Jak snaha po rozmanitosti a politické korektnosti ovlivnila americký žurnalismus v devadesátých letech? Kniha Williama McGowana Coloring the News - How Crusading for Diversity has Corrupted American Journalism z roku 2001 se zamýšlí nad tím, jak žurnalismus, který by měl být z podstaty věci nezávislý a zajímat se pouze a především o fakta, najednou v devadesátých letech začíná uplatňovat autocenzuru a nepřímou cenzuru zosobněnou redakčními předpisy a pravidly, díky nimž se některé skutečnosti zdůrazňují nebo nevyslovují v závislosti na příslušnosti k menšině těch, o nichž se píše.

Autor sám pracoval pro Newsweek, BBC a dopisoval pro New York Times a Washington Post či Wall Street Journal, novinářské prostředí proto dokonale zná. V úvodu knihy cituje kolegu z Washington Post Richarda Cohena, který prohlásil, že dělat novinařinu „vyžaduje téměř náboženskou víru v absolutně nic a přesvědčení, že nic nelze přijmout pouze na základě víry.“ Jak ale na řadě příkladů později dokládá, americký žurnalismus devadesátých let je přímo vzornou ukázkou jakéhosi kolektivního vědomí o prospěšnosti jistého způsobu prezentace skutečnosti, přičemž příslušnost k menšinám je determinantou, která také ovlivňuje místo na správné či nesprávné straně barikády.

McGowan se nesnaží polemizovat s principem afirmativní akce, poukazuje ale na neschopnost médií zachovat se nestranně či alespoň profesionálně a férově, když jde o cokoliv související s menšinami.

Knihu otevírá příběh Patricka Chavise, černošského lékaře, který se stal jakousi personifikací afirmativní akce. V roce 1995 se k Chavisově příběhu vrátil na stránkách New York Times Magazine známý novinář Nicholas Lemann, který použil příběh tehdy jednačtyřicetiletého Chavise jako argument proti všem, kteří tvrdili, že afirmativní akce upřednostňuje neschopnější příslušníky menšin proti schopným zástupcům většiny. Chavis se dostal v roce 1975 na Kalifornskou univerzitu v rámci zvláštní kvóty pro menšinové skupiny, studia dokončil a otevřel si gynekologickou praxi v ghettu u Los Angeles. Lemann ve svém článku postavil Chavisův osud do kontrastu s příběhem jiného studenta – Allana Bekkeho. Bekke se na Kalifornskou nedostal, přestože měl podle výsledků ze střední školy na místo lepší kvalifikaci než Chavis. Bekke se proti kvótě odvolal a o dva roky později, kdy mu dal Nejvyšší soud za pravdu, byl na medicínu přijat. Jak ale napsal Lemann, jeho kariéra lékaře nebyla nijak oslnivá – odstěhoval se do Minnesoty, kde se nestal stálým lékařem, ani si neotevřel vlastní praxi, ale působil dočasně na místní „obskurní vysoké škole“. Aby byl ještě zdůrazněn rozdíl mezi Chavisem a Bekkem, vyfotili Chavise na titulní stranu časopisu s právě odrozeným černošským dítětem, zatímco Bekkeho znázorňovala fotografie v košili a s kufříkem, jak přechází parkoviště. Chavis se stal pro mnohé skutečným symbolem afirmativní akce a senátor Ted Kennedy se o něm před jedním senátním podvýborem vyjádřil jako o dokonalém příkladu toho, jak se účastníci programů afirmativní akce později stanou přínosem pro své komunity.

Jenže za dva roky se všem, kteří Chavise vzývali jako ztělesnění dokonalého příkladu výhodnosti a potřebnosti přijmout studenta, přestože nemusí splňovat některé akademické požadavky, jejich oslavné proslovy vrátily s nečekanou ironií. V roce 1997 zrušil Kalifornský lékařský výbor Chavisovu licenci. Výbor odůvodnil své rozhodnutí Chavisovou zásadní neschopností provádět základní lékařské úkony a usvědčil ho z hrubého zanedbání péče o tři pacientky, z nichž jedna zemřela.

Jak říká autor knihy William McGowan, lze jistě diskutovat, jaká je souvislost mezi přijetím Chavise na univerzitu a jeho průkazným ohavným přístupem k pacientům, anebo debatovat zda by se něco takového bývalo bylo stalo, kdyby …Podstatné by ale mělo být, aby všichni ti, kteří o Chavisově případu tak oslavně referovali, přinesli svým čtenářům také pokračování příběhu. Autor knihy uvádí, že většina těch, s nimiž mluvil, potvrdila, že kdyby byl při zanedbání a neschopnosti přistižen Bekke, média by se příběhu chytila. Jenže to se nestalo a drtivá většina médií se již k příběhu nevrátila. Los Angeles Times sice o Chavisově ztrátě licence psaly a přinesly i řadu příšerných detailů z jeho lékařské praxe, nicméně jim trvalo více než dva měsíce, než identifikovaly lékaře Chavise jako téhož Chavise, kterého několik let předtím oslavovaly jako symbol vítězství nad bílým rasismem.

Nejvíce se ale podle McGowana provinil New York Times Magazine. Samozřejmě, že časopis nemohl v době, kdy otisknul oslavný Lemannův text, vidět do budoucnosti. A možná se lze celkem úspěšně domnívat, že vnitřně nezávislý novinář si měl všimnout náznaků, že s Chavisovou praxí to není jen tak. Ale nejdůležitější otázka je podle autora knihy spíš následující: neměl právě novinář Lemann informovat časopis o všech zjištěních a důkazech proti Chavisovi? Neměl sám usilovat o publikování něčeho, co by jeho původní text uvádělo na pravou míru? Je snad možné, že pokračování příběhu nebylo z nějakého důvodu možné otisknout v týdenníku (New York Times Magazine), ale zcela nepochopitelně se jeví úplné ignorování nových skutečností deníkem New York Times. Jak píše ve své knize McGowan, přestože měl Chavis doslova krev na rukou, odmítly Timesy napsat pokračování k příběhu, který představoval důležitou součást celonárodní debaty o rasových preferencích.

McGowan se domnívá, že problém má několik vrstev – jednou z nich je skutečnost, že část novinářů přestala být striktně nestranná. Je možné, že díl viny nese obecně větší zastoupení lidí liberálního přesvědčení v médiích (liberální je zde míněno v americkém slova smyslu jako demokraticky levicový světonázor), kteří nemají přirozené oponenty jiného smýšlení přímo v newsroomu. Dalším vysvětlením může být skutečnost, že přestože většina novinářů dokáže do velké míry oddělit osobní postoj od vyprávěného příběhu, celá řada zejména mladších žurnalistů, příslušníků menšin, se potýká s jistým střetem zájmů: být dobrým novinářem nebo loajálním ke své menšině? A pochopitelně, svou roli sehrává i snaha „vzdělávat a vychovávat čtenáře“. Především je ale významné spojení zájmu vydavatelů a samotných novinářů. V devadesátých letech se podle W.McGowana ve snaze zvýšit prodej a přitáhnout čtenáře z řad minorit, spojily zájmy majitelů novin a dalších médií a samotných novinářů.

Největší přínos knihy Coloring the News je možné vidět v desítkách velmi dobře vyzdrojovaných příkladů jednotlivých otázek, kterými se autor zabývá. Nejedná se o nudné teoretické pojednání, ale velmi barvité vykreslení příběhů a situací, které se s odstupem času zdají téměř neuvěřitelné (tak jako příběh černošské novinářky Patricie Smithové, která psala pro Boston Globe, kde se v roce 1994 stala první komentátorkou a byla nominována na Pulitzerovu cenu. Smithová zažila v Globu raketovou kariéru, která skončila, když se zjistilo, že si v alespoň dvaapadesáti případech vmyslela citace nebo osoby, o nichž psala. Z pohledu tématu zkoumaného knihou W.McGowana nejde o to, že si Smithová vymýšlela, ale v tom, že její editor přiznal, že měl důvodné podezření, že se některým jejím reportážím nedá věřit, ale nepodnikl žádné disciplinární kroky, protože šlo o ženu a navíc černošku.)

Autor pohlíží na zaslepenou snahu po rozmanitosti za každou cenu s pomocí několika důležitých témat – rasové otázky, homosexuality a feminismu nebo přistěhovalectví. V zásadě říká, že nejhorší důsledek celé křížové výpravy za větší rozmanitost, je zjednodušení velmi komplikovaných témat. Místo inteligentnější debaty se tak étos rozmanitosti zasloužil o zjednodušení a zploštění veřejné diskuse: menšinám je třeba pomoci a jejich vlastní problémy nebo problémy, které mohou ze soužití většiny s menšinou plynout, se vědomě přehlížejí. Napomoci vybudovat fungující multikulturní, multietnickou společnost je nesmírně složité, ale přibarvovat zprávy nebo naopak nepřinášet je úplné, tento cíl ještě více problematizuje. V jedné z posledních kapitol (Consequences) autor píše: „V žertu říkáme, že noviny jsou dobré na to, abychom do nich zabalili ryby nebo s nimi vystlali křeččí klece. Ale média hrála vždy klíčovou roli v naší demokratické politické kultuře, pokládala významné otázky a dodávala fakta, na jejichž základě mohli politici a široká veřejnost dělat rozhodnutí ohledně společnosti, v níž chceme žít. Tato funkce je dvojnásobně významná v době, kdy jako společnost procházíme zásadní etnickou, rasovou a kulturní proměnou. Tahle země nikdy nepotřebovala víc jasnou, upřímnou diskusi – službu, kterou mohou nabídnout pouze upřímná, svobodná a otevřená média.(…) Ironií je, že právě snaha po otevřenosti a rozmanitosti vedla k nezamýšleným důsledkům. Prosazování rozmanitosti mělo podpořit menšinové skupiny – přistěhovalce, černochy, homosexuály, ženy. Jenže jednostranný pohled na věc, byť z pozice těchto menšin, byl nakonec k jejich škodě.“
Chtělo by se uzavřít vše rčením, že lhát (či neříkat celou pravdu) se prostě nevyplácí.

A zcela na závěr nabízíme čtenářům část recenze knihy z pera Dana Seligmana z Wall Street Journal: "scathing report on media political correctness and its accompanying distortions of reality…[COLORING THE NEWS] will persuade most readers--possibly even some dug-in correctniks--that something has gone seriously wrong in our country’s news rooms, now massively committed to the ideology of diversity.”

Kniha Coloring the News má 278 stran, je vázaná a můžete si ji vypůjčit v knihovně Multikulturního centra Praha.

(Anotovala H.Kabeleová, Multikulturní centrum Praha)