Bývalí českoslovenští občané mohli státní občanství ztratit podle tehdy platných zákonů (zákona č. 194/1949 Sb. o nabývání a pozbývání československého státního občanství a zákona č. 39/1969 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky) buď propuštěním (na vlastní žádost; o to se žádalo proto, aby dotyčná osoba mohla získat jiné občanství, např. Německa), nebo odnětím (jednalo se o sankci pro emigranty např. za nezákonné opuštění republiky či za určitou exilovou činnost). Třetí možností bylo pozbytí československého občanství přímo získáním občanství jiného státu, což se týkalo zejména emigrantů do USA, s nimiž Československo uzavřelo Úmluvu o naturalizaci (publikována jako č. 169/1929 Sb. z. a n.), která měla vyloučit dvojí státní občanství mezi Československem a Spojenými státy. Zajímavé je, že USA tuto úmluvu nedodržovaly a zatímco československý občan, který získal americké občanství, ztratil automaticky své dosavadní občanství, Američan si podržel své americké občanství, i po nabytí československého občanství. Tyto důvody vedly v roce 1997 k vypovězení této úmluvy z české strany. V roce 1969 vzniklo vedle občanství československého i občanství obou republik, které ovšem nemělo pro praxi žádný význam, takže mnoho lidí fakt, že se stali českými nebo slovenskými občany vůbec nezaznamenala. Po změně politických poměrů v roce 1989 byl Federálním shromážděním vydán zákon č. 88/1990 Sb. stanovil, že
-    všechna odnětí státního občanství za doby komunismu jsou od počátku neplatná a osoby, jimž bylo občanství odňato, se považují za osoby propuštěné ze státního svazku. Pokud ale tato osoba oznámila, že si chce zachovat občanství, mělo se za to, že o své občanství nikdy nepřišla
-    osoby propuštěné ze  státního občanství mohly ve lhůtě do konce roku 1993 požádat o udělení čsl. občanství. Těmto osobám ale nebylo možné státní občanství udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodněprávními závazky ČSSR, tedy např. s Úmluvou o naturalizaci. Z téhož důvodu proto nezískali občanství ani Čechoameričané, ať už pozbyli čsl. občanství propuštěním nebo Úmluvou o naturalizaci, poněvadž tomu Úmluva bránila. Po vzniku samostatné České republiky existovala tedy určitá skupina bývalých občanů - emigrantů, kteří měli občanství jiných států a neměli české občanství proto, že
a)    tomu bránila Úmluva o naturalizaci
b)    jim právní předpisy jejich států bránily zažádat si o české občanství, aby se zamezilo dvojímu státnímu občanství, a tyto osoby nechtěly přirozeně pozbýt své nové občanství (např. ve Spolkové republice Německo)
c)    zmeškaly lhůtu stanovenou zákonem do 31.12.1993
Tyto osoby byly kvůli chybějícímu občanství vyloučeni i z restitucí.
Pro tyto osoby byl z důvodu hlasité nespokojenosti ze strany zahraničních krajanských organizací, především v USA, a po dlouhých vnitropolitických diskusích vydán zákon č. 193/1999 o státním občanství některých bývalých československých státních občanů (tento zákon byl přijat současně s dalekosáhlou novelou zákona o občanství, která přiznala české občanství všem osobám, které na území ČR žily od rozpadu Československa).
Nový zákon stanovil pětiletou lhůtu, v níž mohli všichni bývalí občané získat české státní občanství prohlášením, a to i pro své nezletilé děti. Toto právo ovšem nedostali Slováci, tedy osoby, které neměli žádnou vazbu k území České republiky, a osoby, které v roce 1999 měli slovenské občanství (pokud neměli v minulosti republikové občanství české). Osoby, které se v roce 1969 staly nebo které by se staly (kdyby byly neodešly do ciziny), republikovými občany Slovenské socialistické republiky, spadají pod tento zákon jen tehdy, pokud 1) jejich rodiče získali nebo měli získat české republikové občanství anebo pokud měli v době odchodu do ciziny trvalý pobyt na území ČR. České státní občanství podle tohoto zákona se nabývá dnem, kdy nabývá právní moci osvědčení příslušného úřadu o tom, že bývalý občan učinil prohlášení o svém státním občanství podle práva.
Pětiletá lhůta k prohlášení o státním občanství uplyne v roce 2004.