Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je pravděpodobně nejvýznamnější mezinárodní smlouvou o lidských právech, a to zejména díky účinné soudní kontrole jejího dodržování, kterou zajišťuje Evropský soud pro lidská práva sídlící ve Štrasburku. Její přijetí představovalo v každém signatářském státě důležitý zlom v oblasti ochrany lidských práv a svobod.
Původní Úmluva obsahovala v článcích 2 až 12 následující základní práva a svobody: právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucené práce, právo na svobodu a osobní bezpečnost (především ochranu vůči zbavení svobody ze strany státu), právo na spravedlivý proces, zákaz trestu bez zákona, právo na respektování rodinného a soukromého života, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda projevu, svoboda shromažďování a sdružování a právo uzavřít manželství.
K zajištění těchto práv zřídila Úmluva Evropskou komisi pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva (ustaven v roce 1959). Komise mohla přijímat stížnosti států i soukromých osob za porušení Úmluvy (pokud stát uznal tuto její pravomoc), dále vypracovat zprávu a předložit ji Výboru ministrů, který byl po neúspěšném pokusu o smírné vyřešení oprávněn tuto záležitost závazně rozhodnout a požadovat od žalovaného státu přijetí určitá nápravná opatření. Soud mohl naproti tomu přijímat žaloby jen od Komise a od států. Soud byl oprávněn rozhodnout závazně i o odškodnění osoby, jejíž právo bylo porušeno.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla podepsána 4.11.1950 v Římě a v platnost vstoupila, po ratifikaci deseti státy, v září 1953. V ČR byla přijata 18.března 1992 a vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.
Úmluva obsahuje celkem 13 Protokolů. Protokoly upravující soudní mechanismus se vkládaly do článků původní Úmluvy, zatímco protokoly, které přidávaly k Úmluvě nová práva, jsou uváděny jako dodatky za Úmluvou.
1) ETS (European Treaty Series) 009 Dodatkový protokol, 1952, přidal následující práva:
ochrana vlastnictví, právo na vzdělání, právo na svobodné volby (zákonodárného sboru)
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou
2) ETS 044, z roku 1963, v platnost vstoupil 1970, dal Evropskému soudu pro lidská práva pravomoc vydávat na žádost Výboru ministrů Rady Evropy posudky (advisory opinion) vztahující se k právním otázkám ohledně interpretace Úmluvy,
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou
3) ETS 045, roku 1963, provedl drobné změny v úpravě jednání Evropské komise pro lidská práva,
4) ETS 046, z roku 1963, zakotvil následující práva: zákaz zbavení svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, svoboda pohybu a pobytu, zákaz vyhoštění občana a zákaz hromadného vyhoštění cizinců,
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou.
5) ETS 055, z roku 1966, zavedení pravidelného obměňování jedné třetiny respektive poloviny členů Komise a Soudu každé 3 roky.
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou.
6) ETS 114, z roku 1983, striktní zákaz trestu smrti, jak odsouzení k němu, tak i jeho vykonání, Protokol nepřipouští, aby k tomuto článku signatářský stát učinil výhradu. Výjimka ze zákazu trestu smrti se připouštěla jen za válečného stavu.
Českou republikou byl přijat v roce současně s Úmluvou.
7) ETS 117, roku 1984, stanovení jistých procesních záruk v řízení o vyhoštění cizinců, právo na přezkoumatelnost odsuzujícího trestního rozsudku, právo na odškodnění za nespravedlivě vykonaný trest, zákaz trestního stíhání pro trestný čin, o němž již bylo jednou pravomocně rozhodnuto soudem téhož státu, rovnoprávnost obou manželů.
V tomto stavu přijala ČR přijat 21.února 1991 Úmluvu, která pro ni vstoupila v platnost 18.března 1992 (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.).K Evropskému soudu pro lidská práva lze podávat stížnosti jen na ta porušení Úmluvy, k nimž došlo po tomto datu.
8) ETS 118, z roku 1985, v platnost vstoupil 1990, provedl drobné změny v úpravě jednání Evropské komise pro lidská práva, Komise začala zřizovat výbory pro posuzování stížností, zvýšení počtu soudců Soudu se 7 na 9 aj.
9) ETS 140, z roku 1990, v platnost vstoupil 1994, právo předkládat případy Soudu získávají i soukromé osoby, které podaly stížnost Komisi, přístup k Soud již tedy přestává být omezen jen na státy a na Komisi, ale každý může - po stížnosti ke Komisi - žalovat u Soudu.
Českou republikou byl podepsán sice již 1992, ale publikován až pod č. 41/1996 Sb. V platnost vstoupil 1. října 1994; od tohoto data tedy lze podávat individuální stížnosti k Evropskému soudu.
10) ETS 146, z roku 1992, nenabyl platnosti. Výbor ministrů přestává nad zprávami Komise hlasovat dvoutřetinovou většinou, nýbrž přechází k většině prosté. Již zbytečné díky Protokolu 11.
11) ETS 155, z roku 1994, vstup v platnost 1998.
V důsledku velkého nárůstu individuálních stížností k Soudu je přijímána zásadní reforma celého štrasburského soudního mechanismu. Ruší se Evropská komise pro lidská práva a s ní i dvoustupňovost dosavadního řízení o stížnostech. Reformovaný a pružněji fungující Evropský soud pro lidská práva má tolik členů, kolik je signatářských států Úmluvy (nyní je jich 44), dělí se na 4 sekce, zřizuje výbory (Committee) o třech soudcích, senáty (Chambers) o sedmi soudních a sedmnáctičlenný Velký senát. Výbory může jednomyslně rozhodnout o nepřijatelnosti určité individuální stížnosti ( s konečnou platností), pokud tak nerozhodne, zabývá se případem senát. V závažných otázkách se senát může vzdát své pravomoci ve prospěch Velkého senátu.
Na rozdíl od dřívějška je nyní uznání jurisdikce Soudu pro každý signatářský stát obligatorní.
Českou republikou byl přijat a podepsán již v roce 1994, ale v platnost vstoupil a publikován byl až v roce 1998 pod č. 243/1998 Sb.
12) ETS 177, z 4.11.2000, obecný zákaz diskriminace ve vztahu ke všem právům stanoveným zákonem, tedy nikoli pouze Úmluvou a jejími protokoly.
Českou republikou byl podepsán, ale dosud neratifikován. Ratifikaci dosud provedly jen 4 státy (žádný stát EU), k platnosti je třeba ratifikace 10 států)
13) ETS 187, z 3. května 2002, absolutní zákaz trestu smrti, tedy již ani za válečného stavu.
Českou republikou byl podepsán, ale dosud neratifikován.
K zajištění těchto práv zřídila Úmluva Evropskou komisi pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva (ustaven v roce 1959). Komise mohla přijímat stížnosti států i soukromých osob za porušení Úmluvy (pokud stát uznal tuto její pravomoc), dále vypracovat zprávu a předložit ji Výboru ministrů, který byl po neúspěšném pokusu o smírné vyřešení oprávněn tuto záležitost závazně rozhodnout a požadovat od žalovaného státu přijetí určitá nápravná opatření. Soud mohl naproti tomu přijímat žaloby jen od Komise a od států. Soud byl oprávněn rozhodnout závazně i o odškodnění osoby, jejíž právo bylo porušeno.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla podepsána 4.11.1950 v Římě a v platnost vstoupila, po ratifikaci deseti státy, v září 1953. V ČR byla přijata 18.března 1992 a vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.
Úmluva obsahuje celkem 13 Protokolů. Protokoly upravující soudní mechanismus se vkládaly do článků původní Úmluvy, zatímco protokoly, které přidávaly k Úmluvě nová práva, jsou uváděny jako dodatky za Úmluvou.
1) ETS (European Treaty Series) 009 Dodatkový protokol, 1952, přidal následující práva:
ochrana vlastnictví, právo na vzdělání, právo na svobodné volby (zákonodárného sboru)
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou
2) ETS 044, z roku 1963, v platnost vstoupil 1970, dal Evropskému soudu pro lidská práva pravomoc vydávat na žádost Výboru ministrů Rady Evropy posudky (advisory opinion) vztahující se k právním otázkám ohledně interpretace Úmluvy,
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou
3) ETS 045, roku 1963, provedl drobné změny v úpravě jednání Evropské komise pro lidská práva,
4) ETS 046, z roku 1963, zakotvil následující práva: zákaz zbavení svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, svoboda pohybu a pobytu, zákaz vyhoštění občana a zákaz hromadného vyhoštění cizinců,
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou.
5) ETS 055, z roku 1966, zavedení pravidelného obměňování jedné třetiny respektive poloviny členů Komise a Soudu každé 3 roky.
Českou republikou byl přijat v roce 1992 současně s Úmluvou.
6) ETS 114, z roku 1983, striktní zákaz trestu smrti, jak odsouzení k němu, tak i jeho vykonání, Protokol nepřipouští, aby k tomuto článku signatářský stát učinil výhradu. Výjimka ze zákazu trestu smrti se připouštěla jen za válečného stavu.
Českou republikou byl přijat v roce současně s Úmluvou.
7) ETS 117, roku 1984, stanovení jistých procesních záruk v řízení o vyhoštění cizinců, právo na přezkoumatelnost odsuzujícího trestního rozsudku, právo na odškodnění za nespravedlivě vykonaný trest, zákaz trestního stíhání pro trestný čin, o němž již bylo jednou pravomocně rozhodnuto soudem téhož státu, rovnoprávnost obou manželů.
V tomto stavu přijala ČR přijat 21.února 1991 Úmluvu, která pro ni vstoupila v platnost 18.března 1992 (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.).K Evropskému soudu pro lidská práva lze podávat stížnosti jen na ta porušení Úmluvy, k nimž došlo po tomto datu.
8) ETS 118, z roku 1985, v platnost vstoupil 1990, provedl drobné změny v úpravě jednání Evropské komise pro lidská práva, Komise začala zřizovat výbory pro posuzování stížností, zvýšení počtu soudců Soudu se 7 na 9 aj.
9) ETS 140, z roku 1990, v platnost vstoupil 1994, právo předkládat případy Soudu získávají i soukromé osoby, které podaly stížnost Komisi, přístup k Soud již tedy přestává být omezen jen na státy a na Komisi, ale každý může - po stížnosti ke Komisi - žalovat u Soudu.
Českou republikou byl podepsán sice již 1992, ale publikován až pod č. 41/1996 Sb. V platnost vstoupil 1. října 1994; od tohoto data tedy lze podávat individuální stížnosti k Evropskému soudu.
10) ETS 146, z roku 1992, nenabyl platnosti. Výbor ministrů přestává nad zprávami Komise hlasovat dvoutřetinovou většinou, nýbrž přechází k většině prosté. Již zbytečné díky Protokolu 11.
11) ETS 155, z roku 1994, vstup v platnost 1998.
V důsledku velkého nárůstu individuálních stížností k Soudu je přijímána zásadní reforma celého štrasburského soudního mechanismu. Ruší se Evropská komise pro lidská práva a s ní i dvoustupňovost dosavadního řízení o stížnostech. Reformovaný a pružněji fungující Evropský soud pro lidská práva má tolik členů, kolik je signatářských států Úmluvy (nyní je jich 44), dělí se na 4 sekce, zřizuje výbory (Committee) o třech soudcích, senáty (Chambers) o sedmi soudních a sedmnáctičlenný Velký senát. Výbory může jednomyslně rozhodnout o nepřijatelnosti určité individuální stížnosti ( s konečnou platností), pokud tak nerozhodne, zabývá se případem senát. V závažných otázkách se senát může vzdát své pravomoci ve prospěch Velkého senátu.
Na rozdíl od dřívějška je nyní uznání jurisdikce Soudu pro každý signatářský stát obligatorní.
Českou republikou byl přijat a podepsán již v roce 1994, ale v platnost vstoupil a publikován byl až v roce 1998 pod č. 243/1998 Sb.
12) ETS 177, z 4.11.2000, obecný zákaz diskriminace ve vztahu ke všem právům stanoveným zákonem, tedy nikoli pouze Úmluvou a jejími protokoly.
Českou republikou byl podepsán, ale dosud neratifikován. Ratifikaci dosud provedly jen 4 státy (žádný stát EU), k platnosti je třeba ratifikace 10 států)
13) ETS 187, z 3. května 2002, absolutní zákaz trestu smrti, tedy již ani za válečného stavu.
Českou republikou byl podepsán, ale dosud neratifikován.
15. 1. 04
Zdroj: migraceonline.cz