Základní informace o migraci

Co vědět o mezinárodní migraci Lidé se odjakživa přesouvali z místa na místo, z nejrůznějších důvodů. V zásadě se dá říci, že přístup jednotlivých komunit k nově příchozím, nebo k těm, kteří o příchod usilovali, v daleké historii a dnes má paradoxně mnoho společného. Za prvé: společnosti se vždy snažily kontrolovat příliv cizinců. Za druhé: tradičně se usilovalo o to nepřijímat některé skupiny vůbec – to se týkalo především chudých, nemocných a zločinců. Za třetí: vždy existovaly výjimky z pravidel, což se hodilo, zejména pokud příchozí přinášeli bohatství, znalosti, zručnost a kulturu. Ostatně, jednou z nejšťastnějších událostí anglické a holandské historie byl příchod Hugenotů prchajících z Francie. Budování identity – dělení na my a oni Ať už byl důvod, proč se lidé stěhovali, jakýkoli, po staletí se přesuny odehrávaly zcela bez společně sdílených pravidel. Francouzská revoluce a budování národních států znamenaly v tomto ohledu zásadní změnu. Znovu se objevil princip občanství: konkrétní obyvatelé, kteří mohli historicky nárokovat právo na konkrétní území a také vládu nad ním – ať už sami, nebo skrze zástupce. Budování národních států úzce souviselo s posílením vědomí sounáležitosti, společné identity. Ovšem proces posilování vlastní identity konkrétního společenství vede nevyhnutelně k vymezování vůči ostatním. Lidé začnou svět dělit na „my“ a „oni“. Ti, kteří přijali Revoluci a shodou okolností žili na aglomerátu území více nebo méně náhodně pospojovaných královskými dynastiemi, kteří sebe sama nazývali Francouzy, ti byli nyní „občany“. Tím se lišili od ostatních, kteří občany nebyli. Bez „ostatních“ by nebylo občanů. Velmi obecně řečeno: v době, kdy byli všichni poddanými, subjekty v moci panovníka, nikdo teoreticky neměl žádná práva. Takže když obyvatelé „francouzského“ území neměli žádná práva, skutečnost, že příchozí nebo cizinec také žádnými nedisponoval, neznamenala žádné odlišení. Ale prohlášení společného občanství bylo prohlášením společně sdílených práv, a to nikoli náhodnou skupinou, ale lidem Francie. Což samozřejmě implikuje, kdo tato práva nemohl sdílet a nesdílel. Paradoxem je, že francouzská revoluce se sice opírala o myšlenku, že jistá práva jsou společná všem lidem kdekoliv na světě, nicméně právo vstoupit svobodně na území cizí země a zůstat zde za stejných podmínek jako starousedlíci, mezi nimi nebylo. Vývoj mezinárodního systému zacházení s uprchlíky Vývoj nějakého obecně přijatého systému nakládání s cizinci byl velmi pozvolný, protože při absenci takového systému mohly státy volně využívat „svého práva“ vyhostit kohokoli z jakéhokoli důvodu. Přestože o nějakém mezinárodně platném systému nemohla být ještě řeč, postupem času mnoho zemí začalo dodržovat jistý způsob nakládání s cizinci, od něhož se později mohl odvinout vývoj mezinárodního systému. Až do devatenáctého století se v podstatě dodržovalo jediné pravidlo, a to slušné zacházení s cizinci, kterým byl dovolen vstup do země. Tento zvyk vycházel z válečného práva, které se opírá právě o princip reciprocity: „tak, jak se nakládá s našimi zajatci na vašem území, budeme nakládat my s vašimi.“ Principiální předzvěstí dnešního systému byla však stále častější praxe zařazovat do smluv o vydávání stíhaných osob výjimku pro „politické případy“. Protože obecná dohoda zahrnující všechny státy nebyla možná, rostl počet bilaterálních smluv o vzájemném vydávání stíhaných osob. Nejenže neexistovala žádná síla, která by porušení jakési všeobecně závazné smlouvy vynutila, především chyběla vůle mnoha států – například Spojených států amerických – takovou smlouvu podepsat, protože jejich vlastní obyvatelé byli z velké části lidé, kteří opustili své původní země také z politických důvodů. Zlomový byl migrační chaos po první světové válce, kdy se miliony lidí daly dobrovolně nebo násilně do pohybu v důsledku vytvoření nových státních útvarů. Někteří, jako například anatolští Řekové, se mohli vrátit do prapůvodních oblastí po předcích, ale dvě největší skupiny nedobrovolných migrantů – Rusové prchající před bolševickou revolucí a Arméni prchající před hladem, masakry v Turecku i bolševiky, neměli garantovanou ani možnost návratu domů, ani poskytnutí pomoci odjinud. Vzhledem k vzájemnému vztahu mezi utíkajícími skupinami a vládami v jejich původních zemích, byli najednou uprchlíky, bez státní příslušnosti, a tedy možnosti nějak se vtěsnat do legálního systému mezinárodních dohod. Pragmatická fáze 1921 – 1935 Vývoj mezinárodního systému zacházení s uprchlíky můžeme přibližně rozdělit do tří období. První, pragmatická fáze je ohraničená jmenováním Vysokého komisaře pro ruské uprchlíky v Evropě Fridjofa Nansena v roce 1921 Ligou národů a končí zhruba rokem 1935 a alarmující politickou situací v Německu. Pro toto období je charakteristické, že se zabývá skupinami osob bez státní příslušnosti nebo na útěku. (Tzv. Nansenovy pasy byly vydány v roce 1922 těm, kteří prchali před bolševiky v Rusku, v roce 1994 Asyřanům, v roce 1928 Kurdům a Turkům.) Již tehdy se objevil první pokus o ratifikaci konvence, která by signatáře zavazovala umožnit uprchlíkům vstup na území signatářské země, a to bez ohledu na příslušnost k nějaké partikulární skupině. Konvence byla nakonec sice podepsána v roce 1933, ale pouze osmi státy (včetně Československé republiky), navíc s řadou výjimek a omezení a její vliv na vytvoření nějakého mezinárodního systému ochrany uprchlíků byl minimální. Sociální fáze Druhá fáze (označovaná někdy jako sociální) reflektovala politickou situaci v Evropě v předvečer druhé světové války – časově ji vymezuje přibližně rok 1935 až konec třicátých let. Přestože v této fázi nebyla nijak zásadně rozšířena striktně právní kritéria přijímání uprchlíků, v praxi se fakticky ustálil systém přijímání uprchlíků na základě příslušnosti k nějaké národnostní, etnické či sociální skupině (což se týkalo uprchlíků z Německa, Rakouska nebo Sudet). Toto období je významné zejména proto, že ačkoliv se skupinová rozhodnutí nikdy nestala součástí mezinárodního práva, ovlivnila významně budoucí politiku států vůči uprchlíkům. Individualistická fáze Konečně třetí fázi bychom mohli označit za individualistickou a její začátek položit na konec třicátých let a léta čtyřicátá s tím, že v podstatě trvá dodnes. Právě období formování moderního systému zacházení s uprchlíky na pozadí rodící se studené války mělo za následek silnou politizaci celé problematiky. Politické nebo strategické cíle samozřejmě vždy zásadně ovlivňovaly jednání států a přístup k problematice uprchlíků nebyl v tomto směru žádnou výjimkou – tenze mezi Sovětským svazem a Ligou národů, která poskytla ochranu utečencům před bolševiky ve dvacátých letech, byla evidentní stejně jako zdráhavý postoj Západoevropských států otevřeně se zavázat k ochraně Židů prchajících z Německa, což dokládá neúspěch konference v Evianu v roce 1938. Úmluva o právním postavení uprchlíků a Protokol roce 1951 Příprava znění Úmluvy o postavení uprchlíků v roce 1951 byl poznamenána právě sílícími rozpory mezi Východem a Západem. Úmluva je dodnes (spolu s pozměňujícím Protokolem z roku 1967) základním nástrojem mezinárodního práva pro uprchlíky. Terminologie a logika konvence reflektují poválečnou situaci masové migrace v Evropě, ale také, jak již bylo řečeno, tehdejší politickou polarizaci. Protokol v roce 1967 sice pozměnil některá ustanovení, ale jinak zůstává Úmluva stále jedinou univerzální konvencí zabývající se touto problematikou. V době příprav konvence byl status uprchlíka v Evropě chápán jako svým způsobem privilegovaný. Obrovské přesuny desetitisíců lidí napříč Evropou pomalu ustávaly, ale exodus Židů z Německa byl stále velmi živý. Státy počítaly s tím, že udělování statutu uprchlíka bude v budoucnosti spíše výjimečnou událostí. Konvence definovala status uprchlíka, přičemž centrálním bodem se stal oprávněný strach z pronásledování (perzekuce) jednotlivce. Dále zakotvila v článku 33 princip non-refoulement, neboli zákaz vracení uprchlíků do země původu, pokud trvá nebezpečí perzekuce. Nedotknutelnost suverenity státu To, že státy do jisté míry ztratily kontrolu nad tím, kdo může a nemůže zůstat na jejich území, a byly donuceny uprchlíky akceptovat a poskytnout jim patřičnou ochranu, je třeba vidět jako velký zásah do suverenity státu, jejíž významnou součástí je právě správa a ochrana hranic podle vnitřních pravidel. Na druhou stranu Úmluva implicitně posiluje suverenitu státu tím, že dodržuje princip nevměšování do interních záležitostí: definuje uprchlíka jako osobu, která opustila původní zemi pobytu, což znamená, že status uprchlíka může být přiznán jen tomu, kdo překročí mezinárodní hranice. Právě proto, že Úmluva definovala uprchlíka tímto způsobem, zůstaly miliony lidí donucených k migraci uvnitř státu (IDPs, interně přesídlené osoby) bez mezinárodně právního zaštítění. Úmluva také položila v podstatě veškerý důraz na povinnosti a odpovědnost přijímací země a věnovala málo pozornosti příčinám nebo prevenci. To je ovšem pochopitelné, protože signatářské státy samozřejmě neměly (a stále nemají) zájem na mezinárodní smlouvě, která by v důsledku umožnila vměšování do vnitřní politiky. Vnitřní omezení Úmluvy Úmluva zakotvovala dvě zásadní omezení vlastní platnosti – jednotlivé úpravy se vztahovaly pouze na osoby, které se dostaly do pozice uprchlíka před 1. 1. 1951, a dále obsahovala možnost geografického omezení, takže státy mohly své povinnosti vůči uprchlíkům omezit pouze na oblast Evropy. Cesta k Protokolu v roce 1967, který restriktivní časové a geografické omezení zrušil, byla zdlouhavá a potvrdila zdráhavost evropských států vůči pomoci uprchlíkům mimo starý kontinent. To je ostatně problém celé Úmluvy – byla vytvořena jako nástroj, který měl sloužit především ke zvládnutí situace evropských uprchlíků, nepočítala s masovými přesuny, které se vzápětí objevily v Asii a Africe, reflektovala v zásadě politickou filosofii liberálně demokratických států Západní Evropy. Privilegované postavení evropských uprchlíků Evropský egocentrismus je snadným cílem a zejména země třetího světa tuto kartu vynášejí poměrně často. V mnoha případech jde o kritiku neopodstatněnou, ale podíváme-li se na počátky formování mezinárodního systému pro uprchlíky, je naprosté zaostření na situaci v Evropě evidentní. První mezivládní organizace ustavená po druhé světové válce - UNRRA (nahrazená Mezinárodní organizací pro uprchlíky IRO) měla mandát pomoci pouze pro oběti války v Evropě. Když došlo k masivním migračním krizím v Asii v roce 1947, IRO se odmítla angažovat. Přibližně 14 milionů lidí, kteří byli donuceni k migraci v důsledku rozdělení Indie v roce 1947, tak zůstalo odkázáno na minimální pomoc vlastních vlád a několika soukromých charitativních organizací. (Událost na léta ovlivnila vztahy Indie s nástupnickou organizací IRO – UNHCR.) Politizace celé problematiky také znamenala, že uprchlíci z komunistické Východní Evropy dostávali azyl téměř automaticky, protože šlo o součást logiky studené války. Když na počátku devadesátých let, kdy byl konflikt supervelmocí uzavřen, místo uprchlíků z Východní Evropy začali přicházet Afričané nebo Asiaté, ukázalo se, že západoevropské státy spolu s USA jsou k přijímání uprchlíků daleko zdrženlivější. Problematické články Úmluvy Vraťme se ale k Úmluvě a doplňujícímu Protokolu, který byl podepsán v roce 1967 v New Yorku (proto se někdy používá označení Newyorský protokol). Terminologie úmluvy je dodnes předmětem diskusí. Nejedná se přitom o nějaká teoretická akademická cvičení: výklad obsahu konvence má dalekosáhlé důsledky. Jak již bylo řečeno, úhelným kamenem Úmluvy je termín oprávněná obava z pronásledování – co přesně se však tímto označením míní, je od počátku diskutabilní. Je omezení lidských práv pronásledováním neboli perzekucí? Pokud ano, tak kterých práv? Je nutným naplněním skutkové podstaty perzekuce důkaz systematického porušování lidských práv? Má být vůbec dokazováno, že žadatel o status uprchlíka byl nějakým způsobem osobně perzekvován, anebo „stačí“, že celá jeho rodina nebo vesnice byla vyvražděna? A jak dokazovat bití, pokud nezůstanou trvalé následky? Jak dokazovat znásilnění? Teoreticky by měl být důkazní podíl žadatele o status uprchlíka minimální, ale v praxi je situace zcela odlišná. Ať už z důvodu neinformovanosti imigračních úředníků, nebo politiky té které země, žadatelé o status uprchlíka musí komplikovaně dokazovat, že jejich žádost je oprávněná. Zatímco stát musí například v důkazním řízení při trestních procesech předtím, než někoho odsoudí, dokázat vinu obžalovaného mimo veškerou pochybnost, žadatelé o status uprchlíka by v zásadě měli dokázat oprávněnost svých žádostí maximálně do hranice deseti procent. Magická hranice deseti procent, která by měla být dostatečná pro udělení azylu, vychází z precedentního rozhodnutí v případě Cardoza-Fonseca versus Americký imigrační úřad, podle něhož „definice OSN nedává žádný prostor se domnívat, že jenom proto, že žadatel může doložit oprávněnost svého požadavku jenom z deseti procent, neměl by mu být poskytnut azyl“. Nebezpečí, že se odmítnutý žadatel vrátí do původní země a bude vystaven mučení, perzekuci nebo jinému ohrožování, je těžko prokazatelné. Ale riskovat, že mezi odmítnutými uprchlíky bude alespoň jeden, který takovému osudu bude vystaven, je zcela proti liberálně-demokratickým principům moderních států. Přesto se to opakovaně každý den děje. Princip non-refoulement Také princip non-refoulement je v současnosti masivně porušován, zejména po přijetí zásady tzv. bezpečné třetí země. Státy rozeznávají (někdy jednostranně, někdy na základě bilaterálních dohod) tzv. bezpečné třetí země, odkud uprchlíci přicházejí. Pokud uprchlík přichází ze země (ve většině případů stačí transfer v letištní hale takového státu), která je označována za „bezpečnou“, ztrácí prakticky nárok na udělení azylu, protože podle standardů přijímací země mu nehrozí nebezpečí. Jeho žádost bude samozřejmě posouzena, ale podle tzv. zrychlené metody, což v praxi znamená zamítnutí, proti kterému se může žadatel odvolat. Ještě častější je případ vrácení do tzv. bezpečné třetí země, takže další procedura pak spadá do její kompetence. Vracení z jedné země do druhé není pak de facto ničím jiným, než odmítnutím států přijmout závazky vycházející z Úmluvy. Původce pronásledování V poslední době se v Evropě uplatňuje systém tzv. bezpečné třetí země a bezpečné země původu. V zásadě jde o to, že Západoevropské státy rozeznávají některé země jako bezpečné neboli takové, v nichž v nichž se pronásledování z politických či jiných důvodů nepředpokládá. Vzhledem k tomu, že užitá měřítka jsou velmi diskutabilní, nejsou zdaleka harmonizovaná a jdou zcela proti logice individuálního posuzování porušení lidských práv, je možné říci, že takový koncept odporuje duchu Úmluvy o právech uprchlíků. Dalším problémem je bezpochyby rozdílný výklad termínu původce perzekuce v definici Úmluvy. Zatímco některé země uznávají širší definici „původce pronásledování“, a chápou tak veškeré síly operující na území toho kterého státu včetně polovojenských nebo teroristických organizací, jiné se drží pouze výkladu, že původcem pronásledování, které by vedlo k udělení azylu, musí být výhradně stát nebo státní orgány. To znamená, že například uprchlík ze Srí Lanky zmítané vnitřním konfliktem, který požádá o azyl na anglickém Heathrow, nebude poslán zpět, protože organizace Tamilských tygrů je Velkou Británií vnímána jako původce pronásledování ve smyslu Úmluvy. Vrácení do vlasti by tak bylo porušením principu non-refoulement. Je ale možné, že žádost o azyl bude stejně zamítnuta a nešťastník bude vrácen do Německa, protože přestupoval ve Frankfurtu a Německo je jako bezpečná země zodpovědné za další proceduru. Naneštěstí ale právě Německo je jednou ze zemí, které neuznává polovojenské nebo teroristické organizace za původce pronásledování podle článku 1 Úmluvy, které by vedlo k udělení azylu, a proto může žadatele poslat zpět do Kolomba. Že jde o flagrantní porušení Úmluvy a principu non-refoulement? Podle striktně legalistického výkladu nikoli. Azylová politika v Západní Evropě Proč je dnes imigrační politika v Západní Evropě tak ožehavým tématem? Liberálně demokratické státy, které stály u kolébky lidských práv společných všem lidem, které se zaštiťují propagací volného trhu a svobody, najednou uzavírají hranice, chrání si vlastní výdobytky státu blahobytu a vymýšlejí komplikované způsoby, jak rozlišovat tzv. ekonomické a politické imigranty a jak snížit počty příchozích. Odpovědí na výše uvedenou otázku je několik a akademici i politici se stále nemohou shodnout, které důvody jsou důležitější než ostatní – cítí se obyvatelé západoevropských států přílivem cizinců ohroženi z ekonomických důvodů? Nebo jde o kulturní střet, v němž dříve shovívavě přijímaní uprchlíci z komunistické Východní Evropy byli nahrazeni uprchlíky z kulturně vzdálených afrických, asijských zemí? Nebo prostě selhala politika, kterou západoevropské státy po léta aplikovaly, ale s jejímiž důsledky se nedokázaly vyrovnat? Od každého trochu. Připočítejme tlak médií, snahu zalíbit se voličům a komplikovaný supranacionální integrační proces vedoucí k harmonizaci vnějších politik a obrázek chaotické imigrační scény bude úplný. Ať už imigranti jsou, nebo nejsou hrozbou či nebezpečím pro společnost, podstatné je, že státy jednají, jako by byli. Zlatý věk imigrace západní Evropě: 1950 až 1973 Otevřený přístup k imigrantům v poválečné Evropě se odrazil v politice téměř všech západoevropských států. Nejednalo se o politické uprchlíky, bylo potřeba zajistit přísun manuálních pracovníků, kteří by se podíleli na obnově válkou zničeného Starého kontinentu. K tomu účelu byly ve Francii, Německu nebo Velké Británii zřizovány úřady s nejrůznějšími jmény, v zásadě však sloužící k jedinému účelu – náboru levné pracovní síly převážně ze zemí třetího světa. Přísun pracovních migrantů ale v důsledku rozpadu koloniálního systému přesáhl hranici kontrolovatelnosti shora. Zatímco v letech 1946 – 1955 přišlo například do Francie v průměru 66.400 lidí, v období 1956 – 1967 následovala masivní imigrační vlna asi 248.800 imigrantů. Původním záměrem vlád bylo samozřejmě zaměstnávat muže v produktivním věku bez závazků, kteří by se po určité době vraceli zpět do vlasti. Velké počty příchozích spolu se změnou ekonomických podmínek však vedly k zásadní změně otevřené politiky západních států. „Stop“ v imigrační politice Ropná krize v roce 1973 následována prudkým nárůstem nezaměstnanosti a ekonomickou recesí byla příčinou zavedení restriktivní imigrační politiky. Zákony či nařízení později označené za stop-politiku byly zavedené v roce 1973 v Německu, o rok později ve Francii. Evropské imigrační politiky od počátku vycházely z představy, že je možné efektivně zastavit imigraci. Ve skutečnosti ale stop-politika selhala, nesplnila vůbec svůj účel a způsobila řadu nečekaných důsledků. Jednak se předpokládalo, že pobyt cizinců-imigrantů bude dočasný, což se ukázalo jako zcela mylné. Migranti, kteří přišli ilegálně, nebo legálně (skrze vládní náborové programy) během období růstu do počátku sedmdesátých let, neodcházeli –zůstávali a za nimi přijížděli jejich rodiny. Takže růst v počtu imigrantů po vyhlášeném imigračním stop nebyl způsoben novými pracovníky, ale rodinnými příslušníky, kteří přicházeli na základě práva na sjednocení rodin (anebo se prostě začínali rodit již na území nové vlasti). Nárůst počtu žadatelů o azyl Tím, že se zkomplikovaly podmínky příchodu do západoevropských států, mnozí z těch, kteří by možná své rodiny zanechali v zemi původu a pouze dočasně pracovali v hostitelské zemi, raději zůstávali a neriskovali, že by při příštím opuštění země nemuseli být vpuštěni zpět. Pokus snížit počet pracovní migrace na minimum, který ale vedl k tomu, že se dramaticky navýšil počet žadatelů o azyl, se také (přestože nikoli zásadně) odrazil ve výdajích státu. Náklady, které stát vyčleňuje na cizince, se liší v závislosti na typu imigrace: nejlevnějším typem migrace je samozřejmě krátkodobý pobyt pracovníků bez rodinných příslušníků, nejdražším pak udělení statutu uprchlíka, který ze zákona požívá v naprosté většině případů stejných práv (a sociálních výhod) jako místní občané. Cílová země se tak může najednou potýkat s iracionálními makroekonomickými důsledky politik, které původně měly omezit migraci, tím přispět ke snížení nezaměstnanosti a v důsledku oživit ekonomiku. Ekonomický a/nebo politický uprchlík? V době po zavedení restriktivních imigračních politik se také formuje problém rozlišování ekonomických a politických imigrantů (uprchlíků). Všichni, bez ohledu na důvody, kvůli nimž přicházeli a usilovali o vstup do země, se nyní začali ucházet o politický azyl, protože to byla v podstatě jediná cesta, jak se do země dostat. Z imigrantů hledajících práci se začali stávat žadatelé o azyl. V zásadě je velmi těžké rozlišit tzv. ekonomické a politické imigranty. Jednak proto, že všichni žádají o azyl z politických důvodů, protože jiná kategorie neexistuje. Dále proto, že všichni, tedy i prokazatelně perzekuovaní uprchlíci, kteří azyl obdrží, dříve nebo později v hostitelské zemi pracují, a tedy se podílejí na ekonomice, případně ve smyslu populistického slovníku „zabírají místo na trhu domácím“ stejně tak jako ti, kteří přicházejí z čistě ekonomických důvodů. Ekonomický důvod je relativně vágní termín: je skutečnost, že nemohu vykonávat svou profesi ve vlasti, a proto usiluji o práci v jiné zemi, ekonomickým důvodem? Anebo musím prokázat, že důvod, proč nemohu v původní zemi pracovat, je politický? A mění to nějak můj pozdější příspěvek ekonomice hostitelské země? Imigrace a stát blahobytu Moderní stát blahobytu jako uzavřený systém skýtá svým občanům řadu sociálních a jiných výhod, garantuje množství práv. Žádné mezinárodní společenství nebo mezinárodní systém takové výhody a práva poskytnout nemůže. Jak již bylo řečeno, zásadním principem takového uzavřeného systému je občanství, členství v dané společnosti. Přístup ke zboží, výhodám a právům pro členy vyžaduje vyloučení „ostatních“. Jak říká Joseph Carens: občanství moderních západních států je jako ekvivalent feudálního privilegia – zděděný status, který a priori zásadním způsobem zvyšuje životní úroveň. V devadesátých letech se výrazně zvýšil počet žadatelů o azyl v Západní Evropě nejen v souvislosti s pádem železné opony, ale také s válkou v Jugoslávii a nárůstem občanských konfliktů. Příliv imigrantů ze Střední Evropy byl ve skutečnosti daleko menší, než se předpokládalo, naopak počty lidí přicházejících z bývalých sovětských republik stále rostou. Evropské státy nebyly na příliv imigrantů v podstatě vůbec připraveny. Podle údajů UNHCR se počet žadatelů o azyl v zemích tehdejších ES pohyboval kolem 420.000 v roce 1991 a 560.000 v roce 1992. První reakcí států byl obecně velmi vysoký počet odmítnutých žádostí – asi 91 procent. Následovala revize vnitřních zákonů a přiostření imigračních politik (zejména v případě Velké Británie a Francie). Vše se paradoxně odehrávalo na pozadí jednání o vzájemném otevření hranic, vytvoření společného trhu a přípravě zavedení Schengenské dohody. Vývoj v poslední dekádě potvrdil, že i přes liberálně demokratické principy a proklamovanou otevřenost jsou evropské státy v případě vlastních imigračních politik velmi restriktivní. Přístup k cizincům se stal ožehavým politickým, sociálním a kulturním problémem. Zatím se zdá, že žádný způsob, jak zároveň vyhovět liberálním principům, požadavkům voličů, ekonomickým tlakům a důsledkům evropské integrace, neexistuje. Stačí se podívat na případ Německa, které platilo i po zavedení stop-politiky na počátku sedmdesátých let za stát s nejliberálnějším imigračním zákonem. Od poloviny sedmdesátých let se ale počet cizinců využívajících článku o poskytnutí azylu v Základním zákoně ale zvýšil o téměř 8.000 procent. V roce 1992 zažádalo v Německu o azyl asi 450.000 lidí. Příchod etnických Němců z bývalého Sovětského svazu, kteří měli na občanství automatický nárok, spolu s vlnou imigrantů z Balkánu, kteří přicházeli v důsledku konfliktu v oblasti, Turků, Kurdů a dalších žadatelů o azyl ale v situaci, kdy se německá ekonomika potýkala s důsledky sjednocení, kdy Evropu zasáhla recese a kdy Němci platili největší díl evropského komunitárního rozpočtu, vedl nevyhnutelně ke změně Základního zákona a zavedení restriktivní politiky v roce 1993. Němci si za tato opatření vysloužili kritiku, paradoxně také například od Velké Británie, která je tradiční zastánkyní tzv. nulové imigrační politiky a která i dnes, kdy v zemi žádá o azyl asi jen osmina počtu těch, kteří usilují o totéž v Německu, bije na poplach a novináři se předhánějí v alarmujících reportážích o „masovém přílivu“ cizinců. Německá restriktivní politika ale skutečně fungovala a počet žádostí o azyl se výrazně snížil. Jak již bylo řečeno, podobně reagovaly i všechny ostatní evropské státy – ať už skrze změnu imigračních procedur, které v důsledku znamenaly odmítnutí žádostí, nebo zavedením principu bezpečné třetí země, která přesunula povinnosti spojené s procesem udělování nebo zamítnutí žádosti o azyl na třetí státy. Důsledkem zavřených evropských dveří pro žadatele o azyl v devadesátých letech bylo, že většina odmítnutých žadatelů v hostitelských zemích zůstává ilegálně. Vlády se zatím zdráhají ilegální imigranty násilně vracet. Jednak proto, že jde o mediálně a politicky citlivé téma – nevládní organizace na poli lidských práv téměř okamžitě veřejně označí vypovězení ze země za porušení lidských práv, navíc v případě, že by se vypovězený jedinec stal nakonec obětí pronásledování, padla by vina i na vládu zodpovědnou za jeho vypovězení, což samozřejmě nikdo nechce riskovat. A jde také o nesmírně nákladnou záležitost. Vypovězený jedinec musí být dopraven zpět do vlasti na náklady hostitelské země, navíc většinou obdrží finanční hotovost. Co přinese další vývoj v oblasti azylové politiky, zejména v souvislosti s prohlubujícím se evropským procesem, zatím není příliš jasné. Jasné je, že zatímco evropské ekonomiky sílí, evropská populace obecně stárne, takže ať už je to politicky nebo kulturně vítané, západoevropské státy budou muset svou restriktivní imigrační politiku v budoucnosti zásadně přehodnotit. Jak uvádí studie odboru zabývajícího se populací v rámci OSN, pokud by například Německo chtělo udržet stabilní počet lidí v produktivním věku i za padesát let, muselo by každý rok „importovat“ asi 487.000 lidí. Francie by potřebovala 109.000 lidí a Evropská unie jako celek 1,6 milionu lidí. Aby se počet těch v produktivním věku a těch v penzi vyrovnal, byla by čísla ještě daleko větší (3,6 milionu ročně v celé EU). Otevření hranic kvůli potřebě pracovní síly ale evropské státy už zažily a dodnes v podstatě řeší nečekané důsledky. Omezit nějakým způsobem výběr těch, kterým bude umožněn vstup, se zatím zdá politicky neproveditelné. Možným řešením, o němž se mluví, by mohlo být častější udělování statutu dočasného pobytu. Je ale otázkou, zda v případě, že bude bezpodmínečný opravdu masivní příliv pracovníků, bude taková situace udržitelná. Zatím se zdá, že proklamovaná ochrana lidských práv, otevřenost a prosazování liberálních principů se v Západní Evropě obloukem vyhýbá problematice imigrační a azylové politiky. (7.3.2003)