Česká republika stanovila tímto zákonem na přelomu let 1992/1993 podmínky, za nichž občané zaniklé ČSFR nabudou občanství ČR a dále podmínky získávání občanství obecně. Zákon upravuje jednotlivé možnosti nabytí občanství (například narozením), přičemž nejvíce se věnuje (poměrně přísným) podmínkám, za nichž lze státní občanství udělit cizinci. Zákon v zásadě nepřipouští dvojí státní občanství, s dvěma výjimkami: pokud jde o Slovensko a pokud jde o státy, které své občany ze státoobčanského svazku nepropouští, a tudíž jim neumožňují nechat si udělit občanství české. Zákon rovněž nepřipouští situaci, že by určitá osoba měla na udělení občanství nárok; i za splnění všech podmínek Ministerstvo vnitra občanství udělit může, ale nemusí. Pokud jde o otázky spojené s rozpadem Československa, zákon byl kritizován za to, že vymezil podmínky získání občanství příliš úzce, což způsobilo, že mnoho osob trvale žijících na našem území po mnoho let nezískalo české občanství. Zákon byl v průběhu devadesátých let v tomto smyslu dvakrát zásadně liberalizován (1996 a 1999).