273/2001 Sb.
14. 1. 04