Úmluva OSN definuje, co je to mučení (jde pouze o mučení působené veřejným činitelem nebo jinou osobou z pověření veřejného činitele nebo s jeho výslovným či tichým souhlasem), a zavazuje státy, aby mučení všemi dostupnými prostředky zabraňovaly (například tak, že nebudou uznávat důkazy získané mučením, budou stíhat všechny podezřelé z mučení, zajistí obětem mučení nápravu a odškodění aj.). Článek 3 zakazuje signatářskému státu vypovědět kohokoli do státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by mu tam hrozilo mučení. Jedná se o zásadu non refoulement, která ale v daném případě působí vůči všem, nikoli pouze vůči uznaným uprchlíkům.
Úmluva zřídila Výbor proti mučení, kterému státy zasílají každé 4 roky zprávy o opatřeních proti mučení a o pokroku na tomto poli. Výbor prověřuje informace svědčící o existenci mučení v určitém státě (ČSSR tuto pravomoc Výboru neuznávala). Pokud státy uznají jeho příslušnost k řešení sporů, pak i oznámení států mezi sebou anebo i jednotlivců. Výbor ovšem nemá žádné donucovací kompetence vůči státům, které Úmluvu porušují. ČSSR ji podepsala roku 1986, publikována je pod č. 143/1988 Sb. Název v angličtině: Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment.