Vývoj migrační politiky v Portugalsku: mezi obranou rovnosti a xenofobií

Stejně jako další země na jihu Evropy bylo Portugalsko v době po druhé světové válce poskytovatelem pracovní síly. Země byla vyčerpána snahou o udržení koloniální říše a pro mnoho Portugalců byla emigrace jediným řešením, jak zlepšit své životní podmínky. Dalším důvodem k odchodu ze země byl diktátorský režim. Emigrační politika Portugalska byla značně restriktivní a v šedesátých letech dvacátého století dokonce emigraci částečně kriminalizovala. Na konci šedesátých let bylo stále přítomné téma emigrace kontroverzní a existovala výjimka jen v rámci podpory emigrace do zámoří – tedy strategie posilování kontroly kolonií. Na jedné straně se portugalská vláda pokoušela zabránit emigraci, na druhé straně podporovala posílání finančních prostředků od emigrantů, které potřebovala k vyvážení platební bilance, jež byla silně zasažená přetíženým rozpočtem koloniální války v Africe.

Vývoj migračních vzorců - co uvádějí oficiální statistiky

K první změně struktury migračních toků došlo po revoluci 25. dubna 1974. Konec diktatury a počátek demokratizace otevřely v Portugalsku prostor pro hluboké politické, ekonomické a sociální změny. Neméně důležitý byl i konec portugalského koloniálního impéria. Podle Pirese (2003) otevřel proces dekolonizace imigrační cyklus - ať již v podobě procesu repatriace Portugalců usazených v koloniích[1] nebo v podobě začátku africké migrace,[2] která na rozdíl od repatriace pokračuje i v současnosti. Po tomto počátečním porevolučním období došlo během osmdesátých a devadesátých let k diverzifikaci migračních toků a ke kontinuálnímu růstu imigrantské populace – podle Pirese a Pinha (2007) činil průměrný roční růst 6,5 %. Například v roce 1980 bylo v Portugalsku asi 51 tisíc legálně pobývajících cizinců, kteří představovali 0,5 % obyvatelstva. V roce 2000 překročil jejich počet výrazně 200 tisíc, což je zhruba 2 % celkové populace[3].

Z hlediska národnosti převažovala kapverdská imigrace, pokračovala brazilská imigrace a nadále rostla imigrace z jiných zemí EU[4]. Z hlediska pracovního zařazení vymezují Pires a Pinho (2007) imigrační systém sestavený z přílivu: (a) nekvalifikovaných pracovníků pocházejících ze zemí PALOP (Africké země s oficiálním jazykem portugalštinou); (b) kvalifikovaných odborníků z jiných zemí EU (v méně významné míře také ze Spojených států) a (c) z Brazílie, odkud byla imigrace společensky i profesně velmi heterogenní. Přestože růst počtu migrantů v 90. letech byl daleko větší, odehrály se významné změny především v letech osmdesátých.

Graf: Cizinci regulérně pobývající v Portugalsku v letech 1980-2006 podle hlavních kategorií

Graf byl vytvořen na základě údajů uvedených v Peixoto e Sabino (2009, s. 12).

Vysvětlivky: UE jsou občané Evropské unie,  ExtraComunitários občané třetích států a Total pak značí celkový počet cizinců.

Ekonomická konjunktura ve druhé polovině 90. let vedla k nárůstu poptávky po pracovní síle ve stavebnictví a veřejných zakázkách – konkrétně ve výstavbě dálnic, které byly financovány ze strukturálních fondů EU, a ve výstavbě infrastruktur spojené s velkými událostmi jako například EXPO 98. Jedním z důsledků této skutečnosti byl prudce stoupající počet imigrantů ve stavebnictví a v dalších sektorech, pro které je typická nejistota pracovní pozice a špatné ohodnocení. Na konci devadesátých let a na přelomu století se kvalitativně i kvantitativně změnily migrační vzorce (Pires, 2003; Peixoto e Sabino, 2009). Obvyklé migrační toky pokračovaly, ale zároveň začal být původ migrantů ještě pestřejší. Růst byl významnější u cizinců pocházejících z nečlenských států EU, brazilská imigrace získala novou převahu a nečekaně se objevila Ukrajina jako jedna z hlavních zemí původu imigrantů[5]. V současnosti jsou tyto změny viditelnější díky procesu regularizace z roku 2001. Od roku 2005 ovšem došlo k významnému snížení ukrajinské imigrace, a to zřejmě kvůli ekonomické stagnaci, která způsobila snížení nabídky práce a přinutila mnoho imigrantů hledat jiné alternativy[6].

Při vyhodnocení dat o složení zaměstnanců v roce 2004 Peixoto (2008) uvádí, že cizinci se soustředili především ve stavebnictví (24 %), obchodu s nemovitostmi (tj. nákupy, prodej i pronájmy) a ve službách poskytovaných firmám - včetně úklidu a péče o budovy (22 %) a ubytování a pohostinství (15 %). Výzkum dokazuje, že imigranti se soustřeďují v oborech, kde převládá nejistá a málo ohodnocená práce, která často vyžaduje menší kvalifikaci a která je málo atraktivní pro portugalské obyvatelstvo. Tato skutečnost má významné důsledky nejen pro stratifikaci a vznik sociálního vyloučení, ale také pro politickou debatu, o které se zmiňuji dále.

Neregulérní imigrace: co oficiální statistiky neříkají

Je pravděpodobné, že výše uvedené údaje o počtu migrantů jsou ve srovnání se skutečným vývojem imigrace zkreslené a že růst imigrace byl zejména mezi druhou polovinou 90. let 20. století a začátkem 21. století výrazně vyšší. Tuto domněnku podporují i údaje získané během procesu regularizace v roce 2001. Výše zmíněné počty migrantů se zakládají na statistikách poskytnutých Cizineckou a pohraniční službou[7] (dále jen SEF). Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2001 pobývalo v Portugalsku celkově 226 tisíc migrantů, tedy počet poměrně shodný se statistikami SEFu. O to víc je překvapivé, že ve stejném roce (2001) byla provedena regularizace, v rámci které bylo uděleno více jak 100 000 povolení ke krátkodobému pobytu migrantům bez oprávnění k pobytu. Ačkoliv není možné odhadovat rok vstupu těchto regularizovaných imigrantů do Portugalska, nepředpokládalo se, že by větší část z nich přišla až v roce 2001[8]. Vše tedy naznačuje, že v obou statistikách (sčítání lidu a SEFu[9]) došlo k podcenění celkového počtu migrantů. Jak poukazuje nedávná Zpráva OSN o lidském rozvoji (UNDP, 2009, s. 23), je docela dobře možné, že statistická data jsou zkreslena kvůli strachu neregulérních imigrantů (nebo jejich ubytovatelů) z toho, že kontakt s tazateli vyústí v jejich nahlášení úřadům. Dalším vysvětlením může být skutečnost, že tito imigranti se pohybují mezi různými místy, a proto je obtížnější zjistit jejich počet. Při uvážení nepřesnosti skutečných údajů o neregulérní imigraci stejná zpráva odhaduje, že neregulérní imigrace představuje v průměru třetinu celkové imigrace do rozvinutých zemí. 

Tyto skutečnosti přispěly k tomu, že se politická a veřejná debata probíhající v Portugalsku začala zabývat otázkou důvěryhodnosti dat o počtu migrantů v Portugalsku. I při zkombinování četných zdrojů jsou v současnosti za nejdůvěryhodnější považována data získána během procesu regularizace. Jak ukazuje následující tabulka přehledu regularizací v Portugalsku, je možné, že z asi 350 tisíc imigrantů s oprávněním k pobytu (s krátkodobým či dlouhodobým povolením k pobytu) má více jak polovina z nich dokumenty jen díky procesu regularizace.

Tabulka: Procesy regularizace,1992-2007

Regularizace v roce:			1992-1993			1996	2001	2003	2004		2007
Úspěšní žadatelé			39,166			35,082	183,833	16,173	Data nejsou k dispozici[10]		Data nejsou k dispozici[11]
Získaný druh právního oprávnění k pobytu			Povolení k pobytu			Povolení k pobytu	Krátkodobé povolení k pobytu za účelem práce	Vízum za účelem práce	Vízum za účelem práce		Povolení k pobytu

In Peixoto e Sabino (2009).

Vysvětlivky: data z roku 2001 zahrnují i povolení ke krátkodobému pobytu udělená v roce 2002 (47657 povolení) a v roce 2003 (9097 povolení).

Na základě dat získaných během procesů regularizací se ukazuje, že regularizace se staly od 90. let v závislosti na sociálním, ekonomickém a politickém vývoji nepostradatelným prvkem migračních politik v Portugalsku.

Regularizace v současnosti pokračují, třebaže jsou více či méně zpochybňovány a vždy narážely na četné výhrady. Uvědomíme-li si, že cílem portugalské migrační politiky byla vždy kontrola přistěhovalectví a boj s neregulérním přistěhovalectvím a že tolikrát bylo nutné použít proces regularizace kvůli téměř vždy narůstajícímu počtu imigrantů bez oprávnění k pobytu, můžeme vidět jasnou propast mezi cíli portugalské imigrační politiky a jejími efektivními výsledky.

Období po 25. dubnu 1974: mezi xenofobií a rovností

Období bezprostředně následující po revoluci v roce 1974 bylo rozhodující pro definici politicko-institucionálních základů, které se dotkly také vývoje migrační politiky. V této době nebyla ještě imigrace příliš významným znakem portugalské společnosti, přesto právě v tomto období můžeme najít kořeny jejího omezování. Přelomové události, které se odehrály po revoluci v roce 1974, zahájily proces dekolonizace. Paradoxně však vyzdvihly v Portugalsku také xenofobní tendence, které byly již dříve součástí portugalského kolonialismu. Dá se říct, že tak postupně vykrystalizovaly dvě politické tendence, které přetrvaly až do současnosti: restrikce vstupu a pobytu cizinců a etnicizace národní identity. Ve stejnou chvíli probíhalo vytváření nejdůležitějšího normativního rámce země 3. ústavy Portugalské republiky, která byla nakloněná principům rovnosti a lidské důstojnosti a zhodnocovala principy vymezené ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Vývoj portugalských migračních politik tak byl od počátku poznamenán napětím mezi dvěma politickými kulturami: xenofobní a „etnicizující“; a druhou, která propagovala rovnost a lidská práva.

První normativní změna s dopady na imigrační politiku byla spojena s konfigurací bezpečnostních složek a vytvořením Generálního ředitelství Cizinecké služby[12], které mělo na starosti ochranu hranic, kontrolu vstupu a pobytu cizinců (včetně stanovisek k žádostem o víza). Další oblastí normativní činnosti byl zákon o státní příslušnosti, který zásadně rozlišoval mezi procesem repatriace Portugalců usazených v koloniích a začínající africkou imigrací. Pires (2003) ovšem tvrdí, že rozlišování mezi těmito dvěma kategoriemi bylo politicky vykonstruováno kvůli strachu z africké imigrace. Přílivu uprchlíků tedy bylo předcházeno selektivně tím, že bylo zavedeno kritérium ius sanguinis[13] v podobě restrikce možnosti uchování národnosti obyvateli bývalých kolonií, ať se tam narodili nebo usadili. Do tohoto období totiž převládalo v zákonu o státní příslušnosti kritérium ius solis nad kritériem ius sanguinis.

Co se týče významu portugalské ústavy z roku 1974 pro vytváření portugalské imigrační politiky, jsou v ní zvláště důležitá ustanovení, která se týkají statutu cizích občanů[14]. Na rozdíl od předchozích portugalských ústav (s výjimkou ústavy z roku 1911) nerozlišuje tato ústava mezi občany podle narození a občany naturalizovanými[15]. Podle portugalské ústavy nezávisí uplatňování základních práv a povinností na portugalském občanství kromě těch případů, které se vztahují k politickým právům a výkonu veřejných funkcí, jež nemají převážně technický charakter. To implikuje v rámci základních práv rovnoprávné zacházení s imigranty přinejmenším tak dobré jako s občany Portugalska: kromě tradiční rovnosti občanů a klasických práv na svobodu, požívají migranti také od počátku právo na zdraví, výuku, bydlení, stejně jako práva integrovaná v sociálně daňovém systému. Cizinci s regulérním (legálním) pobytem, ale mohou mít přístup k některým z těchto zmíněných práv omezen.

Přijetí principu vyrovnání práv cizinců a uprchlíků s právy portugalských občanů znamená, že zákon nemá naprostou volnost ve vytváření výjimek v právech cizinců. To při vytváření zákonů i v praxi vede k tomu, že cizincům musí být v principu přiznána rovnost. Dalším aspektem Ústavy Portugalské republiky z roku 1976, důležitým pro porozumění vývoji imigrační politiky v Portugalsku a debatě o ní, je její odkaz na Všeobecnou deklaraci lidských práv. V článku 16 č. 2 je uvedeno: „Ústavní a zákonná nařízení vztahující se k základním právům mají být interpretována a integrována v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv.“ Toto nařízení nepřiděluje předpisům Všeobecné deklarace charakter ústavních norem, ale spíš je umísťuje do širšího a pevnějšího kontextu (Miranda, 1977).

Během 80. let se imigrační politika rozvinula na základě reaktivního charakteru vzhledem k rostoucímu počtu cizinců pobývajících v Portugalsku a zaměřila se na vytváření legislativy se dvěma cíli: na jedné straně to byla regulace migračních toků, na druhé straně vytvoření a rozvoj specializované policejní struktury Cizinecké a pohraniční služby - SEFu (Pires a Pinho, 2007).

První systematizace cizineckého zákona byla provedena na základě Vládního nařízení[16]. V preambuli dokument shrnuje legislativu pojednávající o vstupu, pobytu, odchodu a vyhoštění cizinců. Ačkoliv téma nedosáhlo tehdy politizované úrovně a nemělo dopad na veřejné mínění, byla debata kolem návrhu cizineckého zákona poznamenána rozdíly v diskursu mezi parlamentní pravicí a levicí. Kuriózně některé z nejspornějších aspektů jako bezpečnostní a nepodmíněné dispozice kritérií nepřijetí nebo vyhoštění, pravomoci přidělené policii, které byly považovány za přehnané, nebo to, že proces vyhoštění měl účinky pouze devolutivní[17], přetrvaly až do dnešní doby.

Přechodné období evropské integrace:
mezi regularizací a posílením bezpečnostní tendence

V červnu 1985 byla podepsána smlouva o přistoupení Portugalska k Evropskému hospodářskému společenství a v roce 1991 Portugalsko podepsalo společně se Španělskem Schengenskou dohodu, která zahrnuje zrušení hranic mezi členskými státy od roku 1995. Toto přechodné období bylo poznamenáno komplexním integračním procesem, jenž zahrnoval politické, právní a institucionální mechanismy a přinesl důležité důsledky pro imigrační politiku. Došlo k harmonizaci podmínek vstupu a politiky udělení krátkodobých víz,  posílení policejní kooperace, kontroly vnějších hranic a boje proti vstupu a pobytu osob bez oprávnění k pobytu.

První legislativní opatření z tohoto přechodného období evropské integrace se vztahuje k restrukturalizaci SEFu. SEF se stal hlavním realizátorem migračních opatření, zároveň se podílel i na jejich utváření. Restrukturalizace SEFu realizovaná v roce 1986 nakonec vedla k zesílení administrativně-byrokratických překážek kladených při vstupu cizinců na státní území a jejich usídlení.

Mimořádná regularizace 1992 – 1993

Na začátku 90. let se objevila snaha o regularizaci imigrantů bez oprávnění k pobytu. Pro úvahy o regularizaci byl klíčový vstup do Schengenského prostoru a rostoucí nátlak ze strany neregulérních migrantů (Peixoto a Sabino, 2007). Mimo to, že regularizace reagovala na růst neregulérní imigrace, zmiňují Pires a Pinho (2007) jako zásadní i existenci „politického demokratického rámce ukotveného v liberálních a humanitních hodnotách.“ Na začátku 90. let nebyla tématu imigrace věnována ze strany portugalské veřejnosti příliš velká pozornost, akademický výzkum imigrace byl omezený, téma se prakticky neobjevovalo v programových dokumentech politických stran a vlády. Postupně však bylo čím dál těžší zamaskovat účinky restriktivní imigrační politiky, které neumožňovaly vyhnout se „nechtěné“ imigraci. Zdá se, že problém nebyl v tom, že by prováděná imigrační politika byla nedůsledná, ale spíše v tom, že měla jiné dopady než ty zamýšlené, a tak vedla k růstu neregulérní migrace. Doba, kdy se začaly viditelně projevovat dopady restriktivní imigrační politiky, se časově shoduje s dobou, kdy začal být rovněž viditelnější proces integrace do Schengenského prostoru. Období začátku 90. let tak znamenalo novou fázi imigrační politiky, která byla čím dál víc spojována s otázkou evropské integrace.

V politice začala levice věnovat větší pozornost tématu imigrace a nesouhlasu se Schengenskou dohodou. Levici především vadilo vytvoření evropské pevnosti, ohrožení základních lidských práv, posílení policejních pravomocí a represivní povaha státu a vytvoření tzv. Center dočasného pobytu. Krátce po volbách představila v té době opoziční levicová Socialistická strana několik okruhů iniciativ, z nichž se jeden vztahuje k regularizaci[18]. Odůvodnění návrhu potvrzovalo Portugalsko jako „prostor, kde se střetávají četné kultury, rasy a lidé“ a apelovalo na portugalské emigranty, aby nezapomněli na svou vlastní zkušenost a aby bojovali za podporu procesu regularizace. Dalším argumentem bylo poukázání na skutečnost, že v Portugalsku žije vysoký počet neregulérních migrantů, kteří jsou zakotveni v portugalské společnosti, a tak by bylo záhodno je zcela integrovat[19].

V březnu 1992 byl prodiskutován návrh zákona o regularizaci představený Socialistickou stranou společně se dvěma dalšími návrhy vlády. Jeden byl o povolení revize režimu vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců[20], který také zahrnoval proces regularizace, druhý se věnoval schválení protokolu o přistoupení k Schengenské dohodě[21]. Všechny iniciativy byly přijaty, proces regularizace byl schválen jednomyslně. Zdá se, že tím, že vládní Sociálně demokratická strana dovolila uskutečnit proces regularizace, se snažila bránit kritikám proti plánovanému vstupu do Schengenského prostoru. I přes schválenou možnost regularizace potvrdila změna cizineckého zákona restriktivní a selektivní schéma cizineckého zákona z roku 1981. Plánovaný imigrační rámec měl být v praxi tak restriktivní a selektivní, aby zastavil migrační příliv (kromě příchodů za účelem sloučení rodiny) a zabránil usazení „osob bez potřebné dokumentace“ v Portugalsku (Baganha, 2005). Podle slov ministra vnitra (dle Baganha, 2005, s. 32) bylo cílem „omezit soudně a prozíravě usazování nových imigrantů.“ Argumentem bylo, že by Portugalsko nemělo přijímat více imigrantů, aniž by předtím integrovalo ty, kteří již v zemi žijí.

Dokument, který vyhlásil otevření prvního procesu mimořádné regularizace[22], byl zveřejněn v říjnu 1992. Dokument „mimořádně“ umožnil, aby občané z nečlenských států EU, kteří v danou dobu pobývali na státním území bez oprávnění k pobytu, mohli žádat o regularizaci své situace, pokud splní následující kritéria: vstoupili do země před 180 a více dny; mohou prokázat „minimální ekonomické prostředky pro zajištění obživy“, vykonávají pracovní činnost; nebyli odsouzeni k trestu ne vyššímu než jeden rok; neexistuje důvod jejich vyhoštění. Občané pocházející se země s oficiálním jazykem portugalštinou profitovali ze vstřícnějšího režimu, co se týče prokazování prostředků obživy, pokud vstoupili do země před rokem 1986. Dále byla vytvořena technická skupina meziresortního charakteru pro přijímání, posouzení a rozhodnutí o všech podaných žádostech o regularizaci. Žádosti mohly být podány zastoupení vlády v místě bydliště nebo SEFu. Tento proces regularizace představoval různá omezení, zvláště v případě imigrantů, kteří nepocházeli ze zemí s oficiálním jazykem portugalštinou. Proces rozhodování byl navíc velice zdlouhavý. Přestože došlo k regularizaci 39 000 osob, byla tato regularizace značně kritizována, a to kvůli způsobu, kterým byla prováděna a kvůli jejímu „mimořádnému“ nebo „výjimečnému“ charakteru.

Od nastavení imigrační politiky se očekávalo, že se (a) skrze regularizaci zlegalizují migranti na území Portugalska a (b) skrze změnu cizineckého zákona téměř zcela omezí vstup nových imigrantů do Portugalska. Jak můžeme vidět dále, tohoto cíle se nepodařilo dosáhnout, protože počet neregulérních cizinců rostl i po změně imigrační politiky.  

Proces regularizace přispěl k aktivaci a spolupráci různých organizací a spolků a jejich spolupráci, které působily v oblasti imigrace. Byl vytvořen tzv. Koordinační sekretariát legalizačních akcí[23], který nakonec přijal roli prostředníka mezi státem a imigranty, konkrétně prostřednictvím informačních kampaní ve čtvrtích s největší koncentrací imigrantů. Došlo také k výrazně větší medializaci tématu imigrace.

Druhá mimořádná regularizace

V roce 1995 zvítězila ve volbách levicová Socialistická strana, která přišla s programovým kompromisem, který zahrnoval jak vstup do schengenského prostoru (a tedy i kontrolu vnějších hranic, posílení policie a model „Pevnost Evropa“), tak větší uplatňování sociálních práv, rozšíření práva na sloučení rodiny a odstranění omezení práva na práci a na politickou účast. Důležitější je, že nová vláda přijala imigraci jako klíčové téma a byla více ovlivněná požadavky různých hnutí a veřejným míněním, které bylo více nakloněné imigraci, než byla předchozí vláda. Jedním z prvních opatření bylo právě otevření nového procesu mimořádné regularizace (Zákon Lei 17/96, ze dne 24. května), jenž byl určen imigrantům, kteří nemohli být regularizováni dříve (např. nestihli obnovit své dokumenty či přišli do Portugalska později). Z pohledu vlastního průběhu nebyla tato regularizace příliš odlišná od předchozí, konkrétně při uplatnění režimu vstřícnějšího k imigrantům pocházejícím ze zemí s oficiálním jazykem portugalštinou a prokázání prostředků k obživě, novinkou bylo, že na posuzování žádostí se podíleli i zástupci ze sdružení imigrantů. Během této regularizace bylo úspěšně regularizováno 35 000 migrantů.

V roce 1998 představila vláda další revizi cizineckého zákona, která zahrnovala regulaci práce cizinců, vznik nového právního režimu v oblasti azylu a změnu cizineckého zákona. Návrh vycházel z předpokladu, že proces regularizace v roce 1996 vyřešil problémy imigrantů bez oprávnění k pobytu, a opět sledoval restriktivní logiku kontroly hranic, omezení nových vstupů do země a zároveň dával důraz na „velkorysost“ při integraci. Zároveň byl zjednodušen režim pobytu, snížen počet let potřebných pro přístup k dlouhodobému pobytu a sloučení rodiny bylo v zákoně poprvé uvedeno jako právo. Důležité je, že zákon také umožnil (dosti deskriptivně a vágně)  v některých dalších případech možnost regularizace. Nově vytvořený výjimečný článek 88 říkal: „V případech uznaného národního zájmu nebo z humanitárních důvodů, ve kterých může být uděleno povolení k dlouhodobému pobytu Ministerstvem vnitra.“ Tento článek tak položil základ tlaku na to, že hodně práce vykonávané cizinci by mělo být uznáno jako národní zájem (obecně nejznámější je příklad práce na velkých veřejných zakázkách) a na uznání, že mnoho imigrantů čelilo ve své zemi původu situacím porušujícím jejich práva a lidskou důstojnost.

Dekáda 90. let byla obdobím velké poptávky po cizí pracovní síle, jež byla nezbytně důležitá například pro dokončení velkých veřejných zakázek. V tomto kontextu se opakované potvrzení cílů kontroly imigrace, které byly postupně deklarovány během uplynulých dvaceti let, ukázalo jako částečně odlišné od reality i proto, že dynamika ekonomiky – včetně té vycházející z investic do velkých staveb zadaných samotným státem – byla nekoherentní s vytvořenými migračními politikami. Výsledkem bylo opět vytvoření skupiny imigrantů bez oprávnění k pobytu, tentokrát značně významnější co se týče jejich počtu a politováníhodných pracovních podmínek (např. v kontextu velkého tlaku na splnění lhůty na výstavbu velkých staveb došlo k prodloužení pracovní doby). Vládní odpovědí však nebylo opětovné otevření možností regularizace, ale naopak zvětšení represe a pronásledování osob bez oprávnění k pobytu pomocí opatření, která zahrnovala dokonce provádění hromadných deportací. V tomto období represí vůči osobám bez potřebných dokumentů, začal media věnovat výrazně vyšší pozornost obtížím, kterým migranti čelili v pracovní oblasti. Imigrantská hnutí se zaktivizovala a spojila kvůli společným zájmům,[24] přičemž obrana regularizace byl hlavní požadavek. V roce 1999 byla pořádána první demonstrace imigrantů v Portugalsku. V říjnu téhož roku získala imigrace (i v souvislosti s nepříznivými demografickými prognózami) a částečně i regularizace imigrantů bez oprávnění k pobytu význam v předvolebních debatách a byl vyvíjen tlak na politickou agendu nové legislativy.

Regularizace pracujících migrantů z roku 2001

V červnu 2000 znovuzvolená levicová vláda Socialistické strany iniciovala revizi cizineckého zákona. Hlavní inovací zákona bylo vytvoření tzv. „povolení ke krátkodobému pobytu“[25], které „v případech náležitě opodstatněných“ mohlo být uděleno neregulérním migrantům s platnou pracovní smlouvou na dobu jednoho roku s možností prodloužení na stejné období maximálně čtyřikrát[26]. Celkově bylo regularizováno 183 000 cizinců, kteří se ovšem dostali po vypršení platnosti ke krátkodobému pobytu do nejisté situace, kdy nebylo jasné, zda jim povolení bude znovu prodlouženo či ne. Inovace byla kritizována mimo jiné i prezidentem Biskupské komise pro migraci a turismus, který k nejisté povaze krátkodobých pobytů v médiích uvedl: „Necháme cizince přicházet po dobu pěti let, aby postavili stadióny pro evropský pohár 2004, ale potom, co je vykořistí žraloci kapitalismu, je vykopneme.“  Při revizi zákona byl dále vytvořen systém kvót, který měl usměrňovat novou pracovní imigraci a zamezit potřebě realizovat další regularizace. Díky Institutu práce a odborného vzdělávání[27] začaly být vytvářeny zprávy s roční předpovědí pracovních příležitostí pro různé sektory činností. Systém kvót je používán i nadále.

Po předčasných volbách v červnu 2002 došlo k vytvoření vlády pravicovou koalicí (Sociální demokratické strany a Lidové strany). Nová vláda přišla s další novelou[28] cizineckého zákona, která zrušila výše zmiňované povolení ke krátkodobému pobytu, a tak ukončila možnosti regularizace. V mnohých ohledech tato restriktivní novela také posílila mechanismus vyhoštění.

Regularizace pouze pro Brazilce

Několik měsíců po vstupu tohoto zákona v platnost tatáž vláda, která oznámila odhodlání skončit s procesem regularizace, uzavřela s Brazílií tzv. Dohodu o recipročním zaměstnávání,[29] která předpokládá mezi jinými opatřeními i mechanismus (čl. 6), který dovoloval regularizaci brazilských pracovníků v neregulérní situaci v Portugalsku, stejně jako portugalských pracovníků v neregulérní situaci v Brazílii. Ve snaze vyhnout se požadavku legálního vstupu zahrnuje čl. 6 Dohody možnost požádat o vízum na konzulárním úřadě, který není v místě pobytu, což vyžadovalo odjezd imigranta bez platného povolení například na portugalský konzulární úřad ve Španělsku, aby tam prostřednictvím doložení pracovní smlouvy požádal o pracovní vízum a mohl pracovat v Portugalsku. V rámci tohoto mechanismu získalo potřebné povolení 16 000 brazilských občanů.

Regularizace z roku 2004

Nově zavedená politika kvót, odmítnutí možnosti regularizace a současné povolení speciální regularizace pro Brazilce vyvolaly nesčetné kritiky z různých částí portugalské společnosti a vytvořily napětí přímo uvnitř samotné vládní koalice. Kromě mlčenlivého uznání potřeby regularizace zdiskreditovala Dohoda jakoukoliv snahu o podporu legální imigrace podle země původu. Navíc zavedla diskriminační logiku, která nakonec inspirovala a posílila imigrantské hnutí. V září 2003 bylo zahájeno hnutí za otevření nového procesu regularizace s jasnými a nediskriminujícími kritérii s heslem „Všichni jsme Brazilci“. Portugalská vláda pak přijala normativní dekret číslo 6/2004, dle kterého bylo možno požádat od dubna do června 2004 o regularizaci v případě, že si imigrant vyřídil pracovní vízum mimo území Portugalska (na ambasádě či konzulárním úřadě). Dekret však nedefinoval, jaké povolení k pobytu bude uděleno. Přestože o regularizaci požádalo kolem 40 000 osob, byla tato regularizace vysoce kritizována pro svou zmatenost. Portugalsko proto zažívalo demonstrace přistěhovalců s reprezentací široké části portugalské společnosti (např. se zástupci katolické církve).

Permanentní regularizace od roku 2007

Na konci roku 2004 byly vyhlášeny předčasné volby. Otázka imigrace se stala jednou z mnohých příčin pádu vládní koalice. Proces regularizace byl neúspěchem, přístup k vízům, zvláště k pracovním byl na konzulárních úřadech značně ztížen, ale imigrace nepřestala růst. Pires a Pinho (2007) uvádějí, že „nařízený limit objemu imigrace existoval jako předepsaný limit, ale nikoli jako limit efektivní.“ V září 2006 mezitím zvolená vláda Socialistické strany představila návrh nového cizineckého zákona. Zákon 23/2007 zavedl zjednodušení vízové politiky, politiky pobytu a sjednocování rodiny a přijal některé hlavní rysy, které poznamenaly vývoj migrační politiky v Portugalsku (omezením imigrace, usazování občanů ze třetích zemí, zjednodušené postupy vyhoštění, nejistota statutu rezidenta během prvních pěti let legálního pobytu atp.)[30]. Jeden z hlavních mechanismů regularizace podle zákona (čl. 88) se zakládá na principu výjimečnosti, který negarantuje, i při splnění všech kritérií, získání potřebných dokumentů.[31] V praxi, ačkoliv byla otevřena možnost regularizace neomezeného charakteru – byl vytvořen mechanismus, který umožňuje vládě usnadnit nebo ztížit procesy regularizace podle potřeb ekonomického, sociálního a politického vývoje. Na druhé straně určením, která povolení k dlouhodobému pobytu udělená v rámci tohoto článku budou započítána pro účinky zavedení globálních kvót pracovních příležitostí, implikuje, že se potvrdila snaha o obnovení politiky kvót představených revizí z roku 2001 jako mechanismu pro regulaci pracovní imigrace.

Závěr

Mezinárodní zprávy z nedávné doby představují ukazatele, jež mnohdy stojí v protikladu k situaci imigrantů v Portugalsku a které si zasluhují hlubší reflexi. Portugalsko bývá představováno jako příklad dobrých integračních praktik (HDR, 2009), ale nerovnost platů mezi imigranty a Portugalci zůstává velmi významná (OECD, 2008).

Jako výsledek různých institucionálních a kulturních vlivů se rýsoval portugalský normativně-zákonný rámec na základě postkoloniální a postdiktátorské zkušenosti a konsolidoval se s procesem komunitární harmonizace, která vycházela z přistoupení k Schengenské dohodě. Z období po 25. dubnu 1974 zůstalo napětí mezi xenofobními tlaky a principy rovnosti a lidské důstojnosti. Z procesu evropské integrace zůstal komplex procesu rekonfigurace mechanismů vyloučení a institucionální rámec více ovlivněný evropskými nařízeními a politickou situací ostatních členských států. Pravdou zůstává, že v posledních letech se zaváděla série opatření ve snaze o zakotvení principu rovnosti a větší institucionalizaci diskursu integrace. Podle Corneliuse a Tsudy (2004) se zdá, že vývoj portugalských imigračních politik však ilustruje také limity vládních akcí. Ačkoliv se rozvinul politický a zákonný diskurs, který směřuje k začlenění práce přistěhovalců do konvenční práce, a byly představeny možnosti regularizace jako alternativy, zůstala efektivnost různých zavedených opatření v boji proti nelegální práci, neregulérní imigraci a deregulaci pracovních vztahů v určitých sektorech vcelku omezená. Mnoho z přijatých opatření bylo dokonce kontraproduktivních, postupný úpadek při dodržování stanovených kvót nakonec ukázal křehkost tohoto typu systému a úsilí o omezení imigrace přispívala systematicky k růstu imigrace neregulérní. Veřejné investice do kontroly imigrace jsou podstatně větší než investice do kontroly pracovních podmínek;[32] rozkolísání dokumentového statutu v rámci pracovní situace postavilo imigranty do mnohem křehčí situace při vyjednávání pracovních podmínek a při obraně vlastních práv. Xenofobní obavy byly nadřazeny principu rovnosti, což přispělo k vytvoření modelu, jenž se zakládal na definici pravidel, mechanizmů a kontrolních úřadů zvláště určených pro občany pocházejících ze zemí mimo EU, což vycházelo z principu ochrany portugalských pracovníků. Tento model, který se rozvíjel paralelně s procesem oslabení rozložení zákonů o práci, nejen že nepřispěl k potírání deregulace pracovního trhu, ale navíc podporuje sociální vyloučení. 

Bibliografie:

Canotilho, J. J. Gomes e Moreira, Vital (2007), CRP – Constituição da República Portuguesa Anotada (Vol I, Artigos 1º a 107º), Coimbra, Coimbra Editora.

Miranda, Jorge (1977), A Declaração Universal dos Direitos do Homem e a Constituição (Artº 16º), in André Gonçalves Pereira et al., Estudos sobre a Constituição, Lisboa, Livraria Petrony.

Peixoto, João, (2008), “Imigração e Mercado de Trabalho em Portugal: Investigação e Tendências Recentes”, Migrações nº2, Abril 2008, pp. 19-46.

Peixoto, J. e C. Sabino (2009), Portugal: Immigration, the labour market and policy in Portugal: trends and prospects, IDEA Working Papers, Nº 6, April 2009.  Dostupné na: http://www.idea6fp.uw.edu.pl/pliki/WP6_Portugal.pdf

Pires, Rui Pena (2002), “Mudanças na Imigração: uma Análise das Estatísticas Sobre a População Estrangeira em Portugal, 1998-2001”, Sociologia Problemas e Práticas, nº39, pp. 151-156.

Pires, Rui Pena (2003), Migrações e Integração, Oeiras, Celta Editora.

Pires, Rui Pena e Filipa Pinho (2007), Políticas de Imigração em Portugal, in José Manuel Viegas e tal., Portugal no Contexto Europeu, vol. I, Instituições e Política, Oeiras, Celta Editora.

UNDP (2009), Relatório de Desenvolvimento Humano 2009, Ultrapassar Barreiras: Mobilidade e Desenvolvimento Humanos.  Dostupné na: http://hdr.undp.org/en/reports/global/hdr2009/chapters/portuguese/

Wall, Karin, Cátia Nunes e Ana Raquel Matias (2005), Female Migration Vision, Immigrant Women in Portugal: migration trajectories, main problems and policies, Working Paper 5, 2005, Instituto de Ciências Sociais da Universidade de Lisboa.

Informace z webových stránek:

www.dre.pt (Diário da República Electrónico)

www.portugal.gov.pt (Governo de Portugal)

www.ine.pt (Instituto Nacional de Estatística)

www.sef.pt (Serviço de Estrangeiros e Fronteiras)

Novinové články:

Diário de Notícias, 13 de Outubro de 2007, “Não têm 4000 euros para obter um visto”. Dostupné na: http://dn.sapo.pt/inicio/interior.aspx?content_id=1132274